Maroko autem
Tak a je rozhodnuto, bude to Maroko. Jsme čtyři zralí dospělí – dva manželské páry, dobří přátelé. Dle soudu ostatních disponuju nejvíc volným časem a tak jsem jmenován hlavním plánovačem našeho výletu. Dávám se do práce – letenky jsou bez problému, jako přílet i odlet volím Casablanku, snad z nostalgie ke slavnému filmu, který se ovšem točil úplně někde jinde. Na internetu si otvírám nabídku marockých půjčoven aut a hledám. Požadavek je jasný – větší auto s velkým kufrem na čtyři batohy a další drobnou bagáž. Mělo by být docela levné a odolné, přitom nechceme terénní. Nakonec nacházím, dokonce v akci, Dacii Logan 1.5, v nejnižší výbavě. Čas ukázal, že to byla skvělá volba. Ještě důležitá věc – kupuji připojištění auta, doporučuji neopomenout !
Vzhledem k tomu, že do Casablanky přilétáme okolo 21.00, výjimečně si na internetu vybírám na první přespání i hotel, situovaný ve starém městě. Opět jsem se trefil, hotel, jeho poloha i okolí nás tak nadchlo, že si rovnou zamlouváme i poslední noc našeho výletu před odletem domů. Nutno podotknout, že tato poslední noc byla dražší, než při objednávce přes internet. Hotel byl označen na 3 hvězdy, se snídaní.
Po příletu do Casablanky, vyřízení formalit a vyměnění části peněz v jedné z mnoha směnáren na letišti, vycházíme ven a bereme si na odvoz do hotelu taxi. Všichni mají jednotnou cenu 300 dirhamů, přesto se nám daří při klasickém kolotoči smlouvání cenu srazit na 250. Seznali jsme, že cena je opravdu dobrá, taxi nás veze víc jak 40 minut, veřejnou dopravou bychom to v žádném případě v rozumném čase nedokázali. V popříjezdové euforii se ubytováváme a ještě po 23 hodině vyrážíme ven… Spánek v Casablance nic moc, kvůli větrání máme otevřená okna z venku docela hluk korzujících lidí a od 4 hodin ráno začínají kokrhat kohouti, které obyvatelé v okolí chovají na plochých střechách. Jsme ubytovaní v 3. patře hotelu Volubilis, Rue Abdelkrim Diouri. Máme balkon a tak i výborný rozhled po okolí. Hotel je docela starý, ale udržovaný. To se ale rozhodně nedá říct o okolních budovách, ulicích, čtvrtích. Vše působí jako „lépe už bylo“…
Ráno máme dopoledne volno, auto z půjčovny je domluvené až na 13.00 hod. Bereme si taxi, kterých jezdí kolem opravdu hodně a za opravdu malý peníz se necháváme zavézt k mešitě Hasana II. Je to nová, velkorysá stavba s obrovským prostranstvím, úplně bez lidí… Kromě klasických taxi – většinou starých mercedesů nebo peugeotů, jezdí po marockých městech tzv. „petit“ taxi, jsou to červená malá auta – Fiaty, Renaulty… Odchytávají se z chodníků máváním, jsou levná a malá – víc jak dva klienti se nevejdou. Problém je s jazykem – běžní lidé mluví pouze francouzsky, v hotelech se však anglicky domluvit dá. Dobré je mít s sebou tužku, papír, nejlépe pak knižního průvodce, kde pak ukazujete názvy, kam chcete.
Manželky necháváme v hotelu a s kamarádem vyrážíme do autopůjčovny. Tam nás čeká šok – autopůjčovna je zavřená, nikde ani noha, je přece neděle !! V ruce mám doklad o zaplacení a termínu vypůjčení – ano, dnes, v neděli, a jsem bezradný. Navíc, v hotelu zůstala jak moje manželka mluvící francouzsky, tak i naše mobily. Telefonní automaty jsou na karty, které nemáme. Nakonec nás po domluvě „rukama, nohama“ dostrkají dobří lidé k místnímu obuvníkovi, který trochu mluví anglicky. Ten vytahuje krabici od bot a v ní má uložený starý mobil, který nám půjčuje – kostrbatě se začínáme domlouvat s nějakým vzdáleným zaměstnancem, když do krámku najednou vběhne zaměstnankyně oné autopůjčovny, která nás hledala po okolí. Měla přece zpoždění jenom 30 minut a přišla jenom kvůli nám.. Vše nakonec dopadá dobře – auto je čisté, vybavené vším potřebným (nutno zkontrolovat !!). Vyplňujeme papíry, označujeme všechny viditelné škrábance a naraženiny, pro jistotu ještě vše fotím. Triumfálně se vracíme do hotelu, balíme se a co nejrychleji vyrážíme směr Marakéš. Ještě nutno podotknout – všichni lidé se k nám chovají velice mile a vstřícně, onen dobrý obuvník dokonce odmítl přijmout jakékoliv peníze !!
Marakéš je sice naše další cílová destinace, nicméně po cestě nás čeká hodně zajímavých věcí. Jsme z Moravy a naší oblíbenou činností je uměřená konzumace dobrého vína – do Marakéše se dá přece dojet snesitelnou zajížďkou přes marocké vinné oblasti. Tak se o tom krátce aspoň zmiňuje náš tištěný průvodce a mapa jasně ukazuje po krajině rozházené symboly vinných keříků.. Takže pryč z dálnice a vzhůru po „okreskách“ k vinným sklípkům nebo něčemu podobnému, jak nám pracující fantazie maluje před očima.. Musíme tomu přijít na kloub – jsme v muslimské zemi, nikde žádný alkohol a přece tolik vinic….
Přidat komentář