Výstup na Kazbeg
Kazbeg 2. Výstup k meteostanici 3700 mnm Už tradičně jako jediná vstávám se zazvoněním budíku. Otvírám stan a k mému zklamání nic nevidím. Kolem mě leží hustá mlha. Zakleji a začnu balit spacák a karimatku. Konečně se pohnula i Ifča s Petrem. Snídaně, pak poslední přebalování věcí. Ne, mapu Gruzie teď potřebovat nebudu, ani průvodce po Arménii. Necháváme u mnichů i trekové hole, což se s prvním sněhovým polem ukáže být jako parádní hloupost. „Jak já nesnáším balit mokrý stan,“ pomyslím si, když vyndávám první kolík. Je 8:30 a na druhé straně louky přijíždí dvě auta.
Vyrážíme se Slováky a skupinou Rusů
S pevnou chůzí, obtěžkáni batohy naplněnými lahvemi s vodou a horolezeckým vybavením, se vydáváme za auty na začátek cesty vzhůru. Společně se Slováky přijela i skupina Rusů. Všichni společně se tedy vydáváme na dlouhý pochod vzhůru k meteostanici. Hned během první hodiny zjišťujeme, že to s naší fyzičkou není zas až tak zlé. Úspěšně se držíme za ruskou skupinkou, když to Slováci už od začátku naše tempo nestíhají.
Dostáváme se do oblasti sněhových polí, která se záhy mění v souvislou vrstvu sněhu. Děkujeme všem předchozím turistům, že nám v nedávné minulosti vyšlapali stopy, takže se neboříme do sněhu po pás jako v arménských horách.
Pod sílou horského slunce se mlha už dávno rozpustila. Nyní kráčíme pod úplně modrou oblohou. Sluneční paprsky se odráží od bílého sněhu a vrací se nám do obličeje. „Hlavně si nezapomeňte namazat uši a nosní dírky,“ informuje nás Ifča. Mažeme se co to jde a já děkuji za své velmi tmavé horské brýle, bez kterých bych byla nahraná.
„To už snad musíme být aspoň ve 3000 metrech, ne?“ s prosícím, upoceným výrazem koukám na Petra, aby se podíval do svého chytrého telefonu. „2900 m,“ oznamuje mi a já se cítím trochu zklamaně.
Konečně pauza. Jsme v prvním malém sedle u kapličky. Fouká tak, že si rychle beru všechny své péřové vrstvy. Za námi se náhle objevují dva další (jiní) Slováci, které jsme také potkali předchozího dne v restauraci. „Ahoj, co tu děláte?“ ptám se celá překvapená, protože podle včerejšího rozhovoru měli zůstat v údolí. „Rozhodli jsme se vyrazit nahoru, ale jen na úroveň ledovce. Nemáme vybavení. Nechcete vzít ty batohy holky?“ S díky podávám jednomu z nich svůj batoh, ve kterém nesu část vybavení i Petrovi. (Ten totiž nechal svůj batoh u mnichů.) Pohodová chůze bez batohů ale netrvá moc dlouho. Brzy totiž přicházíme na úroveň ledovce, a tak se loučíme a opět nahazujeme těžké batohy.
Chata !
„Chata,“ vyhrknu, a jsem ráda, že je tak blízko. Jenže optický klam je mrcha, a tak nám výšlap až k chatě trvá ještě další 2 hodiny. Navíc se dostáváme na ledovec, a protože nechceme riskovat, a také částečně protože chceme vyzkoušet, jak nám to po ledovci pošlape, bereme sedáky a navazujeme se. Jdu první. „obětní beránek,“ pomyslím si, ale jsem ráda, že při případném pádu do trhliny mě Ifča vytáhne (snad). K překonání 1500 m výškového rozdílu nám zbývá posledních pár kroků. A jsme tu. Nechybí ani vzájemné gratulace a plácanec, na důkaz toho, že jsme to dali. Při pohledu na okolní hory mi je do breku. Je to prostě nádhera. Pod námi se plahočí poslední Rusové a Slováky není nikde vidět.
Okolo samá nádhera
Chci si vše vyfotit, ale jako na potvoru mi dochází baterie na foťáku. Ještě, že Ifča vše dokumentuje. Jdu tedy do chaty a zjišťuji zdejší situaci. „Ubytování je za 25 lari na noc za osobu,“ oznamuje mi zdejší správce. „My máme stan, je možné si ho tady někde postavit?“ ptám se a tvářím se jako děsná drsňačka. „Tady, venku si ho můžete postavit za 10 lari, ale bude velká zima.“ „My máme výborné spacáky a vybavení,“ oznamuji s úsměvem plným odhodlání a odhazuji batoh. Mezi tím přichází Ifča s Petrem a já tlumočím získané informace. Náhle se správce vrací a povídá: „No, jestli chcete, je tu jedna místnost, kde můžete spát za 15 lari (cca 170 Kč na osobu na noc). Ukážu vám jí, ale nikomu to nesmíte říct.“ S radostí hned přikyvujeme a místnost s „luxusní“ palandou bereme.
Aklimatizace v kuchyni u kamen
Na chatě je i kuchyň, kde turisti nechávají jídlo, které už s sebou nechtějí tahat. Navíc si zde můžete za 5 lari koupit briketu a trochu se zahřát u místních kamen. Okamžitě jsme tedy začali okupovat nejteplejší místnost chaty- kuchyň. Kde už vegetili Poláci a postupně přicházeli i Rusové. Ti nám oznámili, že chtějí na Kazbeg vyrazit bez aklimatizace už zítra. Zpočátku bláznivý nápad se mi čím dál tím víc začal zamlouvat. „Ok, tak my to zítra také zkusíme. Vstaneme ve dvě, a když nám bude dobře, tak vyrazíme s vámi,“ rozhodli jsme se a na základě tohoto rozhodnutí jsme se šli uložit už v 8 hodin. Přeci jenom už za šest hodin bychom měli vstávat.
Přidat komentář