• Menu
  • Menu

Izrael 1

Luca Mali

Izrael  – proč zrovna tam a ne třeba do Egypta.

Vy jedete do Izraele? A bez cestovky? Vždyť je to tam samej terorista, denně lítaj vzduchem rakety a sebevražední atentátníci číhají na každém rohu. Že vám to stojí za to. Přestože to byla moje první cesta, která začínala starostlivým varováním okolí, které se stupňovalo v katastrofické vize, že letíme vstříc jisté smrti, nenechali jsme se odradit. Nechali jsme sychravou říjnovou Prahu za zády a po necelých 4 hodinách letu jsme přistáli v Tel Avivu.

První, co člověka v Izraeli přivítá, je nebývale propracovaný systém kontrol a okýnek se zvědavými úředníky. Než jsme opustili letištní halu, ukazovali jsme pasy snad pětkrát a čelili smršti dotazů ve smyslu, co tam proboha jedeme dělat, proč jsme nejeli třeba do Egypta a co nás to napadlo jet bez cestovky. Téměř každá odpověď spouští buď lavinu doplňujících otázek, nebo je zadupána do země nějakým překvapivým sdělením. Může se tedy lehko stát, že účel cesty “na památky” se nesetká s pochopením, ale vyvolá divoké krčení ramen imigračního úředníka. A suché sdělení, že tam žádné extra památky nejsou. A proč jste nejeli do Egypta, tam jich mají. Procedura to není dvakrát příjemná a osvědčilo se používat věty holé a příliš nezabíhat do podrobností. Na jasnou a stručnou otázku jasná a stručná odpověď. Čím rychleji osoba za okénkem zjistí, že víte, co tam jedete dělat a nezamotáváte se do odpovědí, tím lépe. Nakonec dojde k závěru, že s vámi už žádná zábava nebude, otisknutím razítka do pasu ukončí výslech a půjde si brousit zuby na tom, kdo stojí ve frontě za vámi.

Jelikož nás nikdo nevyhodnotil jako nepřátele světového židovstva, pelášili jsme ven hledat autobus do Jeruzaléma. Před halou na nás dýchnul horký vzduch. Autobusovou zastávku jsme našli záhy. Řidič nám ochotně vysvětlil, že pojedeme na rozcestí, kde přejdeme silnici a přestoupíme do jiného autobusu. Za pár minut jsme byli přátelsky vyhnáni ze sedaček kdesi na periferii uprostřed ničeho, ničeho, pouště, ničeho a křížení dálnice. Spolu s námi vylezl i západně vyhlížející turista, který se tvářil stejně vytřeštěně jako my. Na klidu nám to zrovna nepřidalo. Naštěstí se přihnala sympatická vojanda, převedla nás přes silnici a naložila do dalšího autobusu. Viditelně byla na vykulené zoufalce držící se kufrů zvyklá.
Sluší se dodat, že hustá síť dálkových autobusů je v Izraeli opravdu na úrovni. Jezdí se na čas a často, obvykle je čisto, klimatizováno a jako všude, kde se kumuluje větší počet lidí se pečlivě dbá na bezpečnost. Cestou z letiště jsme přes bezpečnostní kontrolu nešli, ale všude jinde se nastupovalo až po zrentgenování zavazadel a průchodu detekčními rámy. Všudypřítomní, po zuby ozbrojení vojáci nám připadali podivní nanejvýš půl dne. Náš evropský pohled na věc, že lidé v zeleném se samopalem přes rameno nevěstí nic dobrého vzal brzy za své. Přijali jsme, že se nacházíme v zemi, která je permanentně ve válce a všechno má svůj smysl. Pokud někde něco hlídají, asi vědí proč a je to i pro naše dobro. Nakonec jsme všudypřítomnost armády vnímali jednoznačně pozitivně. Neměli jsme se jich proč bát, kdykoli došlo na přímé setkání, chovali se nanejvýš slušně. Byla jsem vybavena informací, že pokud budu potřebovat poradit, mám se poptat u vojáka – hodně cestují po celé zemi a mají přehled. Několikrát se mi to potvrdilo. Přestože jsme po celou dobu pobytu nepocítili žádné přímé ohrožení, ono “něco by se mohlo stát” visí pořád ve vzduchu. Když nás zkontrolují a někam vpustí, netýká se to jenom nás, ale dalších x lidí, co jsou tam s námi. “Něco by se mohlo stát” se tím minimalizuje. Ve výsledku jsme za veškerá opatření byli rádi. Nebýt toho, asi bychom častěji koukali kolem sebe, kdo vypadá podezřele a jestli náhodou nebudeme anonymními hrdiny zpráv na Nově. Takhle nebyl důvod. Řídili jsme se jedním ze základních pravidel pokojného cestování – přijali jsme místní pravidla hry a hleděli na to, co nám to dává a ne co nám to bere.
Za necelou hodinu jsme byli na hlavním autobusovém nádraží v Jeruzalémě. Vylezli jsme na ulici a jali se hledat autobus na Olivovou horu, kde se nacházel náš hotel. Mise vskutku zábavná. Zastávka sice byla přítomna, dokonce i s čísly autobusů, ale směr jízdy pouze v hebrejštině a jízdní řády elegantně chyběly. I kdyby nechyběly, moudří bychom z nich nebyli. Chvíli jsme pozorovali cvrkot, ale i kdybychom se modlili ke všem svatým, Alláhovi, vodním i vzdušným božstvům, kosmické energii a duchu všehomíra, nevypadalo to, že by se někde vylíhlo cokoli v latince. Nezbylo než jednat. Nastrkali jsme kufry do prvního, co přijelo a šla jsem oznámit řidiči, kam máme namířeno s naivní představou, že se mi dostane dobré rady, jak se tam dostaneme. Následovalo teatrální krčení rameny a kusá informace, že Olivovou horu tam určitě nemají. Sakra. Hned po návratu do vlasti rozjedu akci za opravení historických pramenů a oznámím soudruhům na Tripadvisoru a v Lonely Planet, že někde udělali chybu. Autobus se rozjel. Tvrdošíjně jsem se snažila udržovat konverzaci o cíli naší cesty. Viditelně to nebylo shledáno tématem, o kterém by bylo záhodno dlouze debatovat. Když už mě měl řidič opravdu plné zuby, dostál jedné ze základních pouček, kterých se mi dostalo od zkušenějších: “Neptej se na cestu Arabů, radši tě pošlou do horoucích pekel, než aby přiznali, že něco nevědí.” Řidič byl Arab. Zastavil uprostřed křižovatky a prohlásil, že je to třeba tady. Naštěstí zasáhla západně vyhlížející spolucestující a poradila nám, ať jedeme na konečnou, která je hned na vedlejším kopci a odtamtud si vezmeme taxíka.
Judská poušť
Vylezli jsme na hoře Scopus hned vedle Hebrejské univerzity. A taxíka jsme si nevzali. Stačili jsme akorát rychle přelétnout pohledem nádherné panorama Judské pouště. Těchto pět vteřin volného času věnoval táta bleskové orientaci v prostoru, identifikaci Olivové hory jako vedlejšího kopce, přijetí arabských pravidel, že ženy, děti a domácí zvířectvo bude poslouchat a vydání rozhodnutí, že to je kousek a jdeme pěšky. Tak jsme šli. Nejdřív podél univerzity, pak hájem a nakonec jako bonus palestinskou čtvrtí. Kulturní šok. Arabská filozofie bydlení se vyznačuje tím, že co je za prahem už není domov a může se tam tedy odkládat a vršit, co by doma překáželo. Ulice tedy nikomu nepatří a k tomuto účelu se výborně hodí. Obchodní činnost bují v každé garáži, parkuje se tedy kde se dá i nedá. Kdo nemá auto, dopravuje se mikrobusem s oficiální kapacitou kolem 12 osob, kam se samozřejmě vejde daleko víc lidí. Jako bílé tváře táhnoucí si kufry, ke všemu já s mámou bez šátku na hlavě, jsme uprostřed toho hemžení byli nenápadní jak eskymáci na poušti. Když se před námi objevil náš hotel a zjistili jsme, že je na kraji oné čtvrti a v okolí je o poznání menší binec, než ve středu, došli jsme k názoru, že Bůh existuje. Obdrželi jsme pokojíček jak klícku, bez blech, zato s výhledem na minaret a mříží na okně. A klimatizací. V našich podmínkách bychom tomu řekli fukar, ovšem jiný kraj, jiný mrav. Nadešel čas vybalit oblečení vhodné pro vstup na posvátná místa, šátky na hlavu, zakrývače ramen a vydat se na obchůzku.
Později jsem zjistila, že izraelská společnost je striktně rozdělená na dva světy – izraelský a palestinský. Drtivá většina židů nikdy nebyla v palestinské čtvrti a obráceně. Tím, že se Izrael od počátku definoval jako židovský stát se z palestinců automaticky stali občané druhé kategorie a přestože tvoří šestinu obyvatelstva, jsou víceméně trpěni jako minorita, ke které většinové židovské obyvatelstvo nemá přílišnou důvěru a považuje je za možnou vnitřní hrozbu. Většina izraelských palestinců se nijak nezapojuje do bojů za nezávislost a bohatě by jim stačilo, kdyby byli uznáni jako rovnoprávní občané a ne pouze formálně.
cestopis následující  den

 

Luca Mali
Luca Mali

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *