Setkání s legendou
Budík tradičně v 6, pak čaj a snídaně (tentokrát vylepšení – ovesná kaše z mléka). Balíme a po silnici vyrážíme směrem k Breitlahner (normálně se tam nechává auto, když nějaký máte).
U chaty nabíráme pytle na odpadky a po pěšině začínáme stoupat směrem k Alpenrosehütte. Cestou míjíme několik boudlerů (jeden se jmenuje – Unicorn) a skal na lezení. Po chvíli se před námi objevuje farma. Ráno jsme dopily zbytek mléka, tak bych ráda doplnila zásoby. Ifča tedy oslovuje staršího pána, který právě vyšel ze stáje. Stařec mluví nějakým místním nářečím, takže dorozumět se s ním, není žádná hračka. Nakonec pochopil. Jde pro naběračku a vzápětí otevírá obrovskou, kovovou nádrž, ze které nám do naší láhve nabírá asi ½ litru čerstvého mléka za 1 €. Děkujeme a jdeme dál. Cesta se pomalu klikatí údolím. Nikam nespěcháme. Potřebujeme usušit stan a Ifča se chce trošku umýt. Míříme tedy k plácku hned vedle řeky. Mezi tím, co si Ifča dávala rychlou koupel, se na sluníčku všechny věci krásně usušily. Věci suché, Ifča umytá, pokračujeme dál. Počasí je opravdu nádherné. Jsme obklopeny vysokými masivy, na jejichž konci se přes ně valí obrovský vodopád. Potkáváme několik turistů (spíše starších). Je krásně a tak fotíme, co to jde. Trochu nás bolí nohy, ale stoupáme dál! Cesta je široká, dokonce kolem nás projely asi 2 auta. Míjíme pár chatiček, posed a louku až docházíme na parkoviště.
Cesta k Alpenrosehütte
Nad ním je další chata a od ní už cesta k Alpenrosehütte (1.384m) utíká rychle. Vcházíme do údolí. Modré, průzračné jezero, zelená louka, růžové keře, vodopády a hory. Lehký vánek rozfoukává pyl z boroviček, kolem to voní po medu. Nádhera! Odhazujeme batohy, sundáváme boty a objednáváme pifko, šnicl a wurst se salátem. Mňam! Seznamujeme se s majitelkou – Rose Marie – a domlouváme s ní, že můžeme stanovat vedle chaty. Přisedají k nám 2 chlapíci, chvilku si s nima povídáme, potom jdeme postavit stan. Ifča ještě hovoří s nějakým postarším pánem, který vypadá, že se tu vyzná. Necháváme věci ve stanu, bereme jen bundy, vodu a foťáky a máme v plánu si dát Gletcherweg. Samozřejmě se nikdy nedržíme plánu, a tak u Berliner Hütte odbočujeme na rozcestí a míříme k Schwarzensee (2 552 m). Cesta trvá asi hodinku a půl. Na cestě potkáváme zase ty 2 chlapíky.
Krupobití na Schwarzensee
Jezero je zamrzlé, obklopené horami. Svítí slunce, opalovačka, Ifča fotí. Paráda! Na protějším kopci se to pěkně mračí. Během 3 minut se počasí neuvěřitelně rychle mění. Padají kroupy a začíná pršet. Sluníčko nikde. Rychle přebíháme sněhové pole a vracíme se zpět k našemu stanu. Ve stanu je teplíčko, a tak si dáváme dvacet (asi 2 hodiny). Po cestě na záchod na mě z chaty volá jeden z chlapíků. Zve nás na šálek piva („cup of beer“). Budím Ifču a jdeme „na pifko“. Seznamujeme se s Antonym a Rudym. Jsme na chatě jediný, a tak si k nám přisedá i Rose Marie. Po prvním pifku přichází schnaps (slivovice).
Pokec s Petrem Habelerem
Povídáme si, pijeme a dozvídáme se, že ten pán a obrovský sympaťák, se kterým se Ifča bavila před výšlapem ke Schwarzensee byl místní horolezecká legenda a průkopník alpského stylu, Petr Habeler. Škoda, že jsme to nevěděly. Petr Habeler patří mezi nejslavnějších lezce světa. Společně s R.Messnerem jako první zdolali Everest bez umělého kyslíku.
Pak ještě chvíli (asi do 22h) popíjíme, dostáváme véču (slaninu s vejci) a jdeme spát. Zítra nás čeká vstávačka v 5 a výstup na Schönbichler Horn.
Přidat komentář