Přestože mám zlomenou klíční kost již téměř dva týdny, dozvěděla jsem se to teprve včera: „Musíte jít na operaci,“ suše mi sdělil doktor na ortopedii v Bolzanu. Má reakce byla okamžitá. Zavolala jsem své mámě, ta zavolala dál a už jsem měla domluvenou operaci v Čechách. Byl čtvrtek odpoledne a přede mnou poslední jarní den v tomto severoitalském městě. Jak se co nejlépe rozloučit? Můj kamarád z Lotyšska už měl dávno vymyšlený plán. Přes všechna má zdravotní omezení se rozhodl podniknout výlet k pyramidám.
Nedaleko od Bolzana se totiž nachází kouzelné horské městečko Rittner, které je kromě svých lyžařských svahů a typické jihotyrolské architektury známé především díky místním pyramidám. Nepředstavujte si ale egyptské pyramidy. Ty místní vznikly díky erozní činnosti větru a vody a daly by se spíše připodobnit k ostrým hrotům jehel nebo špendlíků. Jejich výška je od 10 do 15 metrů.
Náš výlet začal přímo v Bolzanu, odkud jsme vyjeli tak trochu netradičně jednou z místních lanovek do městečka Soprabolzano. Už samotná cesta lanovkou byla zážitkem. Nejen že při jízdě můžete obdivovat celé historické jádro města z „ptačí perspektivy“, také pohled na nekončící vinice a jablečné sady upoutá vaši pozornost. A jak se postupně dostáváte výš a výš, začnou se před vámi otevírat překrásné pohledy na okolní zasněžené Dolomity. Pokud budete mít štěstí a na výlet vyrazíte za slunečného počasí, nebudete chtít z této krajiny už nikam odejít. V Soprabolzanu jsme nasedli na místní historický vláček, který toto město spojuje s vesničkou Klobenstein. Připadala jsem si jako v pohádce. Všude okolo mě hory, lesy, louky a jen pár roubenek. Jeli jsme po jednokolejce a náš řidič používal k řazení starou kliku. Jakoby se čas zastavil. Čím více jsme se blížili konečné zastávce, lidí ve vlaku ubývalo. Klobenstein-Collalbo. I tady jsou místní názvy napsány ve dvou jazycích. Protože mám stále nateklé i koleno pravé nohy, chtěli jsme do cíle našeho výletu dorazit místním autobusem. Ten měl ovšem podle místního řádu vyjíždět až za tři čtvrtě hodiny. Rozhodla jsem se dvacetiminutovou „túru“ ujít pěšky. Mým tempem mi cesta trvala přibližně oněch 45 minut. Výhodou ovšem bylo, že jsme se mohli kdykoli zastavit a pokochat se okolní horskou přírodou. Byl překrásný slunečný den. Cesta byla skvěle značena a poslední částí nás provázela i jednotlivá zastavení z Ježíšovy Křížové cesty. K pyramidám jsme dorazili okolo jedné hodiny odpolední. Pokochali jsme se skvělým výhledem, a když mi došlo, že vzhledem k mým omezeným možnostem pohybového aparátu zde naše cesta končí, bylo mi trochu smutno. Doteď nevím, zda je možné se k pyramidám dostat až k bezprostřední blízkosti. Cestou zpět jsem opět musela absolvovat onu „dvaceti minutovou“ cestu na vlak. Moje chůze se zdála výrazně rychlejší, nejspíš proto, že jsem koleno již patřičně rozhýbala. Měli jsme štěstí, na nádraží jsme dorazili asi minutu před tím, než nám měl jet vlak. Nyní jsme nasedli do nového na naše poměry luxusního vláčku. Protože lanovka do Bolzana jezdí každé čtyři minuty, byli jsme za chvíli na dohled od domova. Na závěr krásného dne jsme zvolili nákup zmrzliny. Poslední den v Itálii a nedát si zde místní slavnou zmrzlinu?! U mě to pro tentokrát vyhrála čokoládo-vanilková příchuť.
Tento výlet byl krásnou tečkou za dvouměsíčním pobytem v Jižním Tyrolsku. A jestli budete mít někdy čas na nenamáhavý výlet třeba s vašimi ratolestmi, vydejte se na obhlídku Renonu a místních pyramid.
Přidat komentář