Puigmal

Pyreneje – Puigmal

Dnešní výlet nás provede po a kolem nejvyšších vrcholků Gironských Pyrenejí. Plány sice původně byly trochu delší a musely sepozměnit kvůli bolavému koleni, ale stejně to byly super 3 dny v horách.

Výchozí vesničkou bylo Queralbs, kde sme se jak jinak než se štěstím vyloupli něco po 13 hod.  Na jeho konci je hezký kostelík Sant Jaume z X. století, vedle kterého se nachází začátek naší cesty. Původní plán byl vyjít na parkoviště, které se nachází asi ve 2000 m pod nejvyšší horou Puigmal (2913m) a ráno se vydat nahoru. Bohužel sme neměli mapu a cesta se trochu zkomplikovala…..- na rozcestí u kostelíka  nebylo ani slova o Puigmlau nebo parkovišti, tak se ptáme kolem jdoucí, horsky vypadající paní, která nás posílá po značce směr Vall de Núria. Nejdřív nás cestička docela příjmně stoupá přes pastviny, potom ale traverzujem dost doleva a obloukem obcházíme celý horský masiv, čímž se asi za 2,5 hodiny dostáváme na rovinku Pla de les Tores. Tady je i rozcestí, z kterého se vydáváme doprava po žlutých značkách, přičemž stále následujeme směr Vall de Núria, nyní značený jako variantu GR 11-8. O parkovišti nebo Puigmalu sice ani slovo, ale aspoň směr je dobrý. Na šutru na rozcestí píšou 2,5 hodky, je něco před 17…tak snad to projde i časově :-). Docela nekonečně stoupáme po levé straně údolí, stále výš a dál do údolí… Když se za 2 hodiny konečně zdá, že někam docházíme, objevuje se další kopec a další stoupání. Nadšený z toho nejsme, ale co se dá dělat… Bohužel to tu není ani na bivak, samý šutr a pomalu začíná sníh.

Potom začínáme scházet do údolí na druhou stranu, směr Vall de Núria. Dnešní cíl je jasný, dojít někam pod sníh a najít suchý místo na bivak, což se nám asi po 40 min naštěstí daří. Vaříme už za tmy a pak co nejrychlejc do hajan. V noci pěkně fouká a je dost zima, takže sme se moc nevyspali 🙁  a dospáváme a válíme se snad až do 11. Pak následuje snídaňo-oběd, pakování věcí a asi hodinový sestup do údolí Vall de Núria. Tohle údolíčko je hezký, ale docela turistický, až sem se dá v klidu dostat zubačkou, nebo za 4 hodiny pěšky z Queralbs po pohodlný cestě soutěskou sevřenou skalami. Dominantou údolí je jednoznačně bývalý klášter, nyní 4* hotel, je tu i kemp a kousek výš penzionek, který v slouží hlavně lyžařskému středisku. Abyste se nenudili, na jezeru si můžete půjčit loďku, na trávě se sklouznout na nafuková pneumatice, zaplatit vyjížďku na koni, apod…… nebo jako my jen dobrat vodu, udělat pár fotek a pokračovat v cestě směr chata Refugi Coma de Vaca po cestě GR 11.7, která se jmenuje Camí dels enginyers. Od stanice zubačky stoupáme po křížový cestě až na její konec, kde potkáváme i rozcestí. Tam odbočujem doprava a začínáme obcházet horu po rovném, pohodlném traverzu. Asi za hodinku sme na druhý straně a otvíraj se nám super výhledy do údolí!!!!

Škoda, že je všechno v opárku a ani nemá cenu fotit. Ještě necelou hodinku pokračujem po docela hezký pěčině, pak začíná být krajina kamenitější a pěšinka nás vede víc nahoru a dolu. V jednom místě potkáváme úsek přijištěný ocelovými lany, protože se de po skále (na mokru klouže) a je to tu trochu úžší a nakonec asi po necelýc 4 hodinách cesty docházíme na chatu Refugi de Coma de Vaca. Chatička je to roztomilá, nacházející se na dně údolí, ze všech stran obklopeného horami. Časově nám cesta vzala podstatně víc, než sme čekali, tak tu dáváme větší pauzu a vaříme něco teplýho do žaludku. Potom pokračujem dál údolím vall de Freser a cca po půl hodince nacházíme dobrý flek na bivak, kde stavíme plachtu. Počasí je totiž takový nic moc, trochu chladnu, vlhko a přes hory se převalujou mraky. Když je vše postaveno a věci pod plachtou, zjišťujem, že máme ”nájemníka”- myš. Úplně nás nenadchla představa, co všechno by nám mohla rozkousat, tak se ji snažíme chytit na kousek goudy. Bohužel myška je ”fajnšmekr” a víc si všímá martinky špinavých ponožek než kousku sýra :-). Nakonec ji chytám do ruky a když ji chci nějak šetrně přenést přes řeku, tak mě kouše, grrr potvora, nakonc přes řeku letí dost rychle a nešetrně a pak se z toho dlouho vzpamatovává. No aspoň, že to přežila a my pak už měli klid. Zatímco vaříme večeři, dáváme vínko a sýr a kecáme. Potom, když nám ještě trochu klesaj teploty, zalejzáme do spacáků a usínáme.

Nakonec v noci nepršelo, vítr rozfoukal mraky a vstáváme do krásnýho rána. Po snídani pokračujem dál údolím až skoro na jeho konec, kde se pěšina stáčí doprava a začíná nás stoupat do sedla Collado de la Marrana (2530m), ze kterého jsou docela dobře a rychle přístupné nejvyšší vrcholy této zony, jako třeba Pic de Bastiments nebo Pic de Freser. My už ale dneska nikam nedupeme 🙂 a začínáme sestupovat do údolí Vall de Ter na chatu Refugi d´Ulldeter. Od biváčku na chatu nám to trvalo asi 2,5-3 hodinky. Na chatě obědváme a užíváme krásného dne. Potom během půlhodinky sbíháme dolů na parkoviště lyžařského střediska Vallter 2000.

Odtud jsme měli pokračovat dál na francouzskou stranu a horu Canigo, bohužel Eriky koleno mělo jiný názor (oproti normálu bylo asi dvojnásobný), tak se rozhodujem”nelámat to přes koleno” a nakonec začínáme stopovat směr Costa Brava.