Monteverde Cloud Forest Reserve
Celou noc nepřestalo foukat a ráno bylo poměrně chladno, naštěstí už alespoň nepršelo. Zašly jsme si na snídani a já si objednala Gallo pinto (kropenatý kohout), tradiční snídani Kostaričanů. Pokrm z fazolí, rýže, vajíček a cibule mě však nijak zvláště nechutnal. Džus samozřejmě žádný, což je v této zemi také tradiční.
Mlžný les
Před naším hotelem byla sice neoznačená autobusová zastávka, ale žádný minibus nepřijel. Po půl hodině čekání, jsme si zastavily auto a řidič nás za 10 USD dovezl do Monteverde Cloud Forest. Zaplatily jsme 20 USD vstupné na osobu, dostaly mapu stezek a s řidičem jsme se dohodly, že nás opět odveze zpět. Mapa neodpovídala směrovkám a občas jsme trochu bloudily.
Vše bylo mokré po včerejším vydatném dešti a mlžný les byl zahalen v mracích. Některé úseky tras do prudkého kopce byly naštěstí vybudované tak, že neklouzaly. Cestou jsme vyhlížely, jestli neuvidíme nějakého živého tvora, ale nezahlédly jsme ani komára, natož kvesala chocholatého (quetzal), kterého jsme moc chtěly vidět. Nesetkaly jsme se s ním ani dříve při naší cestě po Guatemale, kde je tento vzácný pták ve státním znaku, na vlajce a v názvu měny – quetzal. Nakonec jsem si říkala, užívej si tento velmi unikátní mlžný les, a i když kvesala neuvidíš, i tak je tu božsky. Mohutné stromy jsou obrostlé mechy, lišejníky a občas narazíme na bromélii. Rostou tu obrovské kapradiny, různé houby a z kmenů občas vyrazí nějaká zvláštní květena.
Prošly jsme téměř všechny stezky, dohromady 13 kilometrů a přešly sto metrů dlouhý visutý most. Mlžný les ve výšce 1440 m.n.m vznikl díky proudům teplého vzduchu od Karibiku.
Pasáty vanou ze severovýchodu, kde se setkávají s pohořím Tilarán. V této výšce se vzduch sráží, ochlazuje a vytváří mlhu a mraky. Les do sebe nasákne obrovské množství vody a uvolňuje vlhkost v době sucha. Rezervace Monteverde se svými 14 200 hektary vznikla díky soukromým iniciativám a organizacím. Od roku 1972 postupně skupovali půdu a starali se o ochranu přírody. V současnosti je rezervace řízena organizací Centro Científico Tropical.
Galerie kolibříci
V lese jsme chodily 4 hodiny, nadšené a ohromené krásou mlžného lesa a nakonec i kvesalem. Po pravé straně, když jsme vycházely z parku, byla Galerie Kolibri. U pítek poletovalo plno kolibříků. Jedním slovem nádhera. Řidič na nás opravdu čekal v domluvenou dobu a dovezl nás do Santa Eleny.
Na nádraží, kde jsme si chtěly koupit lístky na bus do vesnice Lagarto, měli ještě zavřeno. Hned naproti v patře však byla pěkná restaurace s posezením venku. Daly jsme si zde oběd, a jak jinak, než opět rýži, fazole, banán, maso a kousek sýra. Připravili nám také fantastický ananasový džus. Chtěla jsem si vyfotit talíř s jídlem, a jak jsem zvedla fotoaparát, vypadlo mi sklíčko na zem a trochu se odštípl kraj. Podařilo se mi vše dát zpět, ale poněkud mě to rozladilo. Naštěstí to na focení nemělo vliv. V Santa Elena neexistuje fotoshop a s opravou jsem tak musela počkat až do Mexika, ale to trochu předbíhám sled událostí. Opět se rozpršelo, ale konečně otevřeli v prodejně na nádraží. Za lístky do Lagartos jsme zaplatily 830 CRC na osobu.
Dům na větrné hůrce
Hodně prší a nikde žádný taxík, nakonec jsme se po delší době dočkaly a nechaly jsme se odvést zpět do Lodge Manakin. V recepci jsme si objednaly taxi na zítra ráno a majitel slíbil, že nám nechá připravit snídani sebou. Janka už v pološeru a v šíleném větru a dešti zaběhla koupit sušené banány, pečivo a pití na naši dlouhou cestu do Nikaraguy. Večer jsme zabalily bágly a povídaly si dlouho do noci. Vítr třese domem a hučí meluzína, navíc je úplněk. Nějaké otravné, neznáme číslo mě prozvánělo několikrát za noc. Naší Lodge Manakin oficiálně přejmenováváme na „Dům na Větrné hůrce“.
Přidat komentář