Do Stepantsmindy, půjčení vybavení a ke kostelu Gergeti Trinity
Ano, kdybychom zachovali správnou časovou posloupnost, právě teď byste četli článek o cestě do Arménie a všech bláznivých dobrodružstvích, která jsme tam prožili. Jenže to nejde. Hlavou se mi totiž stále dokola honí myšlenky na zlatý hřeb našeho měsíčního putování, totiž výšlap na horu Kazbeg. A protože jsem nedočkavá, musím nejdřív napsat pár článků o našem zcela neplánovaném výšlapu.
Národním park Kazbeg
Za celý měsíc, během kterého neustále kontrolujeme počasí v Národním parku Kazbeg, se počasí nezměnilo: husté sněžení, -20°C, mlhy a hora zakrytá mraky. Ne, do takového marastu se nemá smysl vydávat. Volíme tedy všechny možné alternativy, až nakonec se nám ukáže předpověď 5 dní jasno. „To snad není možné,“ myslíme si a rychle se přesouváme do stále ještě deštivého Tbilisi.
Maršutka Kazbeg
Najít maršutku (pozn. Zdejší typ autobusu) do Kazbegu je velmi jednoduché. Hned, jak vystoupíme z autobusu, k nám přichází první řidiči vyvolávající místa svých destinací. Konečně slyšíme: „Maršutka Kazbeg.“ Pro upřesnění zjišťujeme cenu jednosměrné cesty (10 lari = cca 110 Kč) a přesný čas odjezdu. Batohy, jak je naším dobrým zvykem, necháváme nestřežené v autobuse a jdeme nakupovat. Čeká nás 2,5 hodinová jízda, která vede z velké části serpentinami přes populární lyžařské oblasti, téměř až k hranicím s Ruskem.
Konečně celí upocení vystupujeme ve vesničce pod horou Kazbeg. Jako hejno supů se k nám slétávají místní taxikáři a ubytovatelé. Na znamení, že o zdejší služby opravdu nemáme zájem, téměř apaticky kýváme hlavou zprava doleva. Jdeme bez zastavení k billboardu, který nabízí půjčovnu vybavení na výšlap na Kazbeg.
Půjčovna outdoorového vybavení.
„Ano, na Kazbeg se dá vyjít i v tomto období. Zrovna je na cestě na vrchol skupina Poláků. Když vydržíte jednu hodinu, všechno vám vysvětlím,“ oznamuje mi do telefonu krásnou angličtinou majitelka zdejší půjčovny outdoorového vybavení. Náš další plán je tedy jasný. Jdeme si sednout do vedlejší restaurace a čekáme další hodinu. „Ahojte,“ ozve se od stolečku, okolo kterého právě procházíme slovenský pozdrav. „Ahoj, co tady děláte?“ zaraženi si přisedáme a posloucháme příběh tří Slováků, kteří se také rozhodli vyrazit na výlet do jarní Gruzie. „My si jdeme půjčit vybavení a zítra vyrážíme na Kazbeg,“ oznamuje nám jeden z nich a my jen nevěřícně kroutíme hlavou. „Mysleli jsme si, že to nebude možné. Že sezóna začíná až v letních měsících,“ říkám a nevěřím svým uším. „Jestli tam vylezou tihle, tak tam musíme vylézt i my,“ říkám si v duchu. Domlouváme se, že bychom na první stanoviště (horskou meteorologickou stanici 3700 m n. m.) mohli zítra vystoupat společně. „My se necháme ke klášteru Gergeti trinity vyvézt zítra taxíkem. Měli bychom tam být okolo 8:30,“ sdělují nám jejich plán na výstup a my souhlasíme, že se tedy potkáme druhý den v 8:30 u kláštera.
Konečně přichází paní z půjčovny. Drobounká černovláska nás velmi mile vítá a sděluje nám informace ohledně aktuálního dění na hoře. „Ne ne, sezóna začíná už v dubnu,“ vyvádí nás z prvního našeho omylu, a pak postupně odpovídá na všechny naše všetečné dotazy. „Od kláštera na stanici je to přibližně 7 hodin chůze. Pak si musíte dát aklimatizační den a na vrchol se vypravit až další den. Nejlepší je vstát ve dvě hodiny ráno a vyjít okolo třetí. Sníh během dopoledne krásně drží, ale jakmile na něj zasvítí slunce, rychle se začnete bořit.“ Potvrzuje nám už dávno známá fakta o zdejších sněhových podmínkách.
Postupně si zkoušíme místní vybavení: sedák, mačky, cepín a lano. „Pro tři osoby na tři dny to dělá 300 lari, ale že jste z Česka, dám vám slevu na 240 lari (cca 2600 Kč). Když se nahoře zdržíte o den déle, tak se srovnáme pak. Teď mi stačí záloha 100 lari a jeden pas,“ oznámí nám nakonec s tím, že se musíme před výstupem zaregistrovat u zdejší horské služby. Jenže to by bez pasu šlo těžko, a tak společně s jejím manželem vyráží Ifča na registraci. „Hlavně neriskujte. Kdyby cokoli, vraťte se dolů,“ loučí se s námi a my nutně co nejrychleji potřebujeme dokoupit jídlo na další tři dny. Bounty, Snickers, Mars, Twix, čokolády, sýr, chleba, ořechy tvoří hlavní zdroj energie na další 3 dny.
Vyrážíme
Je 19:00 a my konečně vyrážíme ke klášteru. Dle místních nám cesta má zabrat 2 hodiny. Nesmysl, myslíme si a s každou zátočinou přidáváme do kroku. 6 km, z 1700 mnm do 2200 mnm. Potíme se a potíme. „Kde je ta fyzička, kterou jsme údajně měli během předchozích dní na horách získat,“ ptám se sama sebe a funím dál.
20:15, zatímco si Ifča už deset minut spokojeně fotí zdejší poklidnou krajinu, já konečně celá upocená odhazuji batoh u klášterní fontánky. „Tak kde to postavíme?“ začínáme spekulovat o místě pro stan, když v tom na nás zavolá jeden z místních mnichů. „Tady stavět stan nesmíte. Je to posvátné místo. Postavte si ho dál na zdejších loukách,“ oznamuje nám a my se s ním rovnou domlouváme na uskladnění batohu na příští tři dny.
Konečně ležíme ve stanu. Večeři si raději nedávám. Chci ušetřit nějaké jídlo na další vyčerpávající dny.
na konec cestopisu
Přidat komentář