Oaxaca – Templo de Santo Domingo de Guzmán, Unesco
Protože byl víkend a vesničané vyrazili za nákupy do města, tak se z našeho hostelu stala mexická ubytovna. Na terase při snídani jsme si připadaly jako vetřelci, co tu nemají co pohledávat. Byl čas opustit hlavní město a odletět jinam. Pár věcí jsme zase nestihly navštívit, ale z Ciudad de México se vracíme domů a trocha času nám tu ještě zbude.
Měly jsme předem koupené letenky u letecké společnosti Volaris. Taxíkem jsme odjely na letiště a bez problémů se odbavily. V gate jsme sledovaly informační tabule, na kterých bylo napsáno on time. Nikdo nás o ničem neinformoval a letadlo přitom mělo dvě hodiny zpoždění. Společnost Volaris je nízkonákladovka a podle toho také let vypadal. Nic k pití ani k jídlu a jen co se zavřely dveře, začala si matka, co krmila své dítě místo z láhve injekční stříkačkou, lakovat nehty. Zápach acetonu se prohnal klimatizací a to už jsem nevydržela a vystartovala po ní. Uklidnil mě až krásný výhled z okénka na hory, sopky a údolí státu Oaxaca. Za hodinku jsme už přistávaly a dost mě vyděsilo, když pilot hlásil welcome to Tijuana. Vytřeštěně jsem se podívala na Janku a soused vedle nás mě naznačil, že mám být v klidu. Letiště bylo příjemně malé a bágly za chvilku přišly. Centrum města Oaxaca není daleko od letiště a za 75 MXN jsme byly v našem zamluveném Hotelu Posada del Centro. Plno pokojů nemá koupelny, ale my si objednaly pokoj s koupelnou. Okna bohužel vedla do ulice a pokoj stál u recepce. Posada měla pěknou udržovanou zahrádku s posezením a pán v recepci mluvil anglicky, což byla příjemná změna.
Kulinářské speciality v oblasti Oxaca
Oaxaca (vyslovuje se Woahaka), se nachází asi 480 kilometrů jižně od Ciudad de México a je hlavním městem státu stejného jména. Koloniální město má mírné klima díky své výšce 1550 metrů nad mořem. Bylo založeno v roce 1529, ale oblast byla osídlena již mnohem dříve. Původní aztécká osada se jmenovala Huaxyácac (Na stopce dýně). Oaxaca je proslulá nejen svojí architekturou, muzei a krásnými kostely, ale i kuchyní. Mezi kulinářské speciality patří například omáčka mole z mletého chilli a mnoha dalších ingrediencí, pařené sýry quesillo, velká tortilla tlayudas a pikantní smažené kobylky chapulines. Z nápojů je to horká čokoláda nebo mezcal z agave. Mnohé z vesnic v okolí města Oaxaca se specializují na různé druhy řemesel včetně keramiky, textilu, řezbářství a výrobou krásných tradičních krojů. Nedaleko města jsou archeologická naleziště a krásná příroda. Zůstaly jsme zde pět nocí a zaplatily si 2 celodenní výlety.
Templo de Santo Domingo de Guzmán
Prošly jsme se trochu po městě, abychom se zorientovaly a došly jsme k náměstí Santo Domingo. Oaxaca je bohatá na architektonické skvosty, ale nepochybně jeden z jejich nejcennějších klenotů je kostel a bývalý klášter dominikánského řádu – Templo de Santo Domingo de Guzmán. Není divu, že je zapsán na seznamu UNESCO jako „kulturní dědictví“. Jen pět let po porážce Aztéků pozval Hernán Cortéz dominikány do Nového Španělska s cílem evangelizovat původní obyvatele. Dominikáni byli známí pro svou schopnost konvertovat pohany Španělska a severní Afriky a byli prvním řádem, který už v roce 1526 přišel do Nového Španělska. V Oaxace působili od roku 1529 a mezi lety 1570-1575, začali pracovat na svém kostele s klášterem. Práce pokračovaly po dobu téměř 200 let.
Věže kostela/chrámu – Santo Domingo se tyčí nad širokým rušným náměstím. Schází se tu hudebníci, tanečníci, prodejci řemeslných výrobků a suvenýrů a i jeptišky u dominikánského kostela tu mají své stánky. Kouzelné bylo pozorovat ženy a dívky v tradičních krojích.
Vlevo u hlavního vstupu do kostela jsou dva oblouky, kudy se chodí do Museo de las Culturas de Oaxaca, které máme naplánované na zítra. Kostel ve tvaru kříže s bočními kaplemi je postaven tak, aby ranní sluneční paprsky dopadaly na zlacený oltář a dotýkaly se ho jako božské světlo. Má dvě 35 metrů vysoké věže, které jsou pro oblast s vysokou seismickou aktivitou velice neobvyklé a mnoho podobných se jich zde nevyskytuje.
Na přední straně kostela v horní části je oblouk postavený ze zelené sopečné horniny cantera, který se těžil pouze v různých oblastech Mexika a Střední Ameriky a v Oaxace byl hodně používaný. Jeho název je odvozen od španělského slova pro kamenolom. Pod zeleným obloukem jsou symboly víry, naděje a lásky. Víra je vlevo a drží kříž a postava naděje je na pravé straně. Láska je uprostřed se znakem dominikánského řádu. O něco níž je na průčelí Santo Domingo a mučedník San Hipólito, jak drží model chrámu. Nad nimi se vznáší holubice, obraz Ducha svatého.
Oltář
Když jsme vstoupily do kostela, byly jsme téměř oslepené z pohledu na oltář celý ze zlata. Podívaly jsme se na strop s neuvěřitelnými dekoracemi, kde byl dokonale provedený „Strom života“, zachycující rodokmen svatého Dominika (Santo Domingo de Guzman), který založil dominikánský řád. Rodokmen je natolik rozvětvený, že zabírá celý strop a je téměř nemožné jej vyfotit.
Capilla de La Virgen del Rosario (Růžencová kaple)
Hlavní loď kostela končí pozlaceným oltářem. Každý kousek povrchů, včetně stěn, stropu a podloubí je bohatě štukován v barokním mexickém slohu ze 17. století. Hlavní chrámová loď je podpírána sloupy a oblouky a bočními vstupy vedoucími do samostatných kaplí. Asi nejkrásnější je Capilla de La Virgen del Rosario (Růžencová kaple) z 18. století. Klenba hlavní lodi má strop, který obsahuje 36 olejomaleb s různými biblickými výjevy a je bohatě orámovaný složitým zlaceným štukováním. Na stěnách je 12 velkých obrazů v reliéfu s výjevy ze života Ježíše Krista.
Klášter, ve kterém žilo 150 mnichů, fungoval mezi lety 1608 až 1857. V období revolučních válek byly klášterní prostory vážně poničeny, jelikož byly využívány pro vojenské účely a to až do roku 1866. Do roku 1902 sloužil jako kasárna. S návratem dominikánů v roce 1938 začaly zásadní opravy a opětovné využívání k náboženským účelům. V roce 1993 bylo rozhodnuto provést další velkou rekonstrukci, která trvala šest let.
Café Alex
Už se stmívalo a na náměstí bylo stále živo. Prohlédly jsme si pár stánků převážně s vyšívanými polštářky a halenkami a vydaly se hledat šikovnou restauraci, kde bychom si v klidu sedly a daly si jak oběd, tak večeři. Prošly jsme několika ulicemi a všechny restaurace, ač krásné, byly pro nás zbytečně předražené. Nic šikovného jsme nemohly najít a tak jsme se vrátily zpět do hotelu a recepční nám poradil skvělou restauraci dva bloky od nás. Café Alex na adrese Díaz Ordaz 218 byla dobrá volba a růžový dům s modrou barvou okolo oken a dveří jsme jednoduše našly. Už měli před zavřením, ale i tak nás usadili na zahrádce, kde jsme byly jen my dvě. Dobře jsme se najedly a okolo nás poletovalo k naší radosti ve voliéře plno druhů papoušků. Číšník už zvedal židle a začal vytírat podlahu, známka toho, že byl nejvyšší čas odejít. Ještě jsme chvilku poseděly na naší zahrádce v hotelu a šly spát. Trochu jsme se bály hluku z ulice, ale veliké dřevěné okenice dokonale bránily zvukům z venku.
Přidat komentář