Volcano Poás a zahrady La Paz.
Naše cesta začala v úterý ráno v 6.00 hod., kdy mě Miloš s Romanem nabrali u domu. Po seznámení, neb jsem do té doby Romana nikdy neviděla, jsme ještě zajeli pro Zbyňka a vyrazili směr Praha. Vezla nás Romanova přítelkyně Hanka, takže jsme si nemuseli dělat starosti s parkováním. Cesta na letiště i odbavení proběhly bez větších problémů, i když je fakt, že jsme si museli vystát klasickou frontu na check-in, protože moje rezervace se na samoobslužném pultu neobjevila. Trochu mě to vyděsilo, protože skončit na pražském letišti se mi fakt nechtělo, ale za pár minut bylo naštěstí všechno vyřešeno a v 10,15 hod. už jsme vzlétali směr Frankfurt nad Mohanem. Po cca hodinovém letu a krátkém čekání na přestup jsme ve 13,00 hod. odlétli do USA na letiště Newark. Cesta trvala 8,5 hodiny, což se dalo vydržet.
Na letišti Newark to bylo trochu dobrodružné, protože jsme skoro nestihli přestupy. Na letence jsme měli napsaný gate, který byl na úplně opačné straně, než jsme vystoupili. Když jsme tam došli, trochu jsme se podivili, že tam nečekají i další pasažéři, když už má být boarding. Došlo nám to při pohledu na tabuli, kde u našeho letu červeně blikalo hlášení „last call“ s tím, že nástup byl přesunut na úplně jiný gate – a samozřejmě to bylo na přesně opačné straně letiště, než kde jsme v tu chvíli stáli. No, sprinty to byly pořádné, navíc jsme museli čekat na přibližovací vláček a nakonec to bylo jen tak tak. Když jsme se už blížili k našemu gatu, zastavil nás jeden černoch a ptal se, jestli běžíme na let do San José. Po našem přitakání nám řekl, ať u něho necháme zavazadla, co máme na odbavení, a běžíme dál. Zavazadla jsme mu tedy hodili k nohám a až u letadla začali řešit, co to vlastně bylo za chlápka, a jestli ty svoje batohy ještě někdy uvidíme. Díky bohu jsme je za pár hodin našli na páse v San José.
Do San José jsme dorazili ve 22.00 hod. místního času, přičemž v ČR bylo tou dobou o 7 hodin víc. Rozhodli jsme se, že první noc přespíme v městečku Alajuela kousek od letiště a do hlavního města se přesuneme až ráno. Chytli jsme si proto taxíka a nechali se zavést do hostelu Mi Tierra, který jsme si už v Čechách vytipovali na internetu. Naštěstí měli poslední volný pokoj, takže jsme se ubytovali a okamžitě usnuli, protože den to byl dlouhý.
Ráno jsme si dali na hotelu snídani a autobusem v 8.30 hod. jsme přejeli do San José. Z autobusového nádraží jsme se vypravili do oblasti, kde podle našeho mínění měly být levné hotýlky, ale nic moc jsme nemohli najít. Jeden vypadal z venku celkem solidně, ale zjistili jsme, že jde o hodinový hotel, protože když jsme se ptali na cenu, řekla nám recepční cenu na hodinu a po zjištění, že bychom tam rádi zůstali dvě noci, koukala dost překvapeně. Radši jsme tedy hledali dál a nakonec se ubytovali v hotýlku Diamont, kde nám nabídli 2 dvoulůžkové pokoje za rozumnou cenu.
Po ubytování jsme šli na procházku městem. Naším hlavním cílem bylo sehnat nějaký zájezd na další den do oblasti kolem Volcano Poas a také lístky na autobus do La Fortuna. Obojí se podařilo, i když autobus do La Fortuny odjížděl z poměrně vzdáleného autobusového nádraží.
Během courání po městě se u mě začalo projevovat nachlazení, které později přerostlo v regulérní angínu a trochu mi znepříjemnilo další tři dny. Zbytek dne jsem proto raději strávila na pokoji, zatímco kluci vyrazili na večeři. Noc byla poměrně zajímavá, protože na vedlejším pokoji byli nějací „týnedžeři“, kteří se zasvěcovali do tajů milování, a to dost hlasitě a hlavně dost dlouho – ještě, že jsem měla naspáno z odpoledne.
Budíček byl poměrně brzy, protože už v 6.10 hod. nás před hotelem vyzvedával mikrobus z cestovky, u které jsme si domluvili celodenní výlet. Snídani jsme si dali na kávových plantážích Doha. Typickou kostarickou snídaní jsou fazole a rýže, což je ostatně také typický kostarický oběd. Rozdíl je jen v tom, že jednou je to smíchané dohromady a podruhé se rýže servíruje zvlášť. Toto jídlo se jmenuje „casado“, což v překladu znamená „ženatý“. Prý mu tak říkají proto, že po svatbě už chlap od manželky nedostane nic jiného.
Na kávových plantážích jsme si samozřejmě prohlédli i způsob pěstování a zpracování kávy a několik druhů ochutnali. Pak už náš mikrobus zamířil k Volcano Poás. Po cestě jsme se poprvé setkali s lenochodem – na to, že je poměrně těžké si ho v korunách stromů všimnout, jsme jich viděli při našem pobytu v Kostarice docela hodně. U toho prvního to takový zázrak nebyl, protože místo po stromě lezl po drátech elektrického vedení.
K Volcanu Poás jsme se dostali krátkou nenáročnou procházkou. Měli jsme štěstí, protože bylo nádherně jasno a sopečný kráter byl vidět, což se prý podaří asi jen 30% návštěvníků. Kousek od hlavního kráteru byl ještě jeden menší zalitý vodou – laguna Botos.
Další místo, které jsme navštívili, byly zahrady La Paz – je to velký areál plný obrovských klecí, z nichž většinou se dá procházet. Všude je spousta ptáků, opic, motýlů, žab, kolibříků a orchidejí. V další části zahrad je pak sedm vodopádů. Když člověk zahrady projde, dostane se poměrně daleko od vchodu, takže pro nás přijelo auto, které nás opět dovezlo na začátek.
Odtud jsme už jeli zpět do San José, kam jsme dorazili v 17.30 hod. Zbytek večera jsme strávili v ulicích hlavního města.
FOTO: Miloš Šálek
Přidat komentář