Opičí kapsáří v okolí Mideltu a Azrou
Opouštíme pouštní oblast a naším dnešním cílovým městem je město Midelt, nic moc zajímavé, nicméně skvělá lokalita na vyrážení do okolí, jako třeba návštěva marockého „Klondiku“. Projíždíme nádhernou krajinou Středního Atlasu, horské průsmyky, všude kolem nádherně a svěže zeleno. Tato oblast je zaslíbená obdivovatelům a sběratelům fosílií, minerálů a polodrahokamů – těch jsou zde tisíce a tisíce. Prodavači stojí v každé zatáčce, v každém stoupání a jsou jimi zamořena perspektivní odpočívadla. Nutno říci, že se jedná o nádherné věci. Naštěstí ani jeden z nás není sběratel, tudíž těmto věcem nerozumíme a navíc jsme varováni před dokonalými napodobeninami. Netuším také, jak je to s případným vývozem těchto věcí – na letišti jsem viděl piktogramy věcí zakázaných vyvážet a tyto věci byly mezi nimi…
V okolí Mideltu a vůbec této oblasti až do Azrou, jsme si dosytosti užívali berberských trhů s nádhernou atmosférou, nakupovali jsme především koření a ovoce. V Mideltu také potkáváme dva Čechy, motorkáře. Třetí z nich byl právě na policii a vyřizoval si potřebná potvrzení – v horách vzal na tandem domorodce, ten ho po zastavení i s těžkou motorkou svalil na zem a nožem mu odřízl od pasu ledvinku se všemi doklady a penězi a utekl….nic moc veselá zkušenost….
Ráno vyrážíme po neznačené cestě do soutěsky s řekou Oued Moulouya a cílem je opuštěná hornická vesnice El Ahouli. Celá tato oblast se nazývá „marocký Klondike“, všude zde se těžilo olovo s vysokým obsahem stříbra. Ještě v roce 1980 zde pracovalo 3000 horníků, dnes už má být, dle průvodce, vše opuštěné. Všude kolem nás se rozkládají apokalyptické ruiny bývalé osady, místo na nás neskutečně hluboce působí svou ponurou a zároveň krásnou atmosférou. Ve stěnách jsou zbytky provazových chodníků, vstupy do tunelů a téměř neviditelné vytesané stezky. Místo ale samozřejmě opuštěné tak docela není, v ruinách budov přebývají mnohačetné rodiny, které se patrně živí hledáním polodrahokamů a zkamenělin ve starých štolách. Naše auto dostává pořádně zabrat, místy v něm zůstává jen řidič a ostatní zvenku navigují.
Odpoledne vyrážíme směr město Azrou, s plánovanou zastávkou u jezera ve vyhaslém kráteru – Aguelmane Sidi Ali. Nedá nám to a cestou stále zastavujeme kvůli okolní flóře a fauně,především neuvěřitelnému množství skalniček a vůbec květů všech barev. Naše manželky prožívají extázi a i my, chlapi, si užíváme.. Výlet kolem jezera je jen pokračující květinová extáze…Věra posmrkává a vzpomíná na svou stále obnovovanou, španělskými slimáky stále decimovanou hromadu kamení na naší zahradě, nekonečně osazovanou drahými skalničkami stále dokola…
Večer v Azrou máme prakticky poprvé trochu problém najít ubytování. Ne, že by nebyly pokoje, ale plánujeme v Azrou strávit dvě noci a tak si vybíráme. Nakonec se ubytováváme v hotýlku na malém náměstí, přímo v centru.
Nacházíme se ve Středním Atlasu, všude kolem je šťavnatě zeleno, hodně vodních ploch a především, úžasné, dechvyrážející cedrové lesy. Výletujeme po okolí, bohužel vzdálenosti jsou velké a tak i hodně času trávíme v autě. Všude v krajině se pasou stáda ovcí, ovce jsou v lese, ovce jsou na louce a při přesunu na pastvu, ovce jsou na silnici a to hodně. Cedrové lesy jsou plné divokých opic makaků, bavíme se jejich stopováním a následným úprkem v korunách cedrů. Litujeme, že je nemůžeme vyfotit a to do té doby, než zastavíme na okraji lesa u piknikových stolků, že posvačíme… Na svačení nedošlo – z lesa se vyřítilo několik rodin makaků, banda zkušených kapsářů a chmatáků. Jejich pracky byly rázem všude. Přiznali jsme si porážku, rozloučili se s několika sušenkami, skočili do auta a ujeli.
Při jednom z výletů jsme píchli, naštěstí jsme měli rezervu. Při výměně kola se kdoví odkud vynořil místní stařík a začal radit. Brzy se ukázalo, že montážní páku vidí poprvé v životě, o heveru ani nemluvě, ale aspoň nás pobavil a dobře jsme si pokecali – mluvil totiž pouze arabsky. Užitečný ale nakonec byl – právě jsme se vydávali na pěší tůru k vodopádům a tak nám pantomimou vysvětlil, že nám auto pohlídá. Když jsme se asi za tři hodiny vrátili, museli jsme starého pána vzbudit, abychom mu nepřejeli nohy. Zajímavé bylo, že když jsme mu dávali pár dirhamů, řekl si o prášky, patrně na bolest. Věra mu odsypala pár ibalginů, pantomimou vysvětlila dávkování a stařík měl opravdu velkou radost.
Další naše zastávka pak bylo město Fés, které si opravdu zaslouží samostatnou kapitolu.
Přidat komentář