Levandule
Pro cestu do Provence právě na začátku července jsme se rozhodli, protože v tu dobu kvetou levandule. Vlastně do poslední chvíle jsme však netušili, jestli vůbec na naši „levandulovou“ cestu pojedeme, resp. jestli to bude v plném počtu, protože práce holt nepočká. Nakonec padlo konečné rozhodnutí a my spolu s Davidem vyráželi v 15,30 hod. z Trutnova. Martinu a Michala jsme nabrali u Martiných rodičů kousek před Prahou. Před námi bylo cca 700 km cesty. První ubytování jsme totiž měli zamluvené na hranicích Rakouska a Švýcarska u Bodamského jezera v Bregenzu. Cesta díky bohu ubíhala bez větších komplikací a my tak do hotelu „Ibis Bregenz“ dorazili cca ve 23,30 hod.
Ráno jsme po hotelové snídani vyrazili kolem deváté hodiny přes Švýcarsko do Francie. Po dlouhé době se mi stalo, že nás někdo na hranicích kontroloval, navíc se k nám celníci nechovali zrovna přívětivě. Bohužel tím naše „trápení“ se Švýcarskem neskončilo, protože v podstatě celou dobu, co jsme jím projížděli, jsme jeli v nějaké koloně a ač po dálnici, byla naše průměrná rychlost max. 100km/hod. Roční dálniční známka vyšla na 40 EUR. I na francouzských hranicích proběhla krátká pasová kontrola.
Aubignosc
Cílem naší opět téměř 700-kilometrové cesty bylo městečko Aubignosc ležící cca 10km od historického Sisteronu. Hotel La Magnanerie byl moc hezký – my s Davidem vyfasovali pokoj „Wood“ a Martina s Michalem pokoj „Cinema“. Večeři jsme si domluvili na terase přímo v hotelové restauraci, kde nabízeli různá „meníčka“. Prezentace jídel byla více než zajímavá a spolu se 3 lahvemi místního růžového vína nám bylo fajn. Na bližší prohlídku Sisteronu jsme bohužel neměli čas, ale bylo to moc hezké městečko u řeky Durance. Jde o strategicky významnou horskou vstupní bránu do Provence. Jeho citadela přežila i anglo-americké bombardování v roce 1944.
Levandulová Provance
V pátek jsme se vydali na výlet za levandulemi. Provence je jimi proslulá a až cca do konce července, kdy jsou levandule sklízeny, je jimi tato oblast Francie „zarostlá“. Z Aubignosc jsme to k městečku Valensole měli cca 45 minut. První dvě políčka levandulí nám přišla dost „slabá“, ale pak už to přišlo a před námi bylo velikánské fialové pole. Když jsme ukojili zrak, přišly na řadu i další smysly – levandule nádherně voněly, zvlášť když si je člověk promnul v ruce. A všude se rozléhalo silné bzučení včel (přičemž žihadlo bohužel poznal David i na vlastní kůži). U políček jsme zastavili ještě několikrát na focení a pak pokračovali do městečka Riez – kluci si v kavárně dali lehký oběd, my holky jsme prošly městečko a pak jsme se ještě všichni zašli podívat na 4 antické sloupy na kraji města – pravděpodobně pozůstatky Apollonova chrámu.
Další zastávku jsme si udělali v prý „nejkrásnějším městečku Francie“ Moustiers St. Marie obklopeného vysokým skalním masivem. Ačkoli vedro bylo šílené, vyšli jsme (mimo Davida) na kopec ke kostelíku. Po zásluze jsme si pak dali zmrzlinu – samozřejmě jedna z příchutí byla levandulová. Zdejší ulice jsou lemovány spoustou krámku, ve kterých se mimo jiné prodává i zde vyráběná keramika – fajáns.
Naše cesta poté vedla k jezeru St. Croix. Nejeli jsme však přímo, ale znovu jsme obkroužili pár fialových polí, tentokrát jsme našli i jedno slunečnicové. Chladná voda v jezeře nám všem přišla vhod a rochnit a odpočívat jsme u něj vydrželi dvě hodiny. Od jezera jsme to vzali k supermarketu, kde jsme nakoupili jídlo na večeři. Měli jsme v úmyslu dát si někde piknik. Nakonec se nám nepodařilo najít zrovna to nejlepší místo, ale bagety, sýry a uzeniny nám chutnaly i na parkovišti ve Valensole.
Vzhledem k tomu, že se blížil západ slunce, poodjeli jsme kousek za město na další levandulové pole, aby si David s Martinou mohli udělat „západové“ fotky. Krásnou atmosféru poklidného večera nám bohužel zkazil Angličan, který na stejné místo dorazil asi půl hodiny po nás. Aniž by se jakkoli omluvil nebo slušně požádal, napochodoval suverénně se svým foťákem před Martinu a suše jí oznámil, že on je profesionál a z tohoto jediného místa bude ta „dokonalá“ fotka, tj. že se rozhodně nebude uhýbat. No, nezbylo, než si udělat „nedokonalé“ fotky o pár metrů dál a pak pokračovat zpátky na hotel.
Po sobotní snídani jsme kolem deváté hodiny vyrazili kolem Mt.Ventoux směrem na jiho-západ do Camarque. První zastávku jsme si udělali opět u levandulí – v městečku Sault, kde jsme si mimo jiné koupili i levandulový med. Pak jsme pokračovali do Roussillionu – městečka, jehož domy hrají všemi sedmnácti odstíny okru pocházejícího ze zdejších nalezišť. Dali jsme si oběd a pak jsme se rozdělili. Klukům se ve čtyřiceti stupňovém vedru nikam nechtělo, takže zůstali v hospodě a my s Martinou prošly okrovou stezkou (vstupné 2,5 EUR/dospělý). Delší oranžová trasa měla trvat 50 minut, ale proběhly jsme ji za 25 minut, aby kluci nemuseli moc dlouho čekat.
Z Roussillionu to byl už jen kousek k Abbaye de Sénanque – cisterciácké opatství jak jinak než obleženému levandulemi. Po krátké foto-pauze v Gordes jsme už jeli do oblasti Camarque. David ještě udělal krátkou zastávku na zmrzlinu v Arles – aniž věděl, jakou mi tím udělá radost, protože jsem si chtěla tohle město prohlédnout. Prohlídka to byla letmá, ale neminuli jsme zdejší arénu, ve které se další den konaly býčí zápasy.
Oblast Camarque
Ubytování na další dva dny jsme si našli v Mas de Sylvéreal cca 10 km od městečka Stes.Maries de la Mer – jakéhosi centra oblasti Camarque.
Po vybalení jsme si domluvili večeři v restauraci hned vedle hotelu a jeli se vykoupat do moře. My holky jsme nakonec do vody nešly – přeci jen bylo osm večer, takže se již teplo dalo vydržet a voda nám přišla studená. Kluci ale byli nadšení. Po večeři jsme ještě poseděli na pokoji, protože venku by nás ukousali komáři, kterých je zde opravdu víc než dost.
Ráno jsme vrátili do městečka Stes.Maries de la Mer. Tentokrát jsme dojeli až do centra a zaparkovali u arény. Prošli jsme úzkými uličkami ke kostelu Stes-Maries a mrkli na místní suvenýry – typická je pro tuto oblast hlavně rýže a sůl.
Ráj ornitologů
Ze Stes.Maries de la Mer jsme pokračovali do Parc Ornithologique (vstupné 7,5EUR/dospělý). Po cestě jsme poprvé uviděli plameňáky, kteří v této oblasti volně žijí, stejně jako bílí koně a černí býci. V parku pak bylo plameňáků i dalších ptáků nepočítaně – prostě pro ornitologa ráj na zemi. Klukům stačilo projít si kousek parku, my s Martinou jsme si opět daly delší okruh, i když ani my jsme neprošly celých cca 7km stezek. Kluky jsme vyzvedli v kiosku, kde si dávali rýžové pivo a všichni jsme se přesunuli na oběd do Mas de Bernardt (tam si pro změnu kluci dali pivo kukuřičné, ale nadšení z něho nebyli). Odtud už jsme chtěli zajet k jednomu z místních majáků – Phare de la Gacholle. Cesta byla poměrně dost prašná a náročná, navíc autem se až k majáku dostat nedalo a tak jsme s Martinou musely pokračovat cca 1 km pěšky. Kluci na nás počkali u auta.
Byli jsme dost utahaní z cesty, tak jsme netoužili po ničem jiném než po pláži. První cesta byla zatarasená, tak jsme to vzali jinudy, ale tam jsme zase s naším velkým Range Roverem neprojeli. Nakonec jsme to museli vzít až na pláž de Piemanson, což sice bylo dál, ale na druhou stranu jsme aspoň projeli i kolem Salin de Giraud a podívali se tak i na „solniště“, která měla pěknou růžovou barvu.
Na obrovské pláži bylo zaparkováno hodně obytných vozů, ale místa bylo i tak hodně. Kluci vydrželi ve vlnách cca hodinu a my s Martinou zatím chytaly bronz. Od moře jsme už jeli na hotel, kde jsme potřebovali zaplatit za ubytování, protože jsme druhý den chtěli vyrážet domů co nejdřív.
Poté, co jsme se vyrovnali na hotelu, jsme zajeli ještě do městečka Aguies Mortes obehnaného hradbami. Původní plán dát si něco malého k večeři, vzal za své poté, co se kluci zaplácli dvěma obrovskými kopečky zmrzliny. Takže jsme jen poseděli u pití a pak se už vydali na hotel zabalit věci a připravit se na zítřejší odjezd.
Budíček ve 4,30 hod. ráno nebyl nic moc, ale před námi bylo cca 1550km cesty, takže jsme chtěli vyjet co nejdřív. Po zkušenostech s cestou sem jsme se rozhodli nejezdit zpátky přes Švýcarsko, ale v podstatě projet Francií až ke Štrasburku. Sice jsme zaplatili na mýtném cca 50 EUR, ale zase jsme celou dobu mohli jet bez jakýchkoli komplikací. Nakonec jsme do Trutnova dorazili v 19,30 hod. Ve Francii nás jen trochu vylekali celníci, kteří nás na dálnici zastavili. Báli jsme se, že budeme platit pokutu za rychlou jízdu, ale nakonec šlo jen o výslech typu – kdo jsme, co jsme dělali ve Francii, čím se doma živíme apod.
Krátká cesta do Provence se nám všem moc líbila. Je pravda, že vedro bylo někdy úmorné a vzhledem k velké vzdálenosti (ujeli jsme celkem cca 4.000km) by bylo lepší vyrazit sem na delší dobu, ale i tak to stálo za to a nikdo z nás nelitoval.
Přidat komentář