Tak konečně i já se dostanu k této perle Dolomit! Přede mnou byl výlet na Drei Zinnen. Ale ještě před ním téměř tříhodinová cesta vlakem, autobusem a vlakem do Toblachu, na jejímž konci na mě čekalo setkání s mými českými kamarády. Jakožto jediný člen uvítacího výboru jsem si připravila velkou ceduli s jejich jmény. Jediné, co mi kazilo můj vtipný cedulkový nápad, byl fakt, že kamarádi na mě už 20 minut čekali na nádraží J . Po bujarém objímacím ceremoniálu jsme společně vyjeli autem k mému vytouženému cíli – Auronzo Hütte.
Byla jsem překvapená, že nikdo z nich neprotestoval s mým plánem vyrazit hned první den do hor. Já jsem měla energie dost, ale Ondrik s Haničkou za sebou dnes měli už 8- mi hodinovou jízdu autem. Na cestě nás nepříjemně překvapila mýtná brána. Hmm, tohle ale v průvodci nebylo! 20 euro! COŽE! Si dělají srandu, ne?! No, nedělají. Samozřejmě jsme zaplatili, co nám zbývalo.
Dojeli jsme na nejvrchnější parkoviště a zde se konečně pořádně přivítali – jak jinak s lahvinkou něčeho ostřejšího. Já jsem si ale jen cucla. Ctím pravidlo, že v horách se pít nemá, protože nikdy nevíte, co vás v nich může zaskočit. Byla jsem překvapená, jaká zde byla zima, což bylo způsobeno možná i tím, že dnes nebylo úplně nejkrásnější počasí, na které jsem si už celkem zvykla. Na rozdíl od ostatních míst, která jsem navštívila, mě zde kraťasy a tričko dostatečně nezahřáli, a tak jsem si s velkým vděkem půjčila alespoň Hančiny tříčtvrteční kalhoty.
Konečně jsme vyrazili. Hned v průběhu prvních metrů naší cesty mi došlo, kolik jsem toho za poslední měsíce mimo obor zapomněla z botaniky a květinářství. Hanička s Ondrikem si jeli: „Jůůů podívej na tu Soldanellu montanu, a ta Pulsatilla alpinavedle!“ „Cože? Kde? Co?“ cítila jsem hluboký stud nad mojí neznalostí základních horských druhů. „Hele netřesk. Sempervivum, že jo?“ uf, alespoň jeden druh jsem určila (samozřejmě bez druhového jména). (Pozn. Na tomto místě bych chtěla jen poznamenat, že chápu, že ne všichni vědí a orientují se v rostlinných druzích, ale: „Ne, ty rostlinky, které v horách rostou, nikdo nevysázel, ty tam rostou přirozeně.“ Tak a teď už to ví všichni a příště se už ztrapňovat nemusíte.)
Protože mi dnešní túra nepřišla nijak výrazně náročná, na naší cestě směrem k Drei Zinnen Hütte jsme opravdu nepospíchali. Klábosili jsme, fotili jsme, co se dalo, někteří z nás určovali květiny, které rostli všude okolo, někteří řešili, proč jsou všude v okolních skalách vytesány malé jeskyně. Tímto velmi pomalým tempem jsme došli až k chatě, která byla přesně v polovině naší cesty. Naobědvali jsme se (Tedy spíše navečeřeli, protože bylo už půl šesté.) a v šest jsme vyšli dál. Cesta je koncipovaná jako okruh okolo 3 Zinnen, takže jsme teď nešli po stejné pěšině, což by bylo nudné.
Počasí nám moc nepřálo, občas spadlo pár kapek a vrcholky 3 Zinnen byly téměř po celou dobu zahaleny v mlze. Už jsme ušli značný kus zpět, když jsme si všimli opravdu černého mraku, který se k nám blížil zprava. Zrychlili jsme. Bylo už čtvrt na osm a my nevěděli, jestli se stmívá kvůli pozdní době, nebo kvůli mrakům, které začaly zakrývat oblohu. Začalo kapkat. Najednou se za námi ozval mohutný hrom. Rozbušilo se mi srdce. „Ne, bouřku v horách ne, prosím.“ pomyslela jsem si. Opět jsme zrychlili tempo. „Už musíme být blízko.“ ujišťovala jsem hlavně sama sebe. Za námi nepřestávalo hřmít. Cítili jsme, jak se blíží bouře. Pak jsme vstoupili do mlhy a asi si dokážete představit, jak nám bylo, když jsme konečně zahlédli naše auto. Rychle jsme naskákali na sedačky, a pak to začalo. Z nebe se spustil takový slejvák s krupobitím, že mi bylo líto všech, kteří se nestihli včas schovat. Kolem nás šlehaly blesky doprovázené hromobitím. Zase jednou jsme měli štěstí a včas se ukryli.
Přidat komentář