Dámská jízda začíná
Jakmile jsme daly sbohem a šáteček mužské části naší výpravy a svatosvatě jsme slíbily, že se nenecháme unést, plně na nás dolehl fakt, že ta pravá jízda fakt začíná. Byly jsme pořád trochu v presu, protože dorazit do 17:00 do Teheránu a chytit vlak do Shirazu ještě nebylo tak docela pasé, ale rozhodně jsme neměly bůhví jakou časovou rezervu. Problém byl, že náš nerudnej řidič měl hlad a my ho nechtěly moc trápit. Zastavili jsme tudíž u dálnice na menší občerstvení, kde jsme všichni společně poobědvali chleba se sýrem a vlašskými oříšky (tuhle kombinaci mimochodem doporučujem). Bylo to tak dobrý, že nám to zdržení ani nevadilo, a dokonce jsme s řidičem docela prolomily ledy. Postupně se s námi během těch dalších tří hodin jízdy začal i bavit, a poté, co jsme nabrali ještě jednoho pasažéra (týpka, co právě slezl z Damavandu), se nás tak trochu ujal a mermomocí se nám snažil pomoct dopravit se do Shirazu, byť o žádnym vlaku ani autobusu nic nevěděl. Vlastně se z něj vyklubal hodně zajímavej člověk, protože to byl vyznavač Zoroastrismu a otevřeně a bez skrupulí zahlásil, že Islám nemá rád. Docela odvážný tvrzení v Islámský republice Írán. A nejen řidič, ale i chlápek z Damavandu vypadal, že se o nás chce postarat. Minimálně se tak tvářil, když nám překládal, že nás doprovodí na vlak a pak nám ten vlak i pomůže najít. Akorát se zapomněl zmínit, že jeho pomoc skončí před nádražní budovou kam nás doprovodí, houkne ,,báj!“ a zmizí. No nevadí. I tak děkujem.
Vlakové nádraží
Vlak měl nakonec podle tabule s odjezdy opravdu jet, a to dokonce skoro tak, jak jsme našly na netu. To už nám zbývalo asi deset minut do odjezdu. Problém nastal u lístků, kde se táhla poměrně dlouhá fronta. Ve zkratce to probíhalo asi takhle.
,,Dobrý den, dva lístky na vlak do Shirazu, prosím.“
,,Nemám. Další.“
,,Jak nemám? Tak, zítra?“
,,Nemám. Další!“
,,No a co pozítří?“
,,Taky nemám!“
Chvíli jsme tam teda tak stály a vychutnávaly si po těch víc než 6 hodinách trýznivě zdlouhavý jízdy v autě pocit totálně se hroutících plánů a nadějí. Očividně jsme vypadaly jako totální trosky, protože k nám najednou přiskočil chlápek v pruhovanym tričku, zahlásil ,,No problem, I will help! Come!“ (to babi znamená v překladu: ,,Není problém! Já vám pomůžu, pojďte!“) a už se s námi proplétal davem ven z nádraží. Tak jako mnohokrát poté na týhle „dovolený“ jsme ani teď moc nechápaly, čeho jsme to zase součástí, nicméně v meziklusu se nám podařilo zjistit, že je chlápek z Afghánistánu a že nás dovede na bus do Shirazu (tohle maminky a babičky asi přeskočte, chápeme, že vydávat se neznámo kam za někym z Afghánistánu spadá přesně do těch věcí, kterou jsme v Íránu neměly dělat). Před nádražní budovou jsme nabrali ještě další tři asi patnáctiletý kluky taky z Afghánistánu (kde se tam vzali, jaktože tam čekali, jak se s tímhle chlápkem znali, kam jeli, za kym a proč, to jsme samozřejmě totálně netušili a chlápkova angličtina k objasnění nestačila) a s celou touhle podivnou skvadrou jsme zamířili do chodeb Teheránskýho metra.
Teheránský metro
Teheránský metro je mimochodem poměrně hezký a moderní (čímž chci hlavně naznačit, že z něj nedýchá všudypřítomný socialismus) a má 6 linek. Hlavní kuriozitou je všudypřítomnej prodej drobného zboží, kterého se Íránci nebojí ani za jízdy ve vagónu. Prodávaj tam úplně všechno. Od ponožek, přes sluchátka a sušenky až k papírovým kapesníkům. A že jsou vagóny narvaný víc než v ranní špičce v Novém Dillí? To vůbec nevadí. Se prorveš ne.
Tenhle teheránskej transportní poklad jsme to odpoledne profrčeli křížem krážem, až jsme se konečně vynořili v zašlých ulicích neznámo kde. Tam na nás chlápek horečně gestikuloval ať jdeme za ním. Byly jsme hodně na vážkách, nicméně pořád jsme se nacházely na veřejnym místě, a tudíž jsme se ho opatrně rozhodly následovat dál. O pár minut chůze později jsme se objevili před autobusovým nádražím. Samy bychom absolutně neměly šanci to nádraží najít ani náhodou.
Autobusák
Rozlehlá kruhovitá nádražní budova byla jak jinak než plná lidí a chlápek se s námi neomylně proplétal k jedné z přepážek. Tam jsme za 5 milionů dostaly usmolenej papírek popsanej persky a náš afghánský průvodce nás poslal čekat na lavičku. Za chvíli se u nás zase objevil a podával nám dva miliony. Podle toho, co jsme z jeho vysvětlování pochytily, nás totiž chlápci za přepážkou natáhli a dali mu provizi za to, že nás k nim dovedl. Pak si od nás vzal telefonní číslo a zmiznul podruhé, tentokrát už nadobro.
Cesta autobusem, bez kola
Na nechápavý zírání nebyl moc čas. Měly jsme tak akorát pár desítek minut na nakoupení mňaminek na celou noc jízdy, na vyčůrání a pak už jsme se skládaly do busu, kde nás řidič usadil hned do první řady. To bylo super, protože padesát kilometrů od Teheránu jsme mohly rovnou z první řady sledovat, jak se snaží to nenarvat do svodidel, když nám v šílený rychlosti na dálnici upadlo levý přední kolo. Prostě jedeme, jedeme, obrovská rána a nemáme kolo. Abych citovala Naty: Taková asijská klasika.
Tahle neplánovaná zastávka nakonec trvala 2,5 hodiny. Přiznám se, že když jsem viděla, jak řidič a stevard opalujou nějakej šroub nad hořákem a pak ho tam horko těžko vpravujou zpátky, moc šancí na dojetí jsem nám nedávala. Ne že bych Íráncům nevěřila viď… ale nevěřila no. Už jenom to bezpečnostní opatření, aby to do nás na tý dálnici nikdo nenapálil, bylo dost vtipný. Výstražný trojúhelník jsme samozřejmě neměli, a tak stevard vyskládal za bus balíky s vodou a jeden prázdný kýbl. Vzhledem k tomu, že se stmívalo a bylo vidět velký kulový, tak vůbec nebylo překvapením, že jedno auto ten kýbl sestřelilo a odhodilo několik desítek metrů daleko naším směrem.
Pokec
Na týhle zastávce jsme si mimo svérázných způsobů výměny upadlého kola všimly ještě něčeho, na co jsme pak narážely celý zbytek pobytu. V autobusu s námi cestovaly i dvě ženy, jedna tak o pár let starší než my a druhá, které mohlo být asi 40. Ani jedna z nich se vůbec nijak neprojevovala. Byly úplně jako sochy. Zatímco my už netušily, jak se na tom šutru u dálnice pohodlněji zkroutit a jak si tuhle nečekanou pauzu zkrátit, tyhle dvě tam hodinu a půl nehybně stály úplně na tom stejnym místě, a pak si spořádaně sedly zády k autobusu. Jinak nic. Kdybychom měly porovnat body za chození na záchod za blízkou písečnou dunu, tak to bylo přesně 0 u nich a asi tak 50 u Natky. Když jsme se jich pak chtěly zeptat, jestli neví, co teď (chtěly jsme se samozřejmě víc bavit s nima, než s těma 20 chlapama, co pokuřovali kolem), odbyly nás pokrčením ramen a lhostejným výrazem. S tímhle jsme se v Íránu setkávaly v podstatě pořád, pokud to teda nebylo v plážové ohradě nebo v horách. Ženy se na veřejnosti zkrátka nijak neprojevují. Asi to vzhledem k režimu není nic překvapivýho, ale i tak to bylo zvláštní vidět.
Protože čekání bylo vážně dlouhý, došlo i na seznámení s Afgháncem sedícím za námi. Z pochopitelných důvodů je v Íránu Afghánců hodně. Stejně jako tenhle tam ale nechtějí zůstat. Chtějí se přes evropské ambasády dostat do některé z evropských zemí. A stejně jako tomuhle jim to nevychází.
Drzost
,,You are still laughing. Why are you still laughing? You know, Iranian people don´t like laughing that much,“ (babi, v překladu to znamená: Vy se pořád smějete. Proč se pořád smějete? Íránci nemají rádi tolik smíchu“) říká nám plynulou angličtinou, jakmile konečně nastupujeme do busu, a nám s Naty trochu mrznou úsměvy. Jednak proto, že nesmát se v Íránu by znamenalo se z toho rovnou zbláznit a jednak proto, a teď se něčeho držte, NÁM NĚJAKEJ MLADEJ SMRAD SEDĚL NA MÍSTĚ A UŽÍRAL NÁM NAŠE MŇAMINKY. Nedělám si srandu, fakt tam seděl asi 15 letej kluk a prostě nám sežral pixlu mňaminek, kterou jsme si koupily na cestu. Tenhle zážitek mimochodem ještě nepřebolel.
Konečně v Shirazu
O 14 hodin později jsme se po ne tak docela pohodlný noci v busu konečně ocitli v Shirazu. V jednom z hlavních uzlů íránské kultury, kde se od nepaměti scházeli básníci z celé země. Tohle město, které bylo už ve středověku považováno za kulturní klenot Persie, si přes celou svou historii zachovalo nespočet památek, a tudíž tvořilo zásadní položku na našem íránském to-visit listu.
Ajjátolah ví úplně všechno
Náš hostel, do kterého jsme během poledne dorazily, byl naprosto překrásnej. Blízko centra, ale pořád schovaný v zastrčených uličkách Shirazu, s majestátní mešitou v bezprostřední blízkosti, na kterou jsme koukaly ze střechy při snídaních, a vevnitř budil dojem klidné oázy kdesi v poušti. Trochu nás lákalo tam strávit celý den v posteli, ale nakonec nám to samozřejmě nedalo, a střihly jsme si pořádné číslo poznávání místní kultury. Zabloudily jsme i do obrovského komplexu hlavní mešity, kde jsme se musely zahalit od hlavy až k patě (což v praxi znamenalo zabalit se do čádoru a vzít si ponožky do sandálů). Dokonce jsme k čádorům dostaly i anglicky mluvící průvodkyni, která se nás ujala a ukázala nám nejen celý komplex, ale taky nám zodpověděla úplně všechny otázky o Islámu i Íránu. Byla velkou zastánkyní íránské vlády: „You know, our ajatollah knows everything. When he talk in TV he knows everything about sport, politics, religion… I don´t understand it, he is really amazing.“ (překlad: Víte, náš ajjátoláh ví úplně všechno. Když mluví v televizi ví všechno o sportu, politice, náboženství… vůbec to nechápu, je fakt úžasnej.“)
Ještě ten večer jsme na hostelu potkaly šest dalších cestovatelů, včetně Alessia, Švýcara, kterýho jsme potkali už v hostelu v Teheránu, a dvou Čechů, holčiny a kluka. Obzvlášť Alessia nám seslalo samo nebe (ačkoliv, holčina nám půjčila hřeben abychom se po týdnu mohly učesat, a to bylo sakra skvělý). Náš společný příběh začal tím, že se nás zeptal, jestli s námi může jít na ranní prohlídku do Růžové mešity. Tahle mešita je totiž známá tím, že ranní světlo nádherně prokresluje interiér skrz pestrobarevné tabulky okenních skel. No a pak už se od nás neutrhnul, chudák.
Po Růžové mešitě jsme společně vyrazili k Maharloo lake. Tohle jezero má kvůli specifickým bakteriím krásně růžovou barvu. Nebo teda aspoň podle google obrázků. Tam to vypadalo, že se nám ze vší tý růžový barvy bude dělat mdlo, kolik jí tam bude. Neměli jsme proto malý očekávání a celý nadšený jsme dojeli metrem na kraj Shirazu, odkud jsme plánovali stopovat až k jezeru.
Maharloo lake
Chviličku po tom, co jsme zaujali stopovací pozice, nám zastavilo auto. Byl to, překvápko, Afghánec. Tenhle chlápek měl podle mě jednu životní zásadu: nikdy se neusmát. Navzdory tomuhle zdánlivě chladnýmu přijetí nás ale zavezl až úplně k jezeru. Nebo takhle. On nás zavezl až úplně DO jezera. To parádní žůžový jezero totiž bylo totálně na troud vyschlý, a kromě extrémního vedra tam nebylo vůbec nic. Na kraji tý vyschlý popraskaný placky jsme vystoupili, a v dáli, hodně velký dáli, jsme pozorovali tetelící se horký vzduch, v němž byl i cosi jako náznak růžové barvy. To jsme samozřejmě nutně potřebovali vidět z blízka. Chlápek očividně absolutně netušil, proč by někdo chtěl vystoupit na místě, kde kromě vedra a prachu neni vůbec nic, ale nakonec nic nenamítal a odjel.
Jak jsme později měli zjistit, to, že to jezero vypadalo vyschle, ještě neznamenalo, že vyschlý vážně je. Ukázalo se totiž, že čím blíž jsme byli tomu tajuplnýmu růžovýmu oparu, tím mokřejší a hlubší bylo bahno pod vyschlou krustou. Nakonec jsme se po kotníky bořili do smrdutýho černýho bláta (sbohem moje nový růžový sandály) takovym stylem, že ještě pár metrů, a dopadli bychom jako Atreyův kůň z Nekonečnýho příběhu. Proto jsme naše snažení po několika desítkách minut ukončili a otočili se na cestu zpátky k silnici. Tam jsme se ty příšerně smradlavý bahnitý koule, ve který se přeměnily naše nohy, snažili aspoň trochu očistit vodou z Nalgeny. Co si budem, byli jsme hodně nervózní si v tak příšernym stavu sednout k někomu do auta. Asi nemusim úplně objasňovat, že z bot jsme bahno nedostali ani ve snu a o smradu radši nemluvě.
Cesta na korbě
Co se týče stopu zpátky do Shirazu, to byl jeden z těch hodně hodně nemilejch cestovatelskejch zážitků. Zastavilo nám auto s korbou. Bohužel, řidič byl z nás hodně nadšenej a nechal nás nacpat se k němu na tu trojsedačku dovnitř. Asi nemusim dodávat, že to tam ve čtyřech bylo extrémně stísněný a osobním prostorem jsme rozhodně nehýřili. Nechci tu znít nějak povýšeně, ale chlápek byl naprostej idiot. Že jsme mu nerozuměli ani slovo, to hodlal dohnat tím, že na nás bude řvát, a pak se nás rozhodl zavézt na jídlo. Když pantomimou ukazoval, že si dáme jídlo, mysleli jsme si, že zastavíme někde u silnice u stánku, dáme si společně jídlo, abychom neurazili, a pak budeme pokračovat dál do Shirazu. Jenže náš řidič měl očividně jiný plány a místo k Shirazu odbočil někam úplně doprdele daleko od města do odlehlý průmyslový zóny. Vůbec jsme netušili, co by se tak mohlo v tý obrovský fabrice s chladícími věžemi vyrábět, tak nám náš řidič přispěchal na pomoc s pantomimou. Co jsem tak pochopila, vyráběly se tam nukleární zbraně. Nevim, jestli jsem to pochopila správně a ani nevim, jestli nám nekecal, jen říkám, co jsem ze spojení slov ATOM a BUM vyrozuměla.
Íránci s palestinou na hlavě a se samopalama
Tenhle stop bohužel ještě zdaleka nekončil. Týpek nás následně zavezl úplně mimo cesty k velký vile, která byla důkladně obehnaná vysokou betonovou zdí, a tam nás nechal vystoupit a naznačoval, ať za ním jdeme dovnitř. Vzhledem k tomu, že se tam pak začali vyskytovat Íránci s palestinou na hlavě a se samopalama, jsme naprosto jistě věděli dvě věci: tohle se nám vůbec nelíbí a jestli půjdeme dovnitř, už taky nikdy nemusíme vyjít ven. Proto jsme společně s Alessiem (kterýmu je 21, na což i vypadá a autoritativní dojem kolem sebe bohužel úplně nešíří) začali ustupovat a vykládat všem kdo postávali kolem, že na nás čeká kamarád u metra v Shirazu. Naštěstí, jestli Íránci znaj nějaký slovo tak je to MÁJ FREND. Nakonec u nás zastavil Íránec s palestinou na hlavě, kterej očividně jako jedinej široko daleko uměl něco anglicky:
„What is your problem? What do you want?“ Bráško, jediný, co chceme, je tady nebýt.
O pár minut později jsme se zase naskládali do auta s tímtéž týpkem, který nás přivezl, znatelně zklamaným že jsme se rozhodli odmítnout jeho pozvání, a rozjeli jsme se zpátky do Shirazu. Tahle jízda byla z raději blíže nespecifikovaných důvodů naprosto otřesná a dost poznamenala zbytek našeho cestování v Íránu.
Uberem do Persepolisu
Tenhle stopovací zážitek nebyl úplně ten pravej ořechovej start do dalšího našeho íránského cestování, protože z Shirazu jsme se s Alessiem chtěli dostat do Persepolis, což ale bylo možný jedině stopem (nebo taxíkem, z čehož jsme ale úplně odvařený nebyli). V tu dobu, kdy jsme v Íránu byli, totiž Íránci drželi každoroční dvouměsíční smutek za smrt proroka Husaina. Během tohohle svátku musí správný šíitský muslim vykonat pouť do města Karbala v Iráku, kde je údajně pohřbená jeho hlava. Pro nás to znamenalo, že směrem na sever byly úplně všechny autobusy i vlaky vyprodaný. Nakonec se nám ale podařilo objednat hodně levnej íránskej Uber až do Persepolisu, což bylo asi 80 km severně od Shirazu.
Persepolis
Persepolis byl krásnej, když si člověk odmyslel plexiskla, lešení a lidi. Dýchala tam monumentální historie, přesně to, proč jsem do Íránu jela. S pomerančovym džusem se zmrzlinou a falafelem, který jsme si po prohlídce dali, to mělo úplně všechno.
No a teď babo raď. Po Persepolisu jsme se potřebovali postupně dostat do Isfahánu, kde jsme se měli za pár dnů potkat s klukama. Jenže to jejich muslimský mecheche s vyprodanýma busama, co v Íránu momentálně probíhalo, nám do jakýchkoliv přesunů házelo docela vidle, a tak jsme neustále stáli před problémem, jak to uděláme. Stopovat se nám po tom nešťastnym zážitku u Maharloo lake moc nechtělo, busy neexistovaly, a tak jsme byli odkázaný na taxíky nebo na ubery. Jenže nic z toho nechtělo jet tak daleko, jak jsme potřebovali. Nakonec jsme přes ostrahu u Persepolisu, sehnali nějakýho chlápka s autem, který nás odvezl za docela dobrou cenu. Namířeno jsme měli o 80 km dál do Lost Paradise (Ztracený Ráj), což byl jediný les široko daleko, kam se podle všeho sjížděli piknikovat Íránci z širokého okolí. Tam jsme chtěli přespat. Legraci slibovalo už jenom to, že Alessio byl do Íránu vybavenej jenom na noci v hostelech, protože doma slíbil mámě, že nebude dělat hovadiny. Neboj, dva spacáky a károšky pro tři lidi úplně stačí, říkaly jsme mu.
Lost Paradise
Jakmile jsme po pár hodinách jízdy zastavili na konci prašné cesty vedoucí do Lost Paradise, v mžiku nás obklopilo asi 8 Íránců, kteří se bavili jen s naším řidičem, a zvědavě na nás zírali. Lost Paradise bylo totiž maximálně výletní místo, kam Íránci jezdili piknikovat a přespávat v bungalovech, a tudíž tu bylo spoustu stánků se suvenýry a jídlem. Absolutně jsme neměli nervy na to, se s někým bavit, jenže bohužel pro nás se jejich zájem stupňoval, a nakonec jsme se od nich vůbec nemohli odtrhnout. Jeden chlápek nám neustále nabízel, abychom přespali u něj doma. To jsme samozřejmě s díky odmítli s tím, že máme všechny náležitosti potřebné pro spaní venku, a tak nás následně podrobil detailnímu křížáčku, kde přesně budeme v lese spát. Nic příjemnýho.
Skrytá mýtinka u vody
O asi dvacet minut později jsme se konečně odtrhli a skrz zprvu frekventované pěšiny a piknikující rodiny jsme mizeli podél křišťálově čistého potůčku hlouběji do samoty lesa. Samozřejmě jsme se báli, že za námi někdo půjde. Když to takhle píšu, tak si úplně říkám, že jsme byli fakt drama queens, ale jako div se nám. Nechceš, aby lidi, co se na tebe dívali jako na kus flákoty a ptali se tě, kde PŘESNĚ budeš v noci spát, věděli, kde přesně budeš v noci spát. Proto jsme jako správný hraničáři šli až do setmění, mimo pěšinu jsme sbíhali prudkej svah k potůčku, a nakonec jsme ho i brodili, abychom se dostali ke skvělý skrytý mýtince hned u vody. Ideálka.
Ráno jsme se i přes ten skvělej flek probudili rozsekaný. Důvodů bylo hned několik. Celý tohle íránský dobrodrůžo nás s Natkou vlastně nepřestávalo vysávat. Jednak proto, že chodit v 50 stupních s šátkem na hlavě a v dlouhejch černejch hadrech tě prostě zákonitě vysaje, a ještě o to víc, že se neustále vláčíš s dvacetikilovym báglem na zádech. Z čeho jsme ale byly vyřízený úplně nejvíc, byla ta neustálá nutnost být ve střehu a neustálý ohlížení se přes rameno pokaždý, když jsme s Íránci potřebovaly něco řešit. A tahle noc, kdy jsme všichni tak napůl čekali, jestli si pro nás někdo nepřijde, nám na odpočinku úplně nepřidala. I Alessio uznal, že tenhle vejlet s náma mu ukázal trochu jinou perspektivu íránského cestování. Pro něj to jako pro chlapa bylo samozřejmě skvělý. Jasně, musel si dávat pozor, jestli ho někdo nechce natáhnout, ale jednalo se s ním jako s rovným a dostávalo se mu všech poct vyhrazených pro Evropana cestujícího po Íránu. My naopak jsme měly neustále pocit, že jsme objektem sexuálního zájmu a že naprosto nemáme právo odmítnout jakoukoliv žádost například o telefonní číslo nebo vlastně o cokoliv, o co si jakejkoliv íránskej jouda řekl. Tím vůbec neříkám, že se tomu divim, ani náhodou. Chápu, že to tak v Íránu zkrátka je nastavený a bylo zajímavý tuhle mentalitu poznat. Masakr, ale zajímavý.
370 km do Isfahánu
Dalším důvodem, proč jsme se probudili značně nervózní bylo, že jsme se během tohohle dne potřebovali dostat do Isfahánu a jediná možnost byla těch 370 km dostopovat. Lost Paradise totiž byl vážně Lost Paradise a byl daleko úplně odevšad. A jak asi tušíte, dostopovat v Íránu skoro čtyřista kiláků je taková docela ruská ruleta.
K silnici jsme se to ráno dostali asi v 9 a v 9:03 už nám zastavil chlápek v malym osobáku. Ani jsme skoro nevyjeli a už nás začal během řízení natáčet svym super mobilem s asi 8 čočkama a dělat s námi rozhovor. Nejčastější otázky byly: Are you married? Boyfriend? Where are you from? (Jste vdané? Přítel? Odkud jste?) a pak s námi chtěl z dálnice odbočit někam do hor s tím, že u něj přespíme. V 10:00 dopoledne. Okamžitě jsme po zkušenosti s betonovou vilou začali prosit ať zastaví, což ho absolutně nezajímalo, a až po několika důrazných STOP teda s výrazem zmoklý slepice zastavil a zacouval zpátky k dálnici. S díky jsme se rychle jali stopovat další projíždějící auta, kterých nebylo moc, protože tahle dálnice byla úplně nová a očividně ještě nebyla ani otevřená. Náš řidič je ale všechny vytrvale posílal pryč. U třetího auta to Natku mírně řečeno popudilo a chvíli to vypadalo, že našeho řidiče zabije, nacpe do kufru a do Isfahánu se odvezeme jeho autem sami. Nakonec si naštěstí pro něj vystačila jenom s hlasitym „to si děláš prdel“. Byť to bylo proneseno v češtině, tón týhle kouzelný formulky byl mezinárodní, a náš samozvaný zachránce došel ke správnému závěru, že asi vážně chceme odjet a konečně přestal hatit naše pokusy o stopování. Místo toho si z kufru vyndal obrovskej stativ, aby nás mohl natáčet ještě efektivněji.
O pár minut později nám zastavilo další projíždějící auto, otec se synem, kteří nás nechali nastoupit na velkou prázdnou korbu, a my se konečně mohli dostat ze spárů tohohle bláznivýho dokumentátora. Jízda na korbě byla úplně super. Sice mám do teď sražený obratle k sobě, ale jinak to byla obrovská pohodička. Žádný otázky are you married, žádný natáčení ani focení, jenom ošlehanej obličej od vzduchu a natřesenej zadek. Naši řidiči pak dokonce zastavili jen proto, aby nám dali k uchu anglicky mluvícího chlápka, který nás chtěl jen upozornit, že teď odbočíme z původního směru, protože náš odvoz potřebuje natankovat. Co si budem, mě to po dosavadních zkušenostech trochu dojalo.
Po benzínce jsme to svižně sypali dál až do města Semirom, kde jsme se nechali vyložit, a zaběhli si do nejvíc lokálního podniku pro falafel v housce. Náležitě občerstveni jsme se pak vydali k silnici stopovat dál, kde nám zastavilo další auto s korbou. Kurnik, fakt se nám ten den dařilo! Řidič totiž jel až do naší kýžené finální destinace, což znamenalo, že jsme zmákli dostopovat 370 km v Íránu jen třemi auty, z toho dvě byly s korbou, a celý jsme to stihli za denního světla.
Isfahán
V Isfahánu se vůdčí role ujal Alessio a dovedl nás až k hostelu, kde spal předtím, než se přesunul do Shirazu. Bylo to krásný ubytování a stejně tak i centrum města bylo krásný. Ten večer jsme se taky setkali s klukama, kterým se pár dní zpátky podařilo dobýt Damavand, a naše česká expedice se opět stala kompletní. Společně jsme pak ve městě strávili celý následující den, během kterého jsme si s Natkou zajely obhlídnout Věž mlčení (věže určené k pohřbívání, na kterou Zoroastrovci pokládali mrtvá těla, aby je ohlodali draví ptáci – tyhle pohřby byly v Íránu zakázány až v 50. letech). Promiň Naty za to neustálý otravování, že tuhle ruinu potřebuju vidět, a děkuju, žes tam v těch bžilionech stupních lezla se mnou. Zbožňuju tě. Však ty víš.
Taky jsme si pak šly odpočinout na úzkostlivě pěstěnou trávu v centru Isfahánu, kam chodí Íránci piknikovat, relaxovat a posedět s rodinou a přáteli. Tady jsme se nechaly vypeskovat paní v čádoru, protože se nám údajně vyhrnul ten černej hábit moc vysoko a ukázaly jsme Isfahánu tů mač našich legínů (jen pro pořádek, ten hábit se nám nevyhrnul ani nad zadek, prostě jsme jen nedopatřením ukázaly půlku stehen v legínách). V návaznosti na to bych ještě zmínila partu čtyř mladíků, kteří na nás zírali snad i se slinama u pusy a pak na nás pískali, taxikáře, kterej mi nabízel řídit, a pak, když jsem mu odmítla dát telefonní číslo, se naštval a pustil nám nějakej příšernej song se vzdychající ženskou, a jednu početnou rodinu, která se ani neobtěžovala zeptat, přisedla si k nám na lavičku a nafotila s námi asi 850 selfieček. Jinými slovy, Írán se nám ten den snažil ukázat, že už se sem nemáme nikdy vracet.
Loučení s Alessiem
K večeru se s námi rozloučil Alessio, kterému se podařilo najít autobus až do Rashtu (město u Kaspického moře severozápadně od Teheránu). Chudák, jel si v klídku na dovolenou do Íránu a potkal nás. Dvě bláznivý Češky, se kterýma si zaflákal boty smrdutym bahnem u vyschlýho růžovýho jezera, pak se skoro nechal unést u betonový vily divnejma lidma se samopalem, spal venku v íránskym lese s vybavením pro 2 osoby, kde se bál, že ho v noci někdo zabije, a pak podstoupil svůj první stop v životě, během kterýho nastopoval v Íránu 370 kilásků po většinou na korbě rozhrkanejch kár… Nojo, sám se nás chytnul na prohlídku do Růžový mešity. A ještě že tak. Ten kluk byl naprosto skvělej a dokonce i ten náš humor přijal za vlastní. A taky mě odnaučil krájet si špagety. Díky němu na Írán vzpomínáme snad i trochu s láskou… i když, to asi kecám.
Poušť
Ráno jsme už v naší kompletní české sestavě pokračovali do Kashanu, odkud jsme se chtěli dostat do pouště a ideálně tam strávit jednu noc. Dorvat se tam ale nebylo zas tak jednoduchý, tradičně. Nejdřív nám taxikář v Kashanu nasliboval hory doly, že nás zaveze přímo až do pouště, ale u závory zastavil, vzal si ty přestřelený prachy, co z nás dostal, a odjel. Pak se u nás objevili tři maníci z Červenýho půlměsíce (místní Červený kříž) a začali nám překládat, že vstup do pouště je za deset milionů. To se nám samozřejmě tak docela nelíbilo, a taky se nám vůbec nelíbil fakt, že nám tu něco diktuje Červenej půlměsíc, kterej by s touhle turistickou atrakcí neměl míc vůbec nic společnýho. Po hodině vášnivých debat jsme nicméně stejně svolili, protože jsme pochopili, že přes to nejede vlak, a tenhle pouštní poplatek je jeden z mála přínosů do rozpočtu týhle díry. Co jsme ale zamítli, bylo dalších 10 milionů jenom za přespání v poušti. Místo toho jsme souhlasili s nabídnutým noclehem na dlaždicích na parkovišti před závorou.
Zážitek v poušti byl… temnej. Než k nám dojel průvodce v offroadu, zapadlo sluníčko a my si tudíž můžeme odškrtnout položku „noční poušť“ z bucket listu. To řidiči ale samozřejmě vůbec nenarušovalo harmonogram, takže nám nadšeně zastavoval u důležitých bodů klasické prohlídky, kde vyžadoval, abychom si danou zajímavost vyfotili (netřeba dodávat, že ani všechny naše blesky dohromady k prosvětlení tmy nestačily). A co víc, součástí klasické prohlídky je samozřejmě i focení instafriendly fotek. Dostávali jsme tudíž instrukce jako: „raz dva tři – teď vyskočte“ nebo „raz dva tři – vyhoďte písek do vzduchu“. Naše nadšení ohledně těchto fotoshootingů můžu dobře shrnout Honzovým „tyvole nebudeme tady vyhazovat písek do vzduchu“.
Poslední milióny
Další den jsme se přesunuli do Qomu, odkud jsme se já, Tom a Naty hodlali večer dostat na letiště. Naší íránské pohádce skoro odzvonil konec a nám tu zbýval už jen jeden necelý den, který jsme chtěli strávit utracením posledních milionů a alespoň malou prohlídkou města. Honzu naproti tomu čekal ještě jeden celý den v Teheránu, a pak let do Ankary, z Ankary busem až za Istanbul a následně stopem až do bulharské Varny, odkud letěl do Prahy (pro více informací, jak cestovat bezbolestně a snadno, předám kontakt).
Co se týče těch pár hodin v Qomu, byl to taky velkej zážitek. Qom je nejkonzervativnější město a nejdůležitější náboženský uzel v celém Íránu. Je to významné poutní místo šíitského Islámu, kde se nachází svatyně Fátimy, dcery proroka Mohameda. A byla to teda síla. Jestli jsme měly s Naty někdy pocit, že ten černej uplandanej háv, co na sobě pořád máme, je stejně pořád málo, tady jsme se cítily vyloženě nahatý. Na ulici totiž ženy z 90 % chodily v čádorech a ani naše snahy stáhnout si šátky až do čela situaci úplně nezachraňovaly. Do svatyně jsme samozřejmě taky zavítaly, tedy až potom, co jsme před vchodem dostaly erární čádory a slečny u vstupu nás důkladně osahaly. Asi abychom tam nepašovaly zbraně nebo Bible nebo co já vim co. K prohlídce jsme opět dostaly anglicky mluvící průvodkyni, ovšem tenhle komplex byl o poznání nepřístupnější. Například jsme nemohli dovnitř do hlavní modlitební místnosti. Což vzhledem k tomu, co jsme tam letmo viděly, když jsme procházely kolem, docela i chápu. U klece, která je s uzamčenými spisy hlavním modlitebním bodem, se v davovém šílenství tlačilo několik desítek černě zahalených žen. Každá chtěla vyslovit u klece svoje přání, některé tam dokonce podávaly i své děti nebo s pláčem křičely a tlačily se skrz dav do předu.
Jakmile se den nachýlil ke konci, objednali jsme si taxi (týpeček to tam vymrazil asi na -8 a doteď nechápu, že jsem z tý cesty neměla angínu) a za hodinu jsme vystupovali na letišti, kde jsme s Natkou a Tomem přebalili batohy a Honza si vybral vyhovující lavičku k přenocování.
No, a tím končilo naše íránské dobrodružství. V mnoha ohledech jiné, než jsem si ho vysnila, a na hony vzdálené pojmu „klidná dovolená“. Ale ačkoliv jsem domů dorazila po všech stránkách naprosto vyřízená a vstřebávala jsem to několik týdnů, odnesla jsem si odtamtud vhled do íránské kultury a společnosti, které jsem tak moc chtěla poznat. Ne každý cestování musí být nutně hezký a bezstarostný. Nějaký je taky pořádná škola, která vás srazí s realitou a donutí vás si uvědomit, že to co máme doma my, je privilegium, jaký v mnoha částech světa nemá obdoby. Díky za to. Na Írán asi nebudu vzpomínat úplně s láskou, ale spíš s vděkem, protože mi ukázal, jaký malichernosti tady kolikrát řešíme. A obzvlášť ve světle pozdějších událostí, kdy íránská náboženská policie umlátila k smrti 22 letou dívku, jen proto, že neměla dobře nasazený šátek na hlavě.
Přidat komentář