• Menu
  • Menu

Kostarika 3

Visuté mosty

Na časné vstávání jsme si už zvykli. Tentokrát jsme museli být před šestou na Terminal Norte, odkud nám v 6.15 hod. odjížděl autobus do La Fortuny. Z hotelu to bylo skoro půl hodiny, ale dorazili jsme dostatečně brzy na to, abychom si v bufetu dali snídani.

V La Fortuně jsme se ubytovali ve čtyřlůžkovém pokoji v příjemném hotýlku Luigi´s, u kterého byl i bazén, čehož jsme okamžitě všichni využili. Ve 14 hod. už jsme s místním průvodcem vyráželi k sopce Arenal, na kterou jsme z hotelu měli nádherný výhled (opět jsme měli štěstí, protože bylo jasno). Sopku jsme pozorovali z vyhlídkové plošiny a pak se vydali do pralesa, kde jsme viděli mimo jiné i tukana a kolibříky. Poprvé jsme se tady prošli po visutém mostě, i když to byl jen maličký bráška těch, po kterých jsme chodili o pár dnů později.

Procházkou jsme došli až k vodopádu, kde následovalo hromadné koupání a mazání se blátem. K mikrobusu jsme došli už za tmy a přejeli k nedalekým horkým pramenům. Tohle koupáníčko bylo mnohem příjemnější. Turisté většinou zajedou k nějakým placeným koupalištím, kde jsou vybudované bazény a je zde veškeré zázemí, ale my se spokojili s řekou, která tyhle komplexy napájela horkou vodou.

 

sopka Arenal
sopka Arenal

Ráno jsme si došli koupit každý něco na snídani a pak už počkali před hotelem na mikrobus, který nás měl odvézt do rezervace Caňo Negro. Průvodce nám po cestě vyprávěl zajímavosti o zemi. Když jsme projížděli kolem plantáží s banány, říkal, že je rozdíl mezi banány a platanos, neboť na jídlo za syrova jsou vhodné pouze banány. Platanos se musí tepelně upravit, jinak způsobují velké střevní problémy. Platanos prý v obchodě poznáme podle toho, že jsou krásné, velké, žluté… v tu chvíli se Zbyňkovi zatmělo před očima, protože si přesně takový „banán“ koupil ke snídani. A my mu ho tak záviděli. Když jsme se o tom zmínili průvodci, říkal, že na to trochu zabírá ananas, takže až dojedeme na místo určení, objedná ho pro Zbyňka v místní restauraci. Nevím, jestli to bylo tím, že Zbyněk věděl, že by mu mělo být zle, nebo to opravdu na střeva tak působí, ale dobře mu moc nebylo. Naštěstí se to nijak zevně neprojevilo, protože na lodi by měl trochu problém „kam s tím“.

Zhruba v polovině cesty jsme zastavili u restaurace Los legunaos. V okolí byla na stromech celá obrovská kolonie leguánů. Majitel restaurace je prý krmí, protože mu přilákají turisty, kteří u restaurace zastaví a většinou si i něco objednají k jídlu nebo pití.

Po krátké fotopauze jsme již vyrazili do městečka Los Chiles, které je jen pár kilometrů od hranic s Nikaraguou a odkud se vyráží po řece Rio Frio do oblasti národního parku Caňo Negro. Na lodi jsme strávili 3 úžasné hodiny, během kterých jsme viděli leguány, kajmany, opice, netopýry, ještěrky a další zvířata. Po návratu do Los Chiles jsme zašli na oběd a pak už se v 15. 30 hod. vrátili do La Fortuny. Zbytek dne jsme strávili couráním po městě a focením sopky Arenal za soumraku.

Rio Frio
Rio Frio

Protože po silnici bychom se do Santa Eleny dostávali dost těžko, zvolili jsme způsob „taxi, boat, taxi“. V 8.30 hod. nás proto u hotelu vyzvedl mikrobus a odvezl k nedalekému jezeru Arenal. Po cca hodinové cestě lodí nás na břehu rozdělili do dalších mikrobusů, které nás měli převézt do Santa Eleny. Bohužel jsme vyfasovali ten nejhorší mikrobus, který se po pár kilometrech rozbil. V jedné z vesnic jsme tak na skoro dvě hodiny zastavili a všichni místní chlapi se pokoušeli auto zprovoznit, což se nakonec naštěstí podařilo. „Mým“ klukům se ale nechtělo čekat, takže jsem u auta zůstala jen já a oni se vydali napřed pěšky – aspoň máme fotky, na kterých jsou krásná panoramata.

Visuté mosty

Během cesty nám řidič ukázal vizitky nějakých hotelů v Santa Eleně. Vzhledem k tomu, že El tucan se nám docela líbil, zamluvili jsme si telefonicky jeden pokoj a v Santa Eleně šli už najisto. Bylo 12.45 hod. a tak jsme si na 14.00 hod. domluvili výlet s agenturou Selvanantura na visuté mosty do nedalekého národního parku. Mikrobus nás vyvezl asi 5 km za město. Po cestě byla nějaká autonehoda a nás pobavilo, jak místní vyřešili plynulost dopravy – než auto odtáhli, vzali lopaty a vykopali kus břehu tak, aby kolem rozbitého auta mohli ostatní projíždět.

Santa Elena
Santa Elena

V parku nás čekala asi 1,5 hod. procházka pralesem, při které jsme přešli 8 visutých mostů dlouhých 57 až 157 metrů. Během výletu jsem se pokoušela houpat na liáně. Miloš se zase pokoušel fotit mě u toho, ale pořád to bylo rozmazané. Nakonec se mu fotka povedla – přesně v okamžiku, kde se liána utrhla a já se zřítila k zemi.

Cestu domů jsme opět absolvovali mikrobusem a pak se prošli po městečku.

FOTO Miloš Šálek

cestopis následující den

cestopis předcházející den

 

Simona

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.