Viñales
Ráno jdeme na autobusové nádraží Viazul, které je nedaleko od našeho domu. Jsme na místě o půl hodiny dříve a vyhlížíme bus. Lístky máme koupené už tři dny předem a klidně stojíme a čekáme. Každou chvilku se nás někdo ptal, kam jedeme a jestli nechceme svést. Vedle nás se postavili další dva Němci a řekli nám, že bus je plný a že se už nedostali. Stále čekáme, celkem v klidu a při rozhovoru se dozvídáme, že uvnitř budovy je terminál, kde jsme se měly nahlásit. Běžíme jako o život, ale už nás nevzali a autobus odjel bez nás. Bereme tedy colectivo, něco jako taxi a odjíždíme směr El Valle de Vinales. Veze nás řidič se svojí přítelkyní, která sedí na předním sedadle. Cestou ještě nabíráme dva Japonce a bylo nám sděleno, že my platily 20 CUC a oni budou platit 25 CUC a tak abychom jim to nevyzradily. Jeden z Japonců říkal, že mu z Ameriky odletělo letadlo kvůli dlouhým frontám na security a musel si koupit novou letenku. Náš problém s autobusem se najednou jevil jako prkotina.
Ubytování
Cesta po dálnici byla rychlá a téměř bez aut a 150 kilometrů do vesničky Vinales uběhlo jako nic. Japonce řidič vysadil kousek před vesnicí a my pokračovaly hledat naše ubytování, které nám předem zajistila Helen z Havany. Tam, kde jsme měly spát, bylo obsazeno, a tak nás poslali hned naproti. Bylo to celkem jedno, baráčky jsou všechny stejné.
Jen co auto odjelo, Janka zjistila, že jí propadla naše společná peněženka asi s 60 eury za zadní sedačky v autě. Byla z toho celá špatná a tak jsme si sedly na naši verandičku, objednaly si u domácích kávu a uklidňovaly se navzájem. Náš pokojíček byl malinkatý, bez lednice, tv, radia, lampičky, místa kam si uložit věci a chodilo se do něj přes obývák, který byl zařízený jako kino s televizí. U zdi televize a 4 řady židlí za sebou. Po straně gauč, kde jak jsme později zjistily, se v noci spalo. Hned vedle nás měli majitelé malou ložnici a vzadu kuchyňku s jídelnou a malým dvorečkem.
Výlet do údolí Viñales a Cayo Levisa
Zanedlouho k nám přijel na motorce majitel cestovky, zřejmě bratranec majitelů, a nabízel nám výlet do údolí Vinales a podívat se, jak se pěstuje, suší a balí tabák. Měly jsme na výběr jet na koních, ale na to jsme se necítily. Koně jsou malí a neduživí. Domluvili jsme si pěší výlet na 9 hodin a 10 CUC na hodinu a na osobu.
Zamířily jsme nejdříve do cestovky, kde jsme čekaly snad 50 minut, než na nás přišla řada. Zaplatily jsme si další výlet na Cayo Levisa. Vše za 35 CUC, ale v ceně byla i doprava busem, lodí a oběd. Bylo vedro na padnutí a vydaly jsme se čtyři kilometry do kopce k hotelu La Ermita, kde se natáčel jeden z dílů seriálu 30 případů Majora Zemana. Byla tu opravdu krásná vyhlídka, jen bohužel proti slunci. Má se sem chodit na východ slunce a ne na západ. My ale byly šťastné, že je zde málo lidí, že tu mají obrovský a čistý bazén a za pár drobných nabízejí nápoje všeho druhu. Moc se nám tu líbilo a užívaly jsme si každý moment.
Když slunko zapadalo, vydaly jsme se zpět a ještě si prošly městečko a poseděly v zahradní restauraci a já si fotila místní lidičky. Pokud možno nenápadně. Když už byla tma, vrátily jsme se na večeři k paní domácí a ještě trochu poseděly na verandě. V pokojíčku byla klimatizace a tak se spalo docela dobře, až na uřvané kohouty v ranních hodinách.
Přidat komentář