Vlak, který nikam nejede
Už jsme byly po celém dlouhém chození po Havaně docela unavené a navíc, nevím proč, mě začala bolet noha. Pokulhávala jsem za neúnavnou Jankou a už jsem si přála se někde v klidu posadit a odpočinout si. Jen jsem ale zahlédla béžovo-zelený vagón jako z amerických kovbojek, zapomněla jsme na bolest a musela jsem si prohlédnout úžasný El Coche Mambí.
Vlak, který nikam nejede a dokonce nestojí ani na kolejích, se nachází na Calle Oficios a Churruca jen kousek od Plaza Vieja. Za jeho prohlídku se nic neplatilo, ale důchodkyně – průvodkyně byla určitě mizerně placená a tak jsme jí s radostí daly pár drobáků. Navíc nám poskytla prvotřídní výklad ve španělštině! Po přistavěných schůdkách z boku vagónu jsme vstoupily do časů luxusního cestování, kterého si užívali bohatí a mocní.
Mambi i pro kubánské vůdce
El Coche Mambí se dostal na Kubu v prosinci 1912. Připlul trajektem spojujícím Havanu s Floridou. Měl sloužit prezidentovi společnosti Ferrocarriles de Cuba. Pan Horatio Rubens si jezdil v tomto pohodlném a bezpečném vagónu při svých kontrolách a inspekcích a ze své pojízdné kanceláře řídil železnici Kuby. V průběhu dalších let byl využíván i kubánskými vůdci, jako byli Jose Miguel Gomez Mario García Menocal, Alfredo Zayas a dokonce i Fulgencia Batisty. V El Coche Mambi jezdil také Fidel Castro, ale pouze při významných příležitostech. Jméno Mambi je připomínkou na vojáky, kteří bojovali ve válce za nezávislost v roce 1868. Nosili bílé košile, klobouky a mávali mačetami, když jeli do bitevního pole.
Železniční vůz váží 80 tun a v přední části vozu je balkónek, na který se pohodlně vejdou čtyři lidi. Je obehnán tepaným bronzovým zábradlím se stříškou, která chránila cestující před sluncem a deštěm. Vnitřní mahagonem zdobený interiér má dokonalý design a precizně využívá limitovaný prostor. Vagón je vybaven halou s rozkládací pohovkou a dobře ukrytou palandou. Další prostorná místnost sloužila jako kancelář. Jsou zde další dvě ložnice s šatnou, toaletou a mramorovou vanou. Vše je vybaveno luxusním dřevěným nábytkem. Pokračovaly jsme dál do jídelny, kde bylo prostřeno pro osm osob. Stříbrné příbory, sklenice, porcelánové talíře a další doplňky ve vitrínách, některé s logem Mambí. Samozřejmě nechyběla spíž, kuchyň s lednicí a místností pro personál. Původní karbidové lampy byly v 70. letech nahrazeny elektrickými.
Vůz byl vyroben v roce 1900 ve Spojených státech na žádost předsedy společnosti Pennsylvania Railroad Company a měl být využíván vedoucími pracovníky společnosti. V té době byly vyrobeny vozy tři. Dostaly identifikační čísla 97, 98 a 99. První z nich využívala Pennsylvania Railroad, číslo 98 bylo přiděleno železniční společnosti v Mexiku a číslo 99 připadlo kubánské železniční společnosti, která vlastnila železnice vedoucí z Villa Clara do Santiaga de Cuba. Později vznikla i Central Line, která spojovala Havanu a Santiago de Cuba.
Hotel Ambos Mundos
Po prohlídce jsme šly ještě na kávu na terasu hotelu Ambos Mundos a cestou jsem před Palacio de los Capitanes Generales, zahlédla sochu piráta. Říkala jsem Jance, že jsem se asi zbláznila, že jsem si té sochy včera nevšimla a pak nám došlo, že to není socha, ale jen člověk převlečený za sochu. Samozřejmě tuto atrakci pro turisty známe, ale byl od pravé sochy k nerozeznání. Teplota byla více jak 30 stupňů a on tam seděl na kanónu zabalený v kabátu, pirátském klobouku a ani se nehnul.
Téměř jsem nemohla dojít na stanoviště taxi a tak jsem se ještě posadila v parku u Paseo de Martí a Janka se šla zatím podívat na tančící lidi na ulici a poslechnout si živou muziku. Náš už téměř známý taxíkář nás odvezl domů, kde jsme ještě poseděly na zahradě a večer si zabalily věci na náš zítřejší odjezd do Údolí Viñales.
Přidat komentář