• Menu
  • Menu

KOSTARIKA, NIKARAGUA – 7

Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Jižní Amerika » Kostarika » KOSTARIKA, NIKARAGUA – 7

Arenal, největší jezero na Kostarice

V dnešní den nás čeká přesun z města La Fortuna do Santa Eleny. Jen s těžkým srdcem jsme se loučily s naší krásnou zahradou plnou kolibříků, ale byl čas se posunout dál. Paní, u které jsme si včera zamluvily přepravu, čekala na svém místě a doplatily jsme jí zbývajících 30USD pro 2 osoby. Byla to docela slušná cena. Bus, loď, bus a odvoz až do našeho hotelu.

kolibříci
kolibříci

Potřebovaly jsme na toaletu a paní nás pustila do místnosti, kterou pronajímá. Už jsem viděla hodně, ale tady bych nespala, ani zadarmo. Neomítnuté plesnivé zdi, palanda, udusaná hliněná podlaha a žádná okna. Záchod sice splachovací, ale tahalo se za ušmudlaný provázek. Téměř přesně v půl 8 pro nás přijeli a minubus byl do posledního místečka plný. Za necelou hodinu jsme byly u jezera Arenal a nastupujeme na loďky.

Jezero Arenal

V roce 1979 bylo jezero Arenal rozšířeno na trojnásobek své původní velikosti. Vzniká zde nová vodní elektrárna, která produkuje 16 procent energie pro Kostariku. Jezero je největší na Kostarice. Rozloha zabírá 85 čtverečních kilometrů a jeho hloubka se pohybuje od 30 a 60 metrů.

plavba po jezeře Arena
plavba po jezeře Arena

Nejdříve jsme se usadily na sedačkách lodě, ale nádherné kopce, lesy a samotné jezero s okolní krajinou nás nalákaly na příď. Z mraků vykoukla dokonce i sopka Arenal a dominovala východnímu obzoru. Celou čtyřicetiminutovou plavbu jsme si náramně užily. Po přistání jsme musely s Jankou vyšlápnout rozblácenou cestičku do kopce, která vedla na parkoviště. Přiběhl ke mně snad desetiletý kluk, vzal můj bágl jako pírko a donesl mi ho nahoru. Dala jsem mu pár kaček a oba jsme byli spokojení. Na parkovišti už nás čekal další malý autobus s velice sympatickým řidičem. Já se mačkala vzadu s dalšími cestujícími a Janka si s řidičem povídala vpředu a pěkně si hověla na pohodlné sedačce.

plavba po jezeře Arena
plavba po jezeře Arena

Santa Elena

Byly jsme v oblasti Monteverde a hned jsme věděly, že se nám tu bude líbit. Podnebí je zde tropické, ale oblast je obklopena horami, hodně zde prší a nejsou tu vedra. Míjely jsme honáka s krávami, překrásné laguny a po prašné cestě jsme se dostaly až do městečka Santa Elena. Ubytování jsme měly zamluvené předem. Městem jsme jen projížděly a řidič nám ukazoval, kde dobře vaří, kde je nádraží a dával nám další užitečné informace. Chtěly jsme spát v přírodě a hlavně blízko parku Monteverde. Vyjely jsme do strmého kopce až k Manakin lodge. Bezvadný, čistý pokoj v patře, opět všude na terase poletovali kolibříci. V jídelně je prosklená stěna a jsou tu opět kolibříci a dokonce se na nás přišla podívat zvědavá opice. Na hlavní bráně jsou namalovaní barevní ptáci v bujné vegetaci. V recepci jsme dostaly další podrobný výklad kam jít a jaké místní atrakce si můžeme objednat. Pěkně jsme poděkovaly, ale nic organizovaného nepodnikneme. Šly jsme se projít po strašně prašné cestě, ale pěknou krajinou.

Park Curi-Cancha

Plán byl, že zajdeme do 40 minutvzdáleného parku Curi-Cancha. Bylo už poledne a park měli za hodinu a půl zavřít. Vstupné bylo 14 dolarů. Marně jsem se ptala, jestli nedostaneme slevu, když záhy zavírají. Vedle nás si dva Američani prohlíželi suvenýry a vyzvěděla jsem od nich, že neviděli v parku žádného ptáka a ani jiného živočicha. Nejlepší je prý jít ráno a zaplatit si 50 USD na osobu za průvodce. Ti prý dokáží nalákat opeřence a opice voláním. Nakonec jsme dolary, už připravené v ruce, zandaly zpět do peněženky a šly raději prozkoumat okolí. Jen co jsme vyšly z areálu Curi-Cancha zahlédly jsme v koruně stromu krasavce, jehož český název je momot černolící, nejdříve seděl strašně vysoko ve větvích a pak se schoval v rozpadlém domku, kam jsem ho šla vyfotit. Bohužel seděl na zemi a nepodařilo se mi vyfotit nejvýraznější znak momota černolícího, což jsou jeho zadní pera, která jsou prodloužená a na konci mají dvě modrá pírka.

Monteverde
Monteverde

Výrobna sýrů

Zašly jsme do areálu výrobny sýrů. V obchůdku jsme si objednaly zmrzlinu, ale hlavním sortimentem je zde samozřejmě sýr. Zmrzlinu nám prodavačka vyškrábala ze dna plastového kbelíku, což už nás mělo trochu odradit. Nerez nádoby sem zřejmě ještě nedorazily. Na výběr měli kávovou, kokosovou, mangovou, pomerančovou, ananasovou a vanilkou. Ve zmrzlině byly kusy ledu, moje vanilková nebyla nijak zvlášť dobrá. Místní zmrzlina má být přitom vynikající a prý je známá po celé Kostarice. Na prohlídku továrny jsme nešly, ale v letáčku jsme se dočetly, že v roce 1950 se z Alabamy v USA přemístila skupina Kvakerů. Hlavním důvodem proč si zvolili Monteverde bylo chladnější podnebí v Cordillera de Tilarán, vhodné pro produkci a zpracování mléka. Začali zde s chovem skotu a o tři roky později založili výrobnu na sýry. (Kvakeři jsou náboženská organizace, která vznikla v 17. století z podnětu laického kazatele George Foxe). Dnes se zde vyrábí 17 druhů sýra.

The Bat Jungle Tour

Cestou do hotelu jsme si ještě prohlédly Frente Restaurante Tramonti en Monteverde. Na stěnách, plakátech a všude možně a ve všech podobách představovali netopýry. Dala se tu zaplatit The Bat Jungle Tour a seznámit s osmi druhy netopýrů. Před vilou je dokonce i dopravní značka s netopýrem.

Kupujeme lístky do Nikaraguy

Než se setmělo, musely jsme sejít z kopce do Santa Eleny a koupit místenky na cestu do Nikaraguy. V recepci v našem hotelu nám vysvětlili jak prodejnu lístků najít. Obchod byl v zámečnictví ve sklepě pod schody. Tady v šeru a příšerně vypadající dílně platíme za Nicabus 30 USD na osobu. Dostala jsem z toho šera prudkou bolest hlavy. Ve městě v obchodě jsme koupily vodu, zapila jsem prášky a ještě jsme zjišťovaly, kde je nádraží, odkud za dva dny pojedeme směr Nikaragua. Zastavujeme se v cestovní kanceláři, kde před námi byli korejští manželé a chtěli si na telefon natočit prodejce organizovaných výletů, jak se usmívá do kamery a říká PURA VIDA (kostarický pozdrav). Co si prodavač asi myslel, si nedokážu představit. Bylo to pěkně trapné a s Jankou jsme jen zíraly, jaké mají lidé divné nápady. Zastavily jsme si taxíka a odjely zpět do Manakin lodge. Jen jsme nastoupily do auta, zvedl se silný vítr a začalo pršet. V noci byly nárazy větru tak silné, že hotel občas zatřásl, pršelo celou noc. Trochu jsme si zoufaly, zítra nás čeká návštěva mlžného lesa v národním parku Monteverde a to by v dešti nebylo možné.

Gallo pinto - tradiční snídaně
Gallo pinto – tradiiční snídaně

 

cestois následující

cestopis předcházející

Dana Dajdulka
Dana Dajdulka

Více jak 15 let se pro mě stalo cestování drogou. Za tu dobu jsem mimo Evropu navštívila USA, Nový Zéland, Thajsko, Kambodžu, Velikonoční Ostrovy... poslední roky se mou láskou stala Jižní Amerika. Každá další cesta je pro mne nejenom výzvou, ale také uskutečněnými sny poznat místa , které tak dobře znám z knih a cestopisů.

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *