Den blbec
Připravené a zabalené jsme před půl osmou čekaly v hotelu Mono Azul u recepce, aby nás zamluvený shuttle bus zavezl do La Fortuna. Vše bylo domluvené s majitelkou hotelu a dokonce společnosti nahlásila i číslo naší platební karty. Čekaly jsme hodinu a odvoz nikde. Majitelka říkala, že to vyřizuje, ale ani další hodinu se nic nedělo. V půl desáté nám přišla říct, že pro nás nepřijedou a jediná možnost jak se do La Fortuna dostat, je bus v 10:00 do San José. Odtud opět z jiného terminálu na další bus, který nás zaveze na místo. Měly jsme naplánováno, že dojedeme do města La Fortuna v poledne, ale nakonec jsme dojely v noci, ale to trochu předbíhám. Byly jsme pěkně naštvané, že to takto dopadlo a ještě nám hrozilo, že nám ujede bus v 10 hodin. Na autobusové nádraží do Quepos je to 6 km. Říkaly jsme si, že když už nám to majitelka špatně vyjednala, byla by slušnost nás na nádraží alespoň hodit autem. Bohužel, nestalo se. Na silnici jsme naskočily do taxíku, na nádraží rychle koupily lístky a čekaly na autobus. A co se nestalo? Objevil se bus směr Punta Arena. To by byla pro nás lepší trasa a mohly jsme se vyhnout hlavnímu městu a hlavně by to byla kratší trasa! Nadávala jsem po celou cestu jako špaček a častovala americkou majitelku různými nelichotivými jmény. Zřejmě díky tomu, nám cesta docela rychle utekla. Hned jsme v San José nasedly do taxíku, který nás zavezl již na třetí terminál. Lépe řečeno, zastavil před obchodním domem a měly jsme si někde koupit lístky. Zřejmě jsme vypadaly dost vytřeštěně a hned se nás ujal jeden pán. Nasměroval nás ke kase a zavedl nás na terminál, který bychom špatně hledaly. Zařadil nás do fronty na bus. Pán jel stejným směrem a čekal s námi. Měly jsme strašný hlad, ještě jsme neměly od rána nic k jídlu a strašně se nám chtělo na záchod. Porušily jsme všechna pravidla, kterými se na cestách řídíme a našemu zachránci jsme nechaly pohlídat bágly a běžely na toaletu a koupit si alespoň něco k pití. Pán nám věci pohlídal, pomohl je uložit do zavazadlového prostoru a dokonce nám i zařizoval místa za řidičem. Asi jsme po té hrůze dnešního dne potkaly anděla strážného. Náš bus stavěl každých sto metrů. Lidé stále nastupovali a vystupovali. Slunce zapadlo, bus byl narvaný a hodina a půl jízdy se zdála nekonečná. Dojely jsme asi v 8 večer.
La Fortuna, nemáme ubytování
Ulice byly přeplněné Američany a mě hned napadlo, že bude asi složitější si najít ubytování. Podle průvodce jsme si vytipovaly několik hotelů, ale všude bylo plno, nebo moc draho. V jednom hotelu nám dokonce nabízeli místnost, která nebyla uklizená, a na zemi se válely mokré ručníky. Jedna recepční nás nasměrovala do Posada Inn, blízko školy a ukázala nám směr. Školu jsme našly, ale posada nikde. Vydaly jsme se tedy dál z města a najednou tu už nebyly žádné domy, přešly jsme řeku a už zmizelo i pouliční osvětlení.
Co teď? Všimla jsem si hotelového komplexu Villa Aranal a šla se zeptat do recepce, kde je proboha ta posada. Mladík odvětil, a to byla taky obrovská náhoda, že jej vlastní jeho otec a zavolal mu. Měli volno a za pokoj si účtoval 30 USD na noc. Nadšeně jsem souhlasila a vracíme se zpět před školu a každého se ptáme, kde je ta posada. Nikdo nevěděl. Stojíme před non stop pekárnou a vedle je prádelna a škola naproti. Jsme zoufalé a za dnešek skoro na zhroucení. Odchytila jsem jednoho kluka na ulici a poprosila ho, aby na jeho telefonu našel číslo do hotelu, v kterém jsem domluvila ubytování se synem majitele. Udělal to pro nás a zjistil, že hostel je bez označení za prádelnou. Boucháme tedy na prádelnu a otevřela nám paní a dovedla nás do temné zahrady, všude bláto, kovové venkovní zrezivělé schody vedou do patra s posezením venku a lavičkou. Dala nám klíč a heslo na wifi. Vypadalo to hororově, dveře zavrzaly, sítě v oknech potrhané, ručníky nikde, a když jsem si myla ruce, voda tekla rovnou na zem. Janka se zoufalým výrazem vypadala, že snad zase odejde. Přesvědčovala jsem jí, že vše se zdá v noci hrozivější, než za bílého dne. Znovu jsme bouchala na prádelnu a vzala si od paní ručníky a kýbl pod umyvadlo. Sedíme na terase, pijeme kávu, koukáme do tmy a já se dorazila slovenskou pálenku. To byl tedy šílený den. Zjistily jsme ale, že tu teče teplá voda, vládlo tu naprosté ticho a báječné jsme se vyspaly.
Přidat komentář