Parque Nacional Manuel Antonio
Celou noc nás budil hajzlík komár a ani nám tedy nevadilo, že jsme už před pátou na nohách. Dobalily jsme si věci, z lednice v kuchyni vyndaly náš zmrzlý ananas. Jdeme na nádraží Cahuita. Dnes ovšem bez snídaně, i když se podává jen toust a pár kousků ovoce, majitelka nám řekla, že nám do lednice nic nenachystá. Bus do San José měl půl hodiny zpoždění a odjížděly jsme tedy až v půl osmé. Po pěti hodinách jízdy jsme dojely k našemu už známému bufetu, kde jsme se vřele pozdravily s prodavači a koupily si u nich kávu a pití.
Ach ti taxikáři !
Už při vycházení z busu se na nás nalepil taxikář, že nás odveze na druhé nádraží Terminal Tracopa. Se slovy „jsem oficiální taxi“, si zvedl tričko a na pásku měl připnutou ID kartu. Ptala jsem se ho, kde má auto, a ukázal na červené taxíky před bufetem. Nechtěly jsme jet hned a snad 20 minut na nás čekal. Nakonec jsme s ním jely, i když do auta, na které nám na začátku ukazoval, jsme nenastoupily. Parkoval za rohem. Až moc ochotně volal na nádraží, pak zastavil a vysvětloval nám, že dnes a zítra do národního parku Manuel Antonio nic nejezdí. Po celém San José se prý stávkuje. Jediná naše možnost je, že nás za 140 USD odveze do Punta Arenas a odtud nám bus pojede. Pořád předváděl, jak někam volá a stále zjišťuje místenky na bus. Dokonce říkal, že nám z Punta Arena zamluví lístky. Nenechaly jsme se zlákat a rezolutně trvaly na odvozu na Terminal Tracopa. Samozřejmě autobusy jezdily snad každou hodinu. Hned jsme koupily lístky do Quepos za 4 545 CRC na osobu, odkud se pokračuje do národního parku. Rychle jsme si ještě objednaly do kelímku rýži se zeleninou a myslely jsme si, že s kuřetem, ale byly to dršťky. Měly jsme takový hlad, že jsme všechno snědly, snad ještě dříve, než se bus rozjel, a stále v šoku jak byl taxikář neskutečný lhář a podvodník. Odjíždíme v 13,15 a šíleně prší. Jely jsme o hodinu déle, než bylo plánováno a za 4 hodiny jsme v Quepos. Ubytování jsme měly už zamluvené, měly jsme přijet za tmy a nechtělo se nám spát ve městečku, ale blíže u parku.
Hotel Mono Azul
Nastoupily jsme do taxíku a asi za 10 minut jsme dojely do hotelu Mono Azul. Zaplatily jsme 113 USD za ubytování, kde nebyla ani snídaně v ceně, a šly mimo hotel do restaurace na večeři. Hotel vlastní americký pár, mají tu bazén, ale ještě tu budou mít plno práce. Některé venkovní prostory mají ještě nedodělané. Nejlepší tedy bylo místo pro kuřáky. Musejí chodit 20 metrů od hotelu na hlavní silnici, kde byla lavička, ale ne stříška. Dnes jsem měla narozeniny a trochu jsme to šly oslavit. Déšť neustal a zítra nás čeká park!
Parque Nacional Manuel Antonio
Do Parque Nacional Manuel Antonio jezdí každou půl hodinu autobus a tudíž jsme si jen počkaly na zastávce a nechaly se zavést ke vstupní bráně. V restauraci na pobřeží jsme si zašly na snídani a v době, kdy se park otevíral, jsme už čekaly ve frontě na lístky. Chtěly jsme platit kartou, ale vybírají tady za platbu nějaké další poplatky, a raději tedy platíme v dolarech a to 16 USD na osobu. Bylo vedro, a protože včera celý den pršelo, byla i veliká vlhkost vzduchu. Prohledaly nám batohy, jestli neneseme do parku jídlo. Obešly jsme postupně všechny trasy a stezky, dokonce jsme se vydaly i na vyhlídku na pláž, která za tu námahu nestála. Byla zarostlá stromy a nebylo téměř nic vidět. Podařilo se nám zahlédnout hlavně lenochody, nosály, opice a leguány.
Tato oblast volně žijících živočichů se nachází na pobřeží Tichého oceánu, sedm kilometrů od města Quepos a 157 kilometrů od San José. Národním parkem se je od roku 1972. Pevnina má rozlohu 1 983 ha a k tomu paří i 55 210 ha moře. Přístupná je jen část parku. Park a nejen tento, ale všechny parky v Kostarice jsou v pondělí zavřeny.
Parque Nacional Manuel Antonio má velké bohatství flóry a fauny. Žije zde 352 druhů ptáků (tukan, pelikán, kukačka, ledňáček), 109 druhů savců (mýval, nosál, opice, aguti, lenochod) a mnoho druhů plazů, skalnaté zátoky se hemží mořskými živočichy. Malebné pláže obklopují zejména mangrovové porosty. Kromě velkolepé pláže, Manuel Antonio nabízí několik kilometrů dobře upravených tratí, které nabízejí nejsnazší přístup v Kostarice do nížinného deštného pralesa.
Manuel Antonio playa a Playa Espadilla Sur
Hlavní trasa parku vede k Manuel Antonio playa, s bílým pískem a ponořenými sopečnými ostrůvky skvělými pro šnorchlování. Druhá stezka se vine deštnými pralesy až k Playa Espadilla Sur, nejdelší pláži parku, která je méně navštěvovaná kvůli větším vlnám.
Zítra do La Fortuna
Po dlouhé procházce parkem jsme si zašly na oběd do stejné restaurace, ve které jsme byly na snídani. Busem jedeme zpět do hotelu Mono Azul. Já se válela u bazénu a Janka dobrovolně zajela do Quepos pro pití a sušené banány a nějaké housky na zítřejší dlouhou cestu do La Fortuna. V recepci u americké majitelky jsme si objednaly shuttle bus s odjezdem od našeho hotelu na půl 8 na ráno. Řešily jsme s ní, jak se dostat normálním busem z Quepos a tvrdila nám, že nic nejezdí, jen zase přes San José. Tam se nám nechtělo zajíždět a taky bychom do La Fortuna přijely moc pozdě a za tmy. Proto jsme si objednaly dražší, ale mnohem rychlejší dopravu. Opět pršelo, koupila jsem si v baru pivo a chvilku jsme poseděly v hotelu a šly spát.
Přidat komentář