Schlern je jednou z těch hor, na kterou jsem se koukala cestou do školy každý den celých 5 měsíců mého bolzanského pobytu. Hora je typická hlavně kvůli svému plochému tvaru, který skvěle kontrastuje s okolními špičatými vrcholky Rosengarten Gruppe.
Blížil se čas mého odjezdu z Jižního Tyrolska a zbýval už jen poslední den, kdy jsem mohla na tento „symbol mého Erasmu“ vystoupat. Jakou jinou horu pokořit než právě tuhle! Na výlet jsem se vypravila s mým finským kamarádem Tapanim. Z autobusového nádraží v Bolzanu jsme vyjeli společně směrem vesnice St. Zyprian a vystoupili jsme přesně ve chvíli, kdy do autobusu hodlalo nastoupit asi 30 turistů. Jak já říkám, přesně v čas. Chvíli jsme hledali správnou cestu, a pak už jsme neohroženě stoupali vzhůru.
Byl horký letní den, ostatně jako každý jiný v Jižním Tyrolsku. Cesta vedla úzkým průsmykem šikmo vzhůru. Za nedlouho se začaly objevovat překrásné výhledy přes průsmyk zpátky na okolní louky a domy, které se nyní zdály být nicotně malinké. Prošli jsme kolem pramene – možná spíše vodopádu ve skále a pokračovali přes dřevěné mostky stále vzhůru. Nasadili jsme opravdu rychlé tempo. 3 hodinová túra vzhůru nám nakonec zabrala 2 hodiny. Rozhodli jsme se trochu zvolnit, poobědvali jsme a pokračovali po úbočí dál. Směle jsme odhadovali, kudy naše cesta nejspíš povede dál, a pak jsme si poprvé všimly velkých černých mraků, které se znenadání objevily na obloze. Opět jsme zrychlili tempo. Začal foukat studený vítr.
Téměř u vrcholu jsme zahlédli malebnou kapličku. Naše zvědavost nás donutila sejít ze stezky a zamířit směrem k ní. Byli jsme překvapeni, že kaplička nebyla zamčená, a že jsme mohli svobodně otevřít dveře a vstoupit dál. Po krátké exkurzi jsme pokračovali přes místní horské květnaté louky dál až k Bolzano Hütte. Zde se cesta spojovala s trasami vedoucími z druhé strany hory, a tak jsme se ocitli na turisticky exponovaném místě. O sto metrů výškových se nacházel náš dnešní vrchol. Protože se blížily mraky, které ho mohly každou chvíli zakrýt, rychle jsme vyšli ještě tento poslední kousek vzhůru. Z vrcholu je normálně vidět až do Bolzana, ale nyní zde místní mlha a mraky vytvořily nepropustnou bariéru. Škoda.
A pak už nás čekala „jen“ cesta dolů. Nechtěla jsem jít stejnou cestou na vrchol a zpět, a tak jsme se rozhodli, že Schlern přejdeme z jihu na sever (ze St. Zyprian do Seis). Podle místních ukazatelů měla trasa do Seis trvat 3 hodiny a 30 minut. Protože mi cesty dolů kvůli mému kolenu dělají vždy velké problémy, ani nyní jsem nemohla nasadit žádné velké tempo a raději jsem poslušně pouštěla vpřed okolní všudypřítomné běžící turisty.Měli jsme štěstí- při pohledu zpátky vzhůru jsme zjistili, že vrchol, společně s chatou a vším, kde jsme před chvíli byli, zmizel kompletně v mracích. Začala jsem být unavená a cesta jako by nechtěla končit. Konečně jsme uviděli ukazatel označující posledních 30 minut cesty. Dole v Seis jsme pak museli chvíli čekat na autobus, který jel zcela mimo místní jízdní řád.
No a pak jsem začala počítat, a zkoušela udělat bilanci dnešního „posledního zničujícího“ výletu do hor. Celková doba čisté chůze (podle místních ukazatelů) měla trvat 4 hodiny 40 minut na vrchol a 3 hodiny 30 minut dolů – celkově tedy 8 hodin 10 minut. Výškově jsme nastoupali 1500 metrů a to samé sestoupili dolů. A celková kilometráž? – 20 km. Výlet opravdu nedoporučuji pro rodiny s dětmi. Ale jestli se sem chcete vypravit, vždy existují alternativní cesty (lanová dráha), které vám pomohou ušetřit část vaší energie. K těmto účelům doporučuji vyjít od Seis, kde je i parkoviště pro auta umístěné přímo pod lanovkou.
Přidat komentář