Na vrchol, 5033 m nm. – KAZBEG
Je za dvě minuty dvě hodiny ráno. Ifče právě píply hodinky a na rozdíl od ostatních dní okamžitě vstává. Její přesnost potvrzuje i Petrův mobil, který za chvíli začne také nemile vyzvánět. Oblékám se a jdu do jídelny, kde jsem si předchozího dne připravila kaši. Je mi zle. Třesou se mi ruce, mám stažený žaludek. Po včerejších rozhovorech s ostatními horaly jsem vystresovaná. „Nevzala jsem si příliš velké sousto?“ přemítám, když se snažím do staženého žaludku narvat alespoň několik lžic kaše. „Když to nevyjdeš, tak se nic neděje. Stačí vyjít jen do sedla a cestu tam už znáš,“ snažím se uklidnit, ale vím, že v takovém stavu mi pomůže jedině chůze vzhůru. Obouvám si boty, návleky. Batoh je připravený. Čelovka na čepici nachystaná. „Ještě aspoň jedno sousto tý hnusný kaše. Sakra, proč to vlastně dělám?“ hlavou se mi točí myšlenka za myšlenkou. Ok. Beru si první paralen na uklidněnou. A můžeme vyrazit.
Pod hvězdnou oblohou
Venku je totální tma. Obloha je poseta hvězdami. Zapínáme čelovky a jdeme vzhůru. Začínám se pomalu uklidňovat. Čím víc kroků máme za sebou, tím je mi lépe. Jen občas se zastavíme. To abychom si prohlédly nádhernou oblohu nad námi. Na východě se začíná pomalu jasnit obloha. Nejdeme ani tři hodiny, když se dostáváme do sedla. Na rozdíl od včerejšího výšlapu, který nám trval více než 4 hodiny, je nám dnes skvěle.
Svítá
5:30 okolní vrcholky hor začíná ozařovat ranní slunce. Nádherné výhledy a my i přes šílenou zimu musíme fotit. „Co asi teď dělají lidi tam dole v údolí?“ ptáme se sami sebe a hned nám je jasno. „Spí.“ Cítím se privilegovaně, že můžu být součástí tohoto okamžiku. „Ok. Nasadíme mačky a jdeme se navázat,“ zavelí Ifča, a tak nandávám nejdřív sedák, a potom i mačky a jdu se vázat. Jsem totálně zmrzlá. Necítím ani ruce, ani nohy. Následuje sled sprostých slov a poskakování v mačkách jako o život. Jen ten neskutečný výhled mě přesvědčuje, že vím, proč tohle sebemrskačství dělám.
S dalším práškem paralenu (sichr je sichr) a myšlenkou, že: „Před svítáním je největší tma,“ pokračuji za Ifčou vzhůru. Po několika metrech se měníme a tentokrát jdu první já. Jde se mi skvěle a to i přesto, že se dostáváme na úroveň 4600 mnm. Ačkoli nefouká tak silně, jako předchozího dne, je strašná zima. Chceme dojít až na hranu, za kterou už svítí slunce, ale nejde to. Musíme si „střelit“ trochu energie. Malá pauza, při které je vám úplně jedno, jakou tyčinku si narvete do žaludku. „Hlavně ať ty cukry už zaberou.“ A jde se dál.
Kavkaz jako na dlani
Přecházíme přes zmrzlé velmi nakloněné svahy a já velebím vynález maček, bez kterých by byla cesta na vrchol nemyslitelná. Jdeme přímo vzhůru a ukrajujeme ze zbývajících metrů metr za metrem. Výška je cítit pouze podle špatného dechu, který se nám s každým pohybem vzhůru zkracuje. Začínám počítat kroky. 50 a pauza na vydýchání. Konečně jsme už pouze kousek od vrcholu. Nepřeceňuji se. Času máme dost. Zkracuji interval na 30 kroků a pauza a vychutnávám si výhledy na Kavkaz. Je úplně jasná obloha! Nemůžu tomu věřit. Je 9:30 a pár posledních kroků nás dělí od vrcholu! První slzička skanula, druhá slzička skanula… Je tu nádherně. Objímáme se, plácáme si, gratulujeme si. Vnitřně děkuji za dvě nohy a zdravé tělo, díky kterému tu mohu být. A pak se rozhlédnu okolo. Celý Kavkaz máme jako na dlani! Nádhera. Fotka sem, fotka tam, panorama a ještě jedno… Kdyby tu nebyla taková zima, i bychom zůstali déle. Čeká nás ale cesta dolů a já jsem se příliš předčasně posunula do nálady „je to za námi“.
Vlna uvolnění způsobila, že se začínám cítit velmi unaveně. Pomalu scházíme dolů. Máme před sebou ale ještě náročnou cestu, která nyní povede přes mokrý, roztátý sníh. Jdu, co noha nohu mine. Až konečně úplně vyčerpaná dorazím do chaty. „Jste tu nějak brzy,“ oznámí nám Petr, který náš příchod rozhodně před 14:00 nečekal.
Koňak na oslavu
Mám dost. Potřebuji si lehnout. Prospat se. Chataři nám gratulují a přináší koňak na oslavu. Zřejmě tu moc holek, co by vyrazily ve dvou na vrchol, nepotkávají.
cestopis následující
Hezky clanek. Gratuluji k vystupu:)