Vesnice Merzouga a výlet do pouště
Městečko Rissani si budeme dlouho pamatovat – kromě mnoha zajímavých věcí především v okolí, koupili jsme si v něm berberský koberec.. Při čekání na snídani na chodníku v místní kavárně, bloudím po okolí a v jedné zapadlé uličce nacházím obchod/vetešnictví/krámek/starožitnicví – prostě podle nálady. Majitel je skvělý – nevtíravý, vtipný, příjemný, jednání jak z jiné planety. Po dlouhém smlouvání nám koberec balí do snesitelného balíku jako kabinové zavazadlo, k tomu nám zádavkem přidává několik drobností a krásnou kovanou konvičku na čaj. Kamarád Vít si kupuje jedno křídlo ošklivých vyřezávaných dvířek, které objevil ve „starožitnictví“. Celý zbytek cesty pak v autě mocně překáží a jejich existence byla několikrát silně ohrožena…
Celé dopoledne objíždíme okolí Rissani – palmové háje a především „ksary“ – dříve opevněné sýpky pro kočovné berbery, dnes slouží jako obytná sídla pro mnoho rodin. U jednoho ksaru zastavujeme a obcházíme ho, s touhou proniknout dovnitř. To je však problém – rozsáhlé stavení je tvořené jednolitými hliněnými zdmi, pouze s vysoko položenými větracími otvory. Pokud narazíme na dveře, jsou zamčené. Z jedné strany však nacházíme vchodovou bránu a před ní zevluje a pokuřuje několik chlapů. Naším zjevením jsou tak zaskočeni, že i když na dotaz jestli smíme dovnitř, dvě třetiny z nich odpovídá, že nemůžeme, využíváme jednotřetinového souhlasu a vcházíme dovnitř. Světlo přichází pouze shora, na všechny strany se rozbíhají temné chodby s mnoha dveřmi, za kterými bydlí lidé a patrně i hodpodářská zvířata. U všech dveří je elektroměr, což v kombinaci s polorozpadlými hliněnými stěnami působí docela nepatřičně. Sem tam někdo z dospělých vykoukne ze stínu, ale kromě dětí se s námi nikdo nebaví..
Při naší okružní cestě míjíme desítky nesmírně fotogenických, rozpadávajících se středověkých a nádherně grandiózních kaseb, bývalých nádherných paláců. U jednoho z nich, evidentně udržovaného – královský Ksar Oualad Abdelhalim, se zastavujeme a jdeme si ho prohlédnout. Okamžitě se objevuje dotěrný samozvaný průvodce, kterého však naštěstí zahání místní správce, který nás ochotně začne provázet – patrně z nudy, ale na sídlo je evidentně hrdý. I když si o nic neřekl, za ochotu mu dáváme pár dirhamů.
Tak a vzhůru do vesnice Merzougy, centrum výletů do pouště – čekají nás neskutečné písečné duny a výlet na velbloudech, s přespáním v berberských stanech kdesi v poušti.. Vše nám vychází, na benzince před Merzougou na nás čeká naším prodejcem koberce nasmlouvaný „bratranec“. Nad naší Dacií pokývá hlavou, sám sedá do staré terénní Toyoty a jedeme za ním hloub do pouště, k nějakému rozestavěnému hotýlku v berberském stylu. Tam pro nás asi za hodinu přijede typický berber v modrém plášti a turbanu, sedá za volant našeho auta, my se zoufale cpeme na zbylých sedadlech a vyrážíme dál kamsi do pouště. Nakonec, ještě, že řídí – drkotavá písečná pista se střídá s návějemi písku, náš řidič stále trhá volantem na všechny strany, abychom v písku neuvízli, jízda je strašná, ale neznalý řidič by určitě uvízl. Ubohé naše auto…. Kolem nás se střídají nádherné scenérie písečných dun ozářených sluncem. Asi po půl hodině zběsilé jízdy přijíždíme k menšímu hotýlku kde dostáváme drobné pohoštění a čekáme do pozdního odpoledne, kdy pro nás loudavou chůzí přichází čtyři velbloudi s průvodcem. Podle instrukcí si balíme batohy s pitím, teplejším oblečením a spacáky z domova a nasedáme..velbloud klečí, drápu se do sedla, letím dozadu – velbloud se staví na přední, letím dopředu – velbloud se postavil na zadní. Nabírám balanc, na hrušce sedla mám ještě zavěšený batoh, takže nejsem vyvážený, o to víc se nenápadně držím jak klíště…ostatní na tom nejsou o nic lépe, ozývají se zoufalé nepublikovatelné komentáře..Rád bych vypadal mužně, třeba jako Karel May, vtělený do hrdinné postavy Kara Ben Nemsi Effendiho, nicméně realita je zoufale odlišná…Nabrali jsme směr hlouběji do pouště. Kolem nás se rozprostírá písečné království s vysokými dunami ozářenými zapadajícím sluncem. Je to fantazie, kolem naprosté ticho, ozývá se jenom vrzání sedel a frkání velbloudů a jemně, v písku syčící vítr. Náš průvodce je 18ti letý kluk Ali. Je úžasný – do školy chodil jenom tři roky takže je patrně negramotný, nicméně obstojně hovoří anglicky, francouzsky a trochu německy. Vše pouze odposlechnuto od turistů..potvrzuje se na něm to, že arabové jsou velice nadaní k učení cizích jazyků. Od něj se taky dovídáme pár zajímavostí z fungování berberské rodiny a společnosti, namátkou – Marocká vláda aby berbery udržela v jimi osídlených oblastech, poskytuje jim nebývalé daňové úlevy, levnější palivo do aut a děti nemusí chodit do školy.. Docela se bavíme, jak Ali líčí svůj kontakt s ženami – není totiž vůbec žádný. V rodině vládne matka – až Ali naspoří na pár velbloudů a bude se chtít oženit, máma mu nevěstu vybere…Mluvíme něco o „kupování zajíce v pytli“, ale Ali se směje a tvrdí, že máma ví co a jak… Malujeme si, jaký je to vlastně skvělý servis – až přijde čas, Ali řekne „ mamí, já bych chtěl ženskou…výška tolik a tolik, míry, hmmmm no tak nějak a ať to není blondýna..“ Ali se směje, že tak by to nějak mělo být…
Asi po dvou hodinách dorážíme k několika berberským stanům, kde přespíme. Nemluvím jen za sebe, dvě hodiny houpání a kymácení v širokém sedla udělalo svoje a od klečícího velblouda se odbelhávám jak invalida. Jsme tam sami a je to nádherné – kolem jenom duny zapadajícím sluncem zbarvené do fialova, fotím si skarabea a marně pátrám po „písečné rybě“, což je ještěrka Scink obecný, jeho stopy jsou všude kolem.. Ali nám vaří večeři – obligátní tažin, ale zato jeden z nejlepších a zelený čaj s mátou. Noc nastupuje velice rychle, za svitu čelovek brouzdáme po okolí a užasle sledujeme oblohu. Nikde žádné světlo, jen my, tma a hvězdami rozzářená obloha. Dáváme si pár hltů slivovice a jdeme spát. S Věrou si ze stanů vytahujeme spací koberečky a spíme venku, pod miliony hvězd.
Ráno vstáváme brzo, okolo páté, kvůli východu slunce. Ještě skoro za tmy nasedáme na velbloudy a jdeme asi hodinu pod vrcholek vzdálené ostré duny. Sesedáme, v sypkém písku šplháme nahoru, usedáme a koukáme na nádherné divadlo..popisovat nic nebudu, to už dávno udělali pomazanější…tento zážitek si v sobě poneseme snad do konce života…
Další hodinu nám pak trvá, než se dostaneme zpět k hotýlku. Tam se pak máme možnost osprchovat. Loučíme se, Alimu dáváme navíc nějaké peníze, opravdu si je zasloužil. Znovu se objevuje náš řidič, znovu se mačkáme a asi půl hodiny se řítíme pouští k vyježděným kolejím od aut. Tam nás řidič opouští, mávne rukou po směru jízdy, zamává a jde pryč… V autě se smýkáme a natřásáme ještě asi čtvrt hodiny a pak se objevuje spásná silnice, uff…
Pro informaci, ve všem jsme měli docela štěstí – především dobrá nasmlouvaná cena už dopředu z Rissani, odchytávači turistů v Merzouze byli daleko dražší, je opravdu nutné velice smlouvat. Vyšlo nám počasí – v poušti velice často fouká ostrý vítr s pískem, sem tam vydatně zaprší. To navazuje i na typ auta – my měli osobní, všude kolem ale byly jen auta terénní….
Prosimta kolko Vas stal vylet do puste ?
Dakujem