Provincie Quebec – Sherbrooke
Jsme jak po flámu, zmrzlé a ne úplně zdravé. No, takhle nemůžeme přijet k tetě! Bereme asi tunu suchého šampónu, vlhčené ubrousky a snažíme se trochu vylepšit. Týdenní spaní v autě se přeci jenom na nás poznamenalo. Uklízíme i v autě, připravujeme dárky pro naši kanadskou rodinu.
Jsme ve východní části a v největší kanadské provincii Quebec (La Belle Province – Krásná provincie). V oblasti s mnoha vodními plochami, jezery a hustými lesy. Oblast je rozčleněna do tří morfologických jednotek: Kanadský štít, nížiny kolem řeky sv. Vavřince, která spojuje Velká jezera s Atlantickým oceánem. a Apačské hory. Quebeck je jedinou kanadskou provincií, kde převážná část obyvatelstva hovoří francouzsky.
Přes Chemin de North Hatley sjíždíme k jezeru.
Nort Hatley – jezero Massawippi
U tety máme být ve 14 hodin a tak času máme ještě spousty. Jen kdyby nebyla taková zima! Sjíždíme k jezeru Massawippi v North Hatley. Malebné okolí kolem jezera je jistě oblíbeným turistickým letním rájem pro dovolenkáře i skvělým místem pro vodní sporty a rybaření. Do jezera vtéká řeka Tomifobia, z jezera pak odtéká řeka Massawippi. Kolem jezera najdete sto let staré domy a kostely.
Tady si dáváme teplou kávu. Hned je lépe a tak si kolem jezera děláme vyhlídkovou jízdu.
Sherbrooke
Jsme unavené cestováním, ještě chvíli zevlujeme v obchodě v Sherbrooku a jedeme k tetě.
Teta se strejdou bydlí kousek od univerzity. Jsme u malebného domečku se zahrádkou. Ajka tu byla před 22. lety a tak poznává jenom schody ke dveřím. Už nás vyhlížejí z okna kuchyně. Přicházejí ruku v ruce a se slzami dojetí se vítáme. Jsme všichni naměkko a jen ten Honza nám tu moc chybí. Tetu a strejdu miloval a bylo to jeho velké přání je ještě vidět. Nestihl to, ale v srdci tu byl s námi !
Jsme v obýváku, máme pocit, že jsme v některém historickém bytě v Praze. Je tu útulno, všude obrazy a na stole v modrém cibuláku z talířů kouří a voní hovězí vývar s drobením. Další chod je rýže se zeleninou a plátek masa s omáčkou. Jako zákusek tiramisu a červené víno. Ach, jsme jako doma.Teď už opravdu bulíme všichni radostí i štěstím. Konečně!
Úspěšně jsme dovezly i dárky, pětilitrový jablíčkový mošt z našeho statku, sušené křížaly, vyloupané ořechy, české perníčky i lahev Becherovky. Náš milý Vaťka, který není úplně zdráv, ale pořád plný skvělého humoru a pohotového vtipu. Mluvíme s těmi našimi staroušky o všem možném, o minulosti, o jejich útěku z České republiky, o životě, o politice.
Zpátky do minulosti, rok 1968
Marcellka s Vaťkou utekli do země javorového listu v roce 1968. Marcellka pracovala v zahraničním obchodě a Vaťka jako specialista na počítače. Pracoval na počítači č. 1 IBM v České republice. Po vstupu ruských vojsk se rozhodli odejít. Marcellka měla v té době pas v trezoru ve firmě, kde pracovala. Museli se tam „vloupat“ , aby pas získala. Z Prahy odjížděli úplně bez ničeho. Marcellka měla jen kabelku.
Dostali se do vlaku pro diplomaty, který jel do Vídně. Tady byli asi měsíc a díky přátelům, které Marcellka poznala o rok před tím na EXPO v Kanadě, odjeli hned poté do Kanady, která se stala jejich „druhým“ domovem. Začátky lehké neměli, ale byli na tolik pracovití a vzdělaní, že si rychle našli cestu za dobrou prací. Vaťka dostal práci na univerzitě v Sherbrooku opět jako počítačový specialista, jediný problém byl, že neuměl francouzsky. Na přednáškách si zapisoval foneticky, co slyšel a po nocích mu Marcellka, která uměla francouzsky výborně, jeho texty překládala!
Marcellka také brzy začala pracovat na universitě, kde pomáhala s psaním odborných knih. Její znalost jazyků, především pak latiny a láska k literatuře byla jejím hnacím motorem až do věku po 80, kdy odešla, aby doma mohla pečovat o nemocného strejdu.
Kolem nás visí obrazy a já ukazuji na dva muže, kteří jsou tatínkem a dědečkem Vaťky. Vypadají jako továrníci. Vaťka se směje, oni byli továrníci! Jeho dědeček založil firmu, která má dnes jméno NAREX. Nevěřím svým uším! Vše jim zabrali v roce 1948. Vzpomínám si také, že před revolucí, prodal Vaťkův bratr, který žije ve Švýcarsku hotel U Dvou slunců na Malé Straně v Nerudově ulici. Ptám se Vaťky z legrace, jestli nemají náhodou ještě nějakou tu vilku nebo hotýlek v Praze. Nene Janičko už nic nemáme 🙂 .
Další obrazy jsou od malíře Jana Baucha, který byl velkým přítelem Marcelliny rodiny. Dozvídáme se jak bylo těžké, vše do Kanady po kouskách dostat. Marcellka s Vaťkou mají dva syny, ten starší Filip jde ve šlépějích otce a pracuje na univerzitě jako šéf přes počítače, mladší Martin je oční lékař. Oba mají rodiny, s rodiči mluví po celou dobu od narození česky. Jejich děti, pak česky neumí, ale rozumí.
V Česku byli všichni po revoluci 3x. Marcellka s Vaťkou milují Prahu a naši zemi. Kvůli nemocem a pokročilému věku už se do rodné vlasti nepodívají. Jsou to báječní lidé, všichni!
Čas plyne a tak se loučíme, ale jenom na chvíli, ráno při snídani budeme pokračovat.
Plné dojmů jedeme do hotelu v Sherbrooku, natěšené na horkou koupel, čistou postel a ranní setkání. Cestou ještě pozorujeme krásný západ slunce nad Sherbrookem.
Přidat komentář