El Dorado – Laguna de Guatavita
5.4.2013 Den D, den odletu. Jedu s kamarádem Petrem. Byli jsme spolu v Bolivii. Umí španělsky, což na této cestě bude opravdu terno. Nikdo, koho jsme na cestě po Kolumbii potkali, anglicky nemluvil. Petr má už před odletem nějaký problém se zažíváním a já mám něco se žaludkem. Navíc jsme vyčerpaní z práce. Budeme pěkný trosky. Oba však milujeme Jižní Ameriku a moc se těšíme. Plán cesty máme nabouchaný k prasknutí. Dlouhé lety a několik vnitrostátních přeletů. Země je to obrovská a máme jen něco málo přes dva týdny dovolené. Plán cesty jsem psala už dlouho před naším odletem, ale postupně jsem musela plno míst vyškrtat, vše se stihnout nedá. I tak to bude náročné. Dopoledne letíme Lufthansou LH 1393 do FRA. Trochu jsme se motali na letišti, než jsme vláčkem dojeli na terminál 1. Našli jsme náš gate a protože mi na žaludek pomáhá pivo, zašli jsme do baru na jedno. Petr je fanda do letadel, jde fotit naše letadlo. Letíme airbusem A 340-600, let LH 542 do Bogoty. Požádali jsme o zadní řady. Letíme na čas. Vzadu bylo volno a tak si každý zabereme 3 sedadla. Před námi je víc jak 11 hodin letu. Na malé obrazovce přede mnou je mapa a ukazuje se na ní vzdálenost 9 000 km. Petr chudák má slušné bolesti v břiše a let si opravdu neužívá. Jinak byl let klidný. Do Bogoty jsme doletěli v pořádku i s našimi zavazadly. Po vystání několika front na pasy, emigrační, policie a já neví, co všechno, jsme se konečně vymotali z letiště. Ubytování jsme měli objednané z domova a proto jsme šli na taxík, aby nás odvezl do hostelu. Taxikář nás dovezl do Hostal Aventureros De Candelaria. V recepci nám oznámili, že jsme se měli dostavit mezi 11 až 12 hodinou dopoledne a náš pokoj je již obsazen. Sice nám to milá recepční oznámila s úsměvem, ale bylo to neuvěřitelný. Naštěstí kousek dál jsme našli hotel Aragon. Byla to jen prostě zařízená místnost s koupelnou a záchodem na chodbě, bez prkénka na záchodové míse. Na ulici byl v noci hluk, ale byli jsme rádi, že jsme se mohli vykoupat a jít konečně spát.
6.4.2013
Dnes se potřebujeme dostat k Laguna de Guatavita. Po dost neklidné noci, kdy někdo na ulici z protějšího domu stěhoval nábytek, jdeme na nádraží na autobus. Zastávku nemůžeme najít a nakonec raději bereme taxi. Jedeme snad 40 minut. Naštěstí ceny za taxíky, jsou přijatelné. Kupujeme vstupenku na nádraží a u okénka platíme lístek do vesničky Sesquilé. Cesta vede krásnou vonící krajinou. Políčka, pastviny, hory, domečky. Jedeme hodinu a půl a cestu si užíváme. Vzdálenost 63 km severně od Bogoty. Jsme v nadmořské výšce 3000 metrů nad mořem.
Vesnička Sesquilé leží u vodní nádrže Tomine. Tady si dojdeme na polévku k místní Indiánce. Dostali jsme vývar s trčící kostí z misky a bramboru. Požádali jsme babču o uschování báglů a jdeme se projít po vesnici a najít ubytování. Vesnice byla postavena někdy v 60. letech, ale podotýkám, že velice vkusně. Původní obec Sesquilé je pohřbena pod hladinou vody přehrady Tomine. Moc se nám tu líbí a rozhodli jsme se ubytovat v hotelu Mirador. Na kopci s výhledem na nádrž. Na odpoledne jsme si zamluvili minibus k Laguna de Guatavita.
Na domluveném místě na výlet k laguně se sejdeme jen 3 zájemci. Řidič zvedá cenu, nedá se nic dělat, chceme jet, musíme mu doplatit. Jedeme po dost nekvalitní cestě asi půl hodiny. Platíme vstupné a stoupáme k laguně. Museli jsme jít s průvodcem. Cestička se klikatí do kopce, fotím rostliny, které jsem nikdy neviděla a jsem okouzlena vysokými horami. Je tu báječně a to ještě nejsme u laguny. Když jsme na místě uvidíme obrovský kráter se zelenou vodou, lemovaný zelení a z jedné strany skálou.
Není stále ještě známo, zda Laguna Guatavita je opravdu tím hledaným El Doradem. Každopádně je žhavým adeptem. V 16. století se zde Španělé setkali s indiány kmene Muiska, kteří byli skvělými zlatníky a vzpomínali na velkolepé slavnosti u laguny. Každý nový panovník musel vykonat obětní obřad. Z rákosu byl postaven vor a na něj byly naloženy zlaté předměty. Král se za doprovodu hudby a přihlížejících se svlékl, byl potřen a pomazán zlatým prachem. Poté vstoupil na vor a se zlatem odplul do středu laguny. Zde naházel zlaté předměty do vody a omyl si z těla zlatý prach.
Když jsme se vrátili k babče pro bágly, dala jsme si u ní ještě večeři. Tvrdé hovězí maso, které se nedalo rozžvýkat, jsem zapíjela docela dobrým pivem značky Club Columbia. Petr je stále bez chuti k jídlu a není mu dobře.
Dovlekli jsme bágly do hotelu do kopce a těšili se na teplou sprchu. Tekla vlažná, ale i tak paráda. Došla jsem pro vařící vodu do kuchyně a Petr si dal hrníčkovou rajskou polévku
a raději si nasadil antibiotika. Po cestě k laguně mu bylo dost blbě a asi si prožíval své vlastní El Dorado. Drží se ale statečně. Vychutnávám si západ slunce na balkoně a Petr raději odpočívá v pokoji. Hotel se začíná zaplňovat a už je tma. Volám na Petra, že vidím Jižní kříž. Ze záchodu se ozvalo: „stejně kecáš“, krásný společný večer. Paní z recepce povídala, že zítra, pokud chceme jet do města Zipaquirá, musíme být na zastávce už v šest ráno. Snad je to pravda. Jinak vstávání v půl páté by bylo zbytečné.
Přidat komentář