Jerevan, hlavní město Arménie

Jerevan

Po návštěvě Tbilisi jsem si myslela, že Jerevan bude něco opravdu „WAW“. Nedivte se, v průvodci přeci slibovali, že Jerevan je „Paříží východu“ (nebo tak nějak to bylo popsáno). Jenže toho průvodce nejspíš napsal někdo, kdo v Paříži nikdy nebyl.

Do Jerevanu jsme přijeli v sedm ráno. Vystoupili jsme z nočního vlaku a ještě si chvíli povídali s dalšími turisty, než jsme konečně vyšli před úplně prázdné náměstí. Taxíky a otravní taxikáři byli jediní, kdo v tuto hodinu ve městě fungoval. „Potřebujete někam svézt? Centrum?“ aniž bychom stihli slézt od vyvýšené nádražní haly, už tu byl jeden z taxikářů. „Za kolik? My nemáme peníze. Kde vyměníme peníze?“ byla naše odpověď a už byla ruka v rukávu. Najednou jsme seděli v autě a jeli směrem směnárna, po které následovalo centrum města.

Zaplatili jsme taxikáři v přepočtu 100 Kč a vylezli z auta na úplně prázdného náměstí. „Kde to jako jsme?“ pomyslela jsem si a rozhlédla se okolo. Před námi se rozprostíralo obrovské kruhové náměstí. Nikde nikdo. „Tohle, že je centrum města?“ nevěřícně jsem koukla na hodinky. „Vždyť je už po osmé!“ vyhrkla jsem. Zavřené obchody i venkovní zahrádky napovídaly, že Jerevan ještě spí. „Co naplat. Hold musíme najít nějakou kavárnu, kde nám aspoň udělají dobrou kávu,“ bylo naše rozhodnutí, když se ani po půl hodině situace nezměnila.

Procházeli jsme tedy centrem města a kromě kavárny, hledali i historické centrum. „Tohle přeci nemůže být centrum,“ vrtala mi hlavou představa o překrásném Jerevanu. „Prosím vás, kde je tady centrum?“ zeptala jsem se kluka, který šel proti nám. „Tady je centrum, nebo Náměstí Svobody je tam dole, odkud jdete,“ oznámil nám a já nadobro přestala chápat, proč by měl být Jerevan tak speciálním místem.

Kolem nás se rozprostíraly bloky nových budov, které ovšem neměly žádnou atmosféru. Vše bylo nové a jakoby sterilní, ale nic z toho nemělo ducha. Procházeli jsme centrem dál a hledali alespoň jeden otevřený podnik. „Káva za 60 Kč? No tak to si teda nedám,“ oznámil nám naštvaně Petr, který stejně tak jako my přestával chápat cenovou politiku města. Nakonec jsme naše hledání vzdali a raději se poptali po turistických informacích. Chtěli jsme totiž rovnou odjet do hor, ale k tomu jsme potřebovali mapu a informace, jak se tam dostat.

„Tady žádné informace nejsou,“ oznámila nám paní na poště, kam nás poslal nějaký místní. „A kde jsou?“ zeptala jsem se už po několikáté. „Ve městě informace nejsou vůbec. Ale existuje tu cestovní agentura Hyur a ti vám poradí.“ Odpověděla nám milá paní z pošty a rovnou nám i ukázala směr na cestovní agenturu. Nechápala jsem: „21. Století a v hlavním městě nemají jedinou pobočku informační kanceláře?! Kde jsem se to ocitla?“ S přecpanými, těžkými batohy jsme se po čtvrthodině dolopotili před agenturu. „Konečně někdo, kdo umí anglicky,“ pomyslela jsem si, když jsem začala mluvit s paní za přepážkou. Bohužel, na otázku, kde seženeme mapu Geghamských hor paní nedokázala odpovědět. „Zkuste třeba knihkupectví,“ napadlo jí a pak začala kroužkovat v mapě místa s prodejnami knih. Bylo už hodně po deváté hodině, když jsme se opět vrátili na Náměstí Svobody. Tentokrát bylo přímo zaplaveno lidmi.

Jerevan je pro mě vlastně takovým absurdním vtipem. Zcela nově vystavěné centrum s nádechem evropského standardu, levné taxíky zato drahá káva, ale levné restaurace, ještě levnější potraviny a nejlevnější vodka a na závěr zničené domy pár bloků od centra, které by jeden mohl zcela vážně nazvat „skvotem“.  Přeplněné ulice auty, šílená doprava, ale na druhou stranu ticho a klid ranního města. Nechci toto město hanit, ale půl dne na jeho návštěvu při cestě dál vám bude bohatě stačit.