• Menu
  • Menu

Mexiko 10

Oaxaca – Templo de Santo Domingo de Guzmán, Unesco

Protože byl víkend a vesničané vyrazili za nákupy do města, tak se z našeho hostelu stala mexická ubytovna. Na terase při snídani jsme si připadaly jako vetřelci, co tu nemají co pohledávat. Byl čas opustit hlavní město a odletět jinam. Pár věcí jsme zase nestihly navštívit, ale z Ciudad de México se vracíme domů a trocha času nám tu ještě zbude.

odlet z Mexika City

Měly jsme předem koupené letenky u letecké společnosti Volaris. Taxíkem jsme odjely na letiště a bez problémů se odbavily. V gate jsme sledovaly informační tabule, na kterých bylo napsáno on time. Nikdo nás o ničem neinformoval a letadlo přitom mělo dvě hodiny zpoždění. Společnost Volaris je nízkonákladovka a podle toho také let vypadal. Nic k pití ani k jídlu a jen co se zavřely dveře, začala si matka, co krmila své dítě místo z láhve injekční stříkačkou, lakovat nehty. Zápach acetonu se prohnal klimatizací a to už jsem nevydržela a vystartovala po ní. Uklidnil mě až krásný výhled z okénka na hory, sopky a údolí státu Oaxaca. Za hodinku jsme už přistávaly a dost mě vyděsilo, když pilot hlásil welcome to Tijuana. Vytřeštěně jsem se podívala na Janku a soused vedle nás mě naznačil, že mám být v klidu. Letiště bylo příjemně malé a bágly za chvilku přišly. Centrum města Oaxaca není daleko od letiště a za 75 MXN jsme byly v našem zamluveném Hotelu Posada del Centro. Plno pokojů nemá koupelny, ale my si objednaly pokoj s koupelnou. Okna bohužel vedla do ulice a pokoj stál u recepce. Posada měla pěknou udržovanou zahrádku s posezením a pán v recepci mluvil anglicky, což byla příjemná změna.

letiště Oaxaca

Kulinářské speciality v oblasti Oxaca

Oaxaca (vyslovuje se Woahaka), se nachází asi 480 kilometrů jižně od Ciudad de México a je hlavním městem státu stejného jména. Koloniální město má mírné klima díky své výšce 1550 metrů nad mořem. Bylo založeno v roce 1529, ale oblast byla osídlena již mnohem dříve. Původní aztécká osada se jmenovala Huaxyácac (Na stopce dýně). Oaxaca je proslulá nejen svojí architekturou, muzei a krásnými kostely, ale i kuchyní. Mezi kulinářské speciality patří například omáčka mole z mletého chilli a mnoha dalších ingrediencí, pařené sýry quesillo, velká tortilla tlayudas a pikantní smažené kobylky chapulines. Z nápojů je to horká čokoláda nebo mezcal z agave. Mnohé z vesnic v okolí města Oaxaca se specializují na různé druhy řemesel včetně keramiky, textilu, řezbářství a výrobou krásných tradičních krojů. Nedaleko města jsou archeologická naleziště a krásná příroda. Zůstaly jsme zde pět nocí a zaplatily si 2 celodenní výlety.

Templo de Santo Domingo de Guzmán

Prošly jsme se trochu po městě, abychom se zorientovaly a došly jsme k náměstí Santo Domingo. Oaxaca je bohatá na architektonické skvosty, ale nepochybně jeden z jejich nejcennějších klenotů je kostel a bývalý klášter dominikánského řádu – Templo de Santo Domingo de Guzmán. Není divu, že je zapsán na seznamu UNESCO jako “kulturní dědictví”. Jen pět let po porážce Aztéků pozval Hernán Cortéz dominikány do Nového Španělska s cílem evangelizovat původní obyvatele. Dominikáni byli známí pro svou schopnost konvertovat pohany Španělska a severní Afriky a byli prvním řádem, který už v roce 1526 přišel do Nového Španělska. V Oaxace působili od roku 1529 a mezi lety 1570-1575, začali pracovat na svém kostele s klášterem. Práce pokračovaly po dobu téměř 200 let.

kostel Santo Domingo

Věže kostela/chrámu – Santo Domingo se tyčí nad širokým rušným náměstím. Schází se tu hudebníci, tanečníci, prodejci řemeslných výrobků a suvenýrů a i jeptišky u dominikánského kostela tu mají své stánky. Kouzelné bylo pozorovat ženy a dívky v tradičních krojích.

Vlevo u hlavního vstupu do kostela jsou dva oblouky, kudy se chodí do Museo de las Culturas de Oaxaca, které máme naplánované na zítra. Kostel ve tvaru kříže s bočními kaplemi je postaven tak, aby ranní sluneční paprsky dopadaly na zlacený oltář a dotýkaly se ho jako božské světlo. Má dvě 35 metrů vysoké věže, které jsou pro oblast s vysokou seismickou aktivitou velice neobvyklé a mnoho podobných se jich zde nevyskytuje.

Na přední straně kostela v horní části je oblouk postavený ze zelené sopečné horniny cantera, který se těžil pouze v různých oblastech Mexika a Střední Ameriky a v Oaxace byl hodně používaný. Jeho název je odvozen od španělského slova pro kamenolom. Pod zeleným obloukem jsou symboly víry, naděje a lásky. Víra je vlevo a drží kříž a postava naděje je na pravé straně. Láska je uprostřed se znakem dominikánského řádu. O něco níž je na průčelí Santo Domingo a mučedník San Hipólito, jak drží model chrámu. Nad nimi se vznáší holubice, obraz Ducha svatého.

Oltář

Když jsme vstoupily do kostela, byly jsme téměř oslepené z pohledu na oltář celý ze zlata. Podívaly jsme se na strop s neuvěřitelnými dekoracemi, kde byl dokonale provedený “Strom života”, zachycující rodokmen svatého Dominika (Santo Domingo de Guzman), který založil dominikánský řád. Rodokmen je natolik rozvětvený, že zabírá celý strop a je téměř nemožné jej vyfotit.

zlatý oltář

Capilla de La Virgen del Rosario (Růžencová kaple)

Hlavní loď kostela končí pozlaceným oltářem. Každý kousek povrchů, včetně stěn, stropu a podloubí je bohatě štukován v barokním mexickém slohu ze 17. století. Hlavní chrámová loď je podpírána sloupy a oblouky a bočními vstupy vedoucími do samostatných kaplí. Asi nejkrásnější je Capilla de La Virgen del Rosario (Růžencová kaple) z 18. století. Klenba hlavní lodi má strop, který obsahuje 36 olejomaleb s různými biblickými výjevy a je bohatě orámovaný složitým zlaceným štukováním. Na stěnách je 12 velkých obrazů v reliéfu s výjevy ze života Ježíše Krista.

strop růžencové kaple

Klášter, ve kterém žilo 150 mnichů, fungoval mezi lety 1608 až 1857. V období revolučních válek byly klášterní prostory vážně poničeny, jelikož byly využívány pro vojenské účely a to až do roku 1866. Do roku 1902 sloužil jako kasárna. S návratem dominikánů v roce 1938 začaly zásadní opravy a opětovné využívání k náboženským účelům. V roce 1993 bylo rozhodnuto provést další velkou rekonstrukci, která trvala šest let.

Café Alex

Už se stmívalo a na náměstí bylo stále živo. Prohlédly jsme si pár stánků převážně s vyšívanými polštářky a halenkami a vydaly se hledat šikovnou restauraci, kde bychom si v klidu sedly a daly si jak oběd, tak večeři. Prošly jsme několika ulicemi a všechny restaurace, ač krásné, byly pro nás zbytečně předražené. Nic šikovného jsme nemohly najít a tak jsme se vrátily zpět do hotelu a recepční nám poradil skvělou restauraci dva bloky od nás. Café Alex na adrese Díaz Ordaz 218 byla dobrá volba a růžový dům s modrou barvou okolo oken a dveří jsme jednoduše našly. Už měli před zavřením, ale i tak nás usadili na zahrádce, kde jsme byly jen my dvě. Dobře jsme se najedly a okolo nás poletovalo k naší radosti ve voliéře plno druhů papoušků. Číšník už zvedal židle a začal vytírat podlahu, známka toho, že byl nejvyšší čas odejít. Ještě jsme chvilku poseděly na naší zahrádce v hotelu a šly spát. Trochu jsme se bály hluku z ulice, ale veliké dřevěné okenice dokonale bránily zvukům z venku.

večeře

cestopis následující

cestopis předcházející

Dana Dajdulka
Dana Dajdulka

Více jak 15 let se pro mě stalo cestování drogou. Za tu dobu jsem mimo Evropu navštívila USA, Nový Zéland, Thajsko, Kambodžu, Velikonoční Ostrovy... poslední roky se mou láskou stala Jižní Amerika. Každá další cesta je pro mne nejenom výzvou, ale také uskutečněnými sny poznat místa , které tak dobře znám z knih a cestopisů.

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *