Druhý den našeho výletu jsme měli v plánu velký přesun do „Města architektury a umění“ – do Florencie. Vzbudili jsme se proto brzy. Vlak nám jel okolo desáté a do té doby jsme museli stihnout balení věcí, obrovskou snídani a samozřejmě i samotný přesun na nádraží. Z jedoucího vlaku jsme naposledy zamávali červenému městu a za další hodinu už vystupovali na nádraží ve Florencii. Abychom se celý den nemuseli vláčet s batohy a kabelkami naplněnými nepotřebnostmi, vydali jsme se přímou cestou do hostelu. Zde jsme naše závaží spokojeně odložili a za pár chvil už vyrazili směr centrum.
Naše kroky ani nemohly vést jinam- Bruneleschiho kopule slavného florentského Dómu, která se nachází snad v každé učebnici či knize o renesančním umění, byla symbolicky naší uvítací památkou ve městě. Na náměstí Piazza Duomo jsme přišli s otevřenou pusou, ze které se nám linula slova jako: „Ach, och, to je krása, ty jo, tak to je hustý,“ a jiné, nepublikovatelné výrazy. Jak jinak po chvíli okukování fasády jsme se i my postavili do fronty za ostatní nedočkavé turisty. Až po deseti minutách jsme si uvědomili, že čekáme ve frontě na věž-tedy přímo do kupole, kterou vymaloval další slavný umělec, samotný Giotto. Po necelé půlhodince, při které jsme stihli posvačit, jsme se konečně dostali za 8 euro dovnitř. Před námi byl dlouhý výšlap, kterým jsme se dostali až na samotný vrchol kopule (!). Výhled byl omračující! Pod námi se klenulo celé město a já přemýšlela, jaké to tady muselo být za časů Michelangela, Bruneleschiho, Leonarda da Vinci, Machiavelliho, Danteho, Petrarky, rodu Medicejských a mnoho dalších významných renesančních osobností. Byla jsem u vytržení a mé nadšení nemohlo nic zkazit. A to jsme byli teprve na začátku.
Hned vedle slavného Dómu je postaveno stejně slavné Baptisterium, jehož severní a východní portál vytvořil Ghiberti. Potom, co jsme si vše patřičně prohlídli, jsme se vydali na procházku městem. Protože jsme nemohli jen tak procházet okolo nesčetných památek bez povšimnutí, na každém kroku jsme se museli zastavovat a vše pořádně prozkoumat.
Oběd jsme si koupili v místním obchodě, a zmrzlinu, která byla jeho součástí, nás Pepe naučil jíst školními identifikačními kartami. A to všechno před samotnou Basilikou S. Lorenzo! Byla jsem v ráji. Ten samý den jsme ještě okoukli Basiliku di Danta Maria Novella, a pak se procházeli až k nábřeží k Ponte Vecchio. Prošli jsme se do jeho středu, nafotili, co se dalo, a pak se přesunuli ke galerii Uffizi – údajně nejnavštěvovanější galerii v Itálii. Skrz její nádvoří jsme se dostali až k nejslavnější soše Florencie: Michelangelovu Davidovi (samozřejmě jen kopii), která stojí před Palazzo Vecchio.
Naše kroky nás zavedly před Baziliku Santa Croce, kde jsme využili posledních slunečních paprsků a usadili se na jedné z místních laviček. Otevřeli jsme víno (Které přesto, že stálo 8 euro, nebylo dobré.) a užívali si nadcházející večer. Když jsme dopili, zcela zmoženi z celodenního chození jsme museli vyrazit na poslední cestu domů, která představovala přibližně dva kilometry chůze. Do hostelu jsem doklopýtala úplně mrtvá. Skulila jsem se na postel a notnou chvíli mi pak trvalo, než jsem se vůbec mohla pohnout. Pepe s Miou měli hlad, a tak jsme se společně vydali dolů na předzahrádku, kde jsem se z jejich porcí večeře najedla i já. Zde jsme se seznámili s partou Američanů a Angličanů, kteří nás informovali o možnosti využití studentských slev v muzeích, které nejsou nikde inzerované a pokud se nezeptáte, nikdo vám žádnou slevu nedá. Plán na zítřek byl tedy jasný-Galerie Uffizi, která ve svých sálech představovala díla největších mistrů.
Přidat komentář