Na výlovu humrů. Když se mě můj kamarád Brian zeptal, jestli bych si někdy nechtěla vyjet na „výlet“ společně se skotskými rybáři, samozřejmě jsem odpověděla, že ANO! Jakožto obyvatel střední Evropy nemám zrovna každý den možnost účastnit se něčeho takového, jako je pro místní obyčejná plavba po moři.
Na druhý den byla hlášena výborná předpověď: jasno, obloha bez mráčku- výjimečný podzimní skotský den, který byl jako ideálně stvořen k tomu, abychom se vypravili na moře. Do přístavu v malém městečku Port William jsem se musela dostat už na 8:30, což znamenalo půjčit si firemní auto a vyjet v 8:00.
Ti z vás, kteří už ve Skotsku byli, si jistě všimli „jiného“ slunečního světla, které proniká skrz mraky pro mě nepochopitelným a opravdu zvláštním způsobem a vytváří tak překrásné osvětlení místní krajiny. No, tak tohle „super“ světlo se výborně odráželo od mokré vozovky a po celou dobu mé jízdy mě nepřestávalo oslňovat. Skoro slepá jsem se konečně dostala do Port William, zaparkovala auto, převlékla do „námořnického“ a vydala se hledat místní přístav. Nikde nikdo, hladina moře na postupném vzestupu a já přemýšlela, jestli rybář Paul už dávno neodjel a nenechal mě tady. Konečně dorazila bílá dodávka a v ní dva pánové, o kterých jsem předpokládala, že jeden z nich bude nejspíš Brianův kamarád Paul.
Společně s Henrichem a Paulem jsme se konečně nalodili. Naše kocábka byla ale ještě stále v zajetí předcházejícího odlivu a tak jsme typicky „britsky“ posnídali černý čaj a nějaké ty toasty. K všeobecnému zděšení jsem si svůj čaj ani neosladila, ani nevylepšila mlékem.
A poté přišla instruktáž: „No, ono to tady není moc pro holky, takže když budeš potřebovat na záchod, je tu takový kýbl, který pak vyliješ do moře.“ Škoda, že instruktáž nepřišla před čajem. Asi bych si nedala. Nakonec jsem místní „toaletu“ použila během plavby jen já a můžu vám říct, že nic moc. Při představě, že bych potřebovala i něco více než jen čůrat, se mi sevřely všechny svěrače. Naštěstí taková situace nenastala.
Vypluli jsme do chladného ale zcela jasného rána a hned za přístavem jsem dostala čip. „To kdybys nám třeba vypadla z lodi, aby tě pak zase našli.“ Díky silnému větru jsem byla zmrzlá už teď, natož spadnout do místní ledové vody.
Připluli jsme k prvním bójím, vyhodili hák a bóje přitáhli. Začalo namotávání lana a vytahávání prvních klecí s úlovkem. Tak velké kraby jsem ještě nikdy neviděla. Paul je ale všechny rychlými pohyby vyhazoval zase zpátky do moře. „Už je po krabí sezóně, teď nám jde o humry.“ vysvětlil mi, když viděl můj nechápavý obličej. Mnohým z krabů utrhl v záchvatu vyhazování nejedno klepeto. „Uf, tohle je nechutný,“ pomyslela jsem si a představila si, jak asi musí krabi trpět. Z prvního místa, kde jsme vytáhli na 25 klecí, jsme vybrali jen 3 humry, kteří svou velikostí odpovídali skotským normám. Byla jsem překvapená, že tolik úsilí vyjde na tak malou odměnu. Během dalších 3 hodin jsme ale nasbírali něco okolo 3 ošatek humrů, takže to byl nakonec úspěšný den.
Po vyklizení klecí od uvězněných živočichů se do každé opět vložila návnada v podobě dvou mrtvých lososích hlav, a pak se zase celá várka naházela do vody. A tím vlastně skončila veškerá věda této profese. Pluli jsme od jednoho místa k druhému, a kdyby byla sezóna, údajně bychom takto mohli pokračovat i 24 hodin v kuse. Na poslední bóji jsme humrům svázali klepeta a uložili je do speciálního boxu, který se pak opět spustil do moře. „Humry prodávám přes velkoodběratele, který přijíždí jednou za 10 dní, do té doby je skladuji takto v moři.“ vysvětlil mi Paul důvod skladování.
No, co vám budu povídat. Jeden den a ještě k tomu s překrásným počasím je tato práce opravdovým zážitkem, ale dělat to celý život… asi bych musela začít pít alkohol, tak jako to většina námořníků praktikuje po večerech v přístavech.
Přidat komentář