• Menu
  • Menu
vyřazené autobusy amerických škol fungují jako místní linkové autobusy

Nočním autobusem do Karibiku, Nikaragua

Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Severní a Střední Amerika » Nikaragua » Nočním autobusem do Karibiku, Nikaragua

Jsme na nádraží. Jak je vidět, tato místa jsou všude na zeměkouli stejná. Bezdomovci, lidi ze sociálně slabších vrstev, nechutné záchodky a šílená špína- typické znaky autobusových nádraží. Náš spoj jede ve 21:00, tedy podle popisu na čelním okně autobusu má odjet v devět večer. Odjezdový čas je ovšem z neznámých důvodů posunut o půl hodiny. Nikdo se nediví. Spíš jsme překvapeni, že má autobus zpoždění „jen“ půl hodiny. Dáváme si věci do autobusu, aby nám další cestující nezasedli naše místa. Společně s námi jede jen pár lidí tmavší pleti, několik opilců a dětí. Nechci ani domyslet, jaké všechny bakterie a paraziti se asi skrývají uvnitř umělých sedaček, na které se postupně usazujeme. „Tak jo, potřebuju si koupit pivo, tohle bude jízda, kterou bez patřičné dávky alkoholu v krvi nepřežiju,“ bleskne mi hlavou, když uvidím poměry v autobusu. Naštěstí si to nemyslím jen já, a tak většina z nás vyráží do místní hospody- herny, která je i v tuto pozdní hodinu otevřená. Kupujeme zásoby místního piva a vracíme se vystřídat zbytek posádky, která mezitím hlídá naše zavazadla v autobuse.

náš autobus
náš autobus

Je 9:30 a k všeobecnému překvapení se autobus plní lidmi. Představa, že budeme mít sedačky každý pro sebe, se rychle rozplývá. Jsme úplně plní. Lidé sedí i na kbelících v uličce. Konečně vyrážíme a já blahořečím nápad vzít si s sebou spacák, do kterého se balím a pak si ho dávám i pod hlavu. Jsem dítě štěstěny. Za celou jízdu procitnu pouze jednou, když mám pocit, že řidič jede velmi rychle. Další vzbuzení mě čeká až ve chvíli, kdy jsme ve tři hodiny ráno na místě. Tedy na místě v Ramě. Vystupujeme z autobusu do setmělého města a pokračujeme směrem do přístaviště, odkud nám ráno vyjíždí spoj do Bluefields, hlavního města celé oblasti. Všude je spousta rozespalých cestujících. I my jsme unavení, a tak si bez skrupulí usteleme u první zdi, ke které přicházíme. Je pět hodin ráno a naši kolegové nás budí, že musíme pokračovat směrem k přístavní čekárně. Zaplatíme malý poplatek (10 cordob cca 8 Kč) a dostáváme se do uzavřeného přístavu, kde si opět bez rozpaků leháme do místní špíny. Konečně svítá. Balím svůj spacák, který mi zachránil dnešní spánek, čistím zuby a čekám, co se bude dít dál. Náš spoj, jak jsem zjistila od ostatních, nám ujel. Jinými slovy, koupili jsme si falešné palubní jízdenky a teď tady musíme čekat na další spojení. No nevadí, nějak to už zvládneme.

tak kdy už konečně pojedeme tou "lodí"?!
tak kdy už konečně pojedeme tou „lodí“?!

Obloha se zatím halí do ocelově šedé. „Snad nezačne pršet,“ doufáme všichni. „Jste ve vlhkých tropech, tady prší každý den.“ je nám se sarkastickým úsměvem odpovězeno. Konečně přijíždí další člun. Ten je náš! Už nechceme déle čekat a nasedáme do bárky. Čekáme ještě v přístavu, když se už zase rozlévá první runda rumu. V Karibiku je prohibice. Tedy je zde tak strašně vysoká daň z alkoholu, že je o hodně výhodnější, když si rum koupíte třeba v Managui a dovezete si ho sem. Anebo zde můžete hulit trávu a koupit si kokain, drogy jsou zde k dostání na každém kroku za poměrně nízkou cenu ve výborné kvalitě. (Tím nechci nikoho nabádat.)

povinná výbava- vesta a rum!
povinná výbava- vesta a rum!

Člun se konečně rozjel a my už si užíváme vítr ve vlasech a stále se měnící pohledy na břeh. Jediné, co nám kazí náš výlet je déšť, který začíná sílit. I na to je místní člun připraven. Kormidelník nám podává obrovský igelitový pytel, který rozprostíráme přes celý člun. Pasažéři, kteří sedí na krajích, mají trochu smůlu. Musí držet pytel a k tomu na ně většinou ještě prší. Konečně přijíždíme do Bluefields. V Laguně Pelikánů přesedáme na další člun, který nás má odvézt až do Laguna de Perlas. Vyjíždíme a začíná pršet. Pod průhledným igelitem je dusno a k tomu ještě takový hluk, že raději obětuji suché vlasy a vystrkuji hlavu ven. Po další hodině jízdy konečně přijíždíme do „přístavu“- tedy k jednomu molu. Venku prší jako z konve- nejspíš jedna z typických tropických bouří. Ani se mi nechce vystupovat, ale co na plat, musíme ven. Vyběhnu z loďky, čapnu svůj batoh a běžím se schovat pod místní stříšku. Co teď? „Počkáme, než to trochu neopadne.“ Všem je zima, všichni máme mokré věci. No, zkusit se má všechno. Tropickou bouři jsem ještě nezažila, takže je to vlastně dobré. Vítr i déšť postupně ustává a my vyrážíme do místního hotelu Copacabana. Konečně jsme dorazili na místo. To, že si v průběhu příštích několika dní nebudeme moci usušit věci, protože je zde tak vysoká vzdušná vlhkost, že nám nic neuschne, to nám ještě nedochází.  „Vítejte v Karibiku,“ rozchechtá se jeden člen naší výpravy.

Klára Skuhravá

Nadšení, vášeň a droga. Kdo jednou okusil, pochopí, jak snadné je koupit levnou letenku, zabalit batoh a vyrazit! Pocit naprosté svobody, boření hranic a mýtů...Otevřít svou mysl a se srdcem na dlani se rozběhnout. Cestováním žiji. V současné době i výlety na webu www.justwalkit.cz.

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *