Národní park „Sopka Masaya“ se nachází necelých 30 kilometrů jihovýchodně od hlavního města Nikaragui (Managua) a téměř 20 kilometrů západně od dalšího zajímavého města- Granady, které leží při břehu jezera Nikaragua. Park se pyšní hned několika zajímavostmi a prvenstvími. Kromě toho, že je Sopka Masaya jednou z nejaktivnějších sopek Nikaragui a má i obrovskou kalderu, která je 11 kilometrů široká a má více než 12 komínů, které jsou obklopeny 300 metrů vysokými stěnami (!), může se chlubit i tím, že se jedná o nejstarší a největší národní park Nikaragui. Sopka je známá i pod názvem Las Sierras a vznikla přibližně před 2500 lety.
K bráně do parku jsme přijeli v brzkých odpoledních hodinách, stejně tak, jako několik dalších turistů. Přesto, že před námi čekalo jen pár aut, museli jsme se půl hodiny péct ve vyhřátých automobilech, než na nás konečně došla řada. Zaměstnanec chráněného území si z fronty aut nic nedělal a poklidným tempem pečlivě zapisoval všechny potřebné údaje do svého notýsku. Opět mi došlo, že jsme v Nikaragui: „Tady přece není kam spěchat.“ Po zaplacení symbolického vstupného jsme dostali informační leták se všemi doporučeními a nařízeními, kterých jsme se v parku měli držet. Kromě toho, že se zde nesmí pít alkoholické nápoje (ani pivo!!! – naše jediná záchrana), musí se zde jet maximálně 40 km/h a při procházkách musíte zůstat na cestách (Koho by asi tak napadlo jít do vysoké trávy, ve které jsou chřestýši, že?!), jedno z dalších doporučení nás opravdu pobavilo: pokud začnou lítat kameny, schovejte se pod auto. 🙂 (Doplnila bych: „Pokud vůbec stihnete při erupci nějak zareagovat, už to asi stejně bude jedno.“)
Po průjezdu bránou jsme zastavili v nedalekém návštěvnickém centru, kde jsme se mohli dozvědět všechno možné o vulkánech a místní fauně a flóře. Po prohlídce jsme se konečně vypravili vzhůru na vrchol vulkánu Masaya. Cestou nás ještě zastavila další stráž, která každému z nás rozdala ochranné helmy. „Asi to s těmi kameny myslí opravdu vážně.“ napadlo mě, když jsem si dávala na hlavu žlutou helmu.
Celkem nemile mě překvapilo, že se dá až na vrchol dojet automobilem a následně tu i pohodlně zaparkovat. Připadala jsem si jako hloupý americký turista, který objíždí zajímavá místa sedě v autě a ani nevystoupí. Naštěstí jsme měli „rozchod“, takže jsem se mohla vypravit na malý výlet okolo druhé sopky – Nindirí, která se označuje za dvojče Masayi, a které často bouří společně. Podle dalšího zaměstnance parku mi cesta okolo kráteru neměla trvat déle než 45 minut.
Na výlet jsem se vypravila sama a brzy jsem se obklopila tichem a překrásnými výhledy po lávových pláních. Když jsem byla přibližně v polovině cesty, uvědomila jsem si, že se cesta postupně zúžila, až zbyla jen maličká pěšinka pro jednoho, která vedla vysokou trávou. Jedno zapraskání napravo, jedno vlevo a já začala být dost nervózní. „Jak to bylo v těch nařízeních? Choďte po cestě!?“ začala jsem si nervózně prozpěvovat, pohvizdovat, a také jsem při každém kroku výrazněji dupla. Myšlenky, jako: „Co tady asi tak v té trávě všechno žije, a že mám jen sandále.“ jsem si zakazovala, jak to jen šlo.
Z jediného většího stromu, který rostl nad kráterem, se náhle vzneslo na patnáct supů. „Čím se tady tito mrchožrouti živí?“ projelo mi hlavou společně s nemilými scénáři mého budoucího údělu. Teď už jsem se nemohla vrátit. Pokračovala jsem dál po „cestě“, jejíž šířka nyní dosahovala ne více než dvaceti centimetrů a přes okolní trávu jsem ani neviděla, kam vlastně šlapu. Byla jsem sama, ale na druhé straně kráteru jsem mohla pozorovat pár turistů, které také napadlo, že by se mohli projít- alespoň na vyhlídku. Konečně jsem uviděla širokou cestu pro automobily. Přidala jsem do kroku a trochu jsem se uklidnila, když jsem konečně kráčela po kamenité cestě vedoucí zpět na parkoviště. Uf. Tak tohle byl teda zážitek. Mí kamarádi si mezitím dávali kokosové drinky a koktejly. O mém právě vykonaném dobrodružství svědčil pouze můj totálně zpocený obličej.
Pro další návštěvníky doporučuji vzít si s sebou i na krátký výlet opravdu hodně vody a nikdy nechoďte sami. Může se stát cokoli. Na návštěvu jsme bohužel neměli více času, ale podle plánku, který jsme dostali, je možné park projít pěšky a dokonce se ubytovat na nějakých improvizovaných kempinkových místech. Určitě by to byl velký zážitek!
Přidat komentář