Niagára na cestě

Přes vodopády na Kasseler Hütte

Budík zvoní v 6 hodin. Stávačka výjimečně kolem 6:15. Venku je krásně, proto vstáváme tak rychle. Po snídani pomalu balíme, poklízíme bivak a platíme nocleh (5€/os). Doplňujeme zásoby vody a vyrážíme kolem 8 hodiny. Cesta nás vede relativně traversem, místy nám přechod tíží napadané kameny. Od bivaku přecházíme asi 3-4 sedla, z posledního už v dálce vidíme Kasseler Hütte. Za normálních okolností by se dalo k chatě dostat i po Panoramaweg, ale vzhledem k usušeným botám a množství sněhu na Panoramaweg tuto variantu zavrhujeme a pokračujeme dál po Berliner Höhenweg. Zeshora to vypadá, že stačí seběhnout dolů a pak vyběhnout k chatě. Ale proč bysme tu cestu měly mít tak snadnou?!?? Chvilku tedy pokračujeme po cestě v domnění, že tak do 40 minut budeme sedět na chatě a pít vychlazené pivko (já mléko). Najednou přicházíme k rozvodněnému „potůčku“ (podle mapy), který se nyní jeví spíše jako divoká řeka. A aby toho nebylo málo, zjišťujeme, že prkno z lávky leží pohozené vedle pod skálou, místo aby nám sloužilo jako most pro přechod přes širokou, divokou vodní past. Paráda! A co teď? Vracet se nám nechce a koupání s čtyři sta metrů dlouhým tobogánem nám v tuto chvíli taky nepřipadá lákavé (asi ani v aquaparku bych si na něco takového netroufla). Naštěstí přihopsal kamzík, který nám vnukl nápad. Stoupáme nahoru a snažíme se najít, kudy bychom mohly přejít. Ne tady ne! Tohle asi taky ne… No to si děláš pr*el?! Pokračujeme stále výš. Tady! Naštěstí je zde řeka rozvětvená do několika menších potůčku. První dva přeskakujeme bez větších problémů. Řeka se znovu rozšiřuje, musíme stoupat ještě výš. Objevuje se další překážka – sníh. Chvilku se brodíme a doufáme, že pod námi není žádný pramen. Naštěstí ne. Řeka se ale stále nedá přeskočit. Skluzavce jsme přidaly dalších 100 metrů. Kousek nad námi už to vypadá schůdně. Hurá! Sice ne stoprocentně suchou nohou, ale zvládly jsme to! Klesáme zpět na cestu a pokračujeme k chatě. A ejhle! Další řeka bez lávky. Držíme se stejné strategie a úspěšně překonáváme další vodní překážku. Pak pomalu klesáme až k rozcestí. Kasseler Hütte je teď od nás coby kamenem dohodil (40 minut do „kopečka“). Zdolání nečekaných překážek nás celkem vyčerpalo. Už se těšíme, až si odpočineme nahoře na chatě.

ZAVŘENO !

Cesta k chatě už je celkem bezproblémová. Na cestě jsou jen malá sněhová pole. Konečně vidíme vlajku! Lampička svítí, okenice jsou otevřené. Zavěšujeme turistické hole na venkovní věšák a míříme k hlavnímu vchodu. Ale co se samozřejmě nestalo… Dveře jsou zamčené! Achjo, to snad není možný! Zkoušíme ještě druhý vchod, ale marně. Začínáme se smiřovat s tvrdou realitou. Alespoň, že můžeme na terasu, kde je jakoby přímo pro nás připravená lavice se stolem (ostatní jsou na straně složené). Dáváme si pauzu na svačinu a promýšlíme kudy dál. Pokračovat na sedlo (2700 m.n.m na Greizer Hütte ), nebo jít dolů a obejít to údolím, přes Mayrhofen do druhého údolí a pak až na Berliner Hütte? Nahoře je trošku sněhu, a tak volíme druhou možnost, balíme jídlo a jdeme dolů.Chvíli poté, co jsme vyšly, zahlédla Ifča sviště. Pronásledujeme ho! Svišť zalézá do nory. Ifča vytahuje svou oblíbenou tyčinku CORNY a jako návnadu ji nastražuje před noru. Čekáme s připraveným foťákem! Nejdřív se mu nechce, ale nakonec neodolal! Po 30 minutách strávením focením sviště pokračujeme dál.

Nejtěžší vodní překážka

Z rozcestí směřujeme dolů do údolí. A co zase nevidíme… Čeká na nás nejtěžší vodní překážka – řeka bez lávky. Proud je hodně silný. Už nemáme tolik možností, jako před tím. Po kamenech se dostáváme do ¼. Odtud musíme velkým skokem přeskočit na daleký kámen, nic jiného nám nezbývá. Ifče se to asi po 5 minutách podařilo! Sundává batoh a snaží se mi pomoc. S tak těžkým batohem je to pro mě ale skoro nemožné. Sundávám tedy batoh a snažím se ho Ifče přehodit, ale je hrozně těžký! Jen taktak! Batoh se trošku namočil, ale už je u Ifči. Bez batohu už se mi na kámen přeskakuje mnohem lépe. Necháváme batohy uprostřed řeky a zkoušíme, kudy by to šlo. Chvilku to trvá, ale nakonec se nám podařilo najít „bezpečnou“ cestu. Ufff!!! Jsme na druhém břehu, zvládly jsme to! Sestupujeme tedy dál po cestičce. Po tom, co všechno jsme dnes zvládly, se jde krásně. I sluníčko nám svítí. Asi po dvaceti minutách od překonání divoké řeky, potkáváme ty samé pány, kteří nám přáli šťastnou cestu, když jsme šly na Edelhütte. V rychlosti vyprávíme pár historek z dvou uplynulých dnů. Mají namířeno na Kasseler Hütte. Říkáme jim, že jsme tam teď byly, a že tam nikdo není. Někde na parkovišti, jim prý řekli, že tam jsou od 12h (Aha?!) takže to jdou zkusit. Ifča jim podává informaci o chybějící lávce, samozřejmě ale ve stylu „ „Jo a ještě tam chybí lávka, budete muset přeskákat na druhý břeh po šutrech, ale je to celkem pohoda.“ Loučíme se a přejeme si šťastnou cestu. Oni jdou nahoru, my dolů. Celkem brzy sestupujeme do údolí, pěšina se mění nejprve na prašnou cestu, po chvíli na silnici.

Skvělé jídlo na horské farmě

Ulevujeme nohám a přezouváme do sandálů. Stále mám chuť na mléko, a jelikož nám čistě náhodou přišla do cesty farma, prosím Ifču, aby se šla po nějakém poptat. Bohužel zase neúspěšně, prý už dnes vše prodali. Co se dá dělat, jdeme dál. Za malou chvilku vidíme chatu. Na terase sedí spousta turistů. Svítí sluníčko a okolo nás voní samé dobré jídlo. Sundáváme batohy a sedáme si k volnému stolu. Objednáváme pifka, zwiebelsuppe a já dostávám konečně mléko! Sice je krabicový, ale tady mezi krabicovým a čerstvým stejně není moc velkej rozdíl (*ehmehm* český mlíko…).Sedíme, opalujeme se (někdo už spíš spaluje…) a pijeme pivo (ne mléko). Asi po půl hodině se najednou objevují naši 2 kamarádi – Zigy a André. Prý na chatu nedošli. Nedali most – nemost. Přisedají si a objednávají 2 piva.

Autem do Mayrhofenu

Povídáme si a řešíme další plány. Jsou to sympaťáci a nabízí nám odvoz z parkoviště do Mayrhofenu, čímž nám ušetří asi 3 hodiny po silnici. Pomalu dopíjíme a společně vyrážíme k parkovišti na konci jezera. Cestou si povídáme, takže to ubíhá rychle a asi za hodinu a půl jsme tam. Stojí tu penzion. Kdo by si na tak krásnym místě při takovym počasí nedal další pifko… Já konečně ochutnávám Almdudler! (nic moc teda). Chvilku sedíme a povídáme a pak nasedáme do auta. Při nakládání našich „voňavých“ batohů do jejich voňavé audinky, zřejmě skrývají své výrazy. Hned za parkovištěm, nám cestu blokují krávy. Tento problém řeší až přijíždějící traktor, který je nahání do ohrady. Pak už v klidu dojíždíme do Mayrhofenu. Pořizujeme památeční foto a loučíme se. Pak hledáme zastávku, odkud jede autobus směrem k Berliner Hütte.

Kemp – směr Berliner Hütte

Je hrozný pařák a my máme pěkný pech! Autobus nám jede až za hodinu, a ještě k tomu jen do Ginzlingu. Sedáme do stínu a dlabeme rozteklou Milku. Zbavujeme se odpadků (do koše). Po hodině přijíždí milý autobusák. Platíme 3,50 €/os. Před tunelem, kterým se musí projet do údolí, do kterého směřujeme, vystupuje jediná spolucestující. Usuzujeme, že zřejmě kvůli našim voňavým batohům. U jednosměrného tunelu musíme čekat 5 minut, a tak autobusák vyhlašuje „die cigaretten pauze“. V Ginzlingu jsme i s čekáním u tunelu asi za 15 minut. Koukáme se v okolí, jestli nám ještě něco nejede, ale bohužel. Směřujeme tedy po silnici dál do údolí. Navrhuji stopovat! Zastavuje hned první auto. Dva milí místňáci nás přibližují k Maxhütte. Chvilku jdeme dál po svých. Slyším auto, tak zase stopuji. Zastavuje velká dodávka. Horolezecký pár – Sára a Daniel. Naskakujeme k nim, chvilku si povídáme a sdělujeme jim, kam máme namířeno. Nakonec s nimi zůstáváme. Dnes přenocujeme v kempu. Stavíme stan hned vedle nich. Urovnáváme věci ve stanu a pak vaříme večeři a teplý čaj. Vedle je řeka a tak si jdu dát „příjemnou, teplou koupel“ (voda má asi tak 3°C). Kemp je zdarma. Z jedné strany je silnice, z druhé řeka. Asi 3 minuty odtud je autobusová zastávka. Mají tu i dvě kadiboudy (se srdíčkem). Přímo naproti, ne druhém břehu mají nocleh krávy, a tak usínáme nejen za otravného bzučení všech možných hmyzáků, ale i za doprovodu cinkání velkých kravských zvonů.