Keramická dílna – Alfarero Casa Chichi, Trinidad
Nemáme s Jankou rády, když nás v rámci placeného výletu zavedou do nějakých obchodů a nabízejí nám zboží. Když nám průvodce oznámil, že jdeme do prodejny keramiky, trochu jsme protáhly obličeje. Návštěva Alfarero Casa Chichi byla však docela něco jiného. Součástí obchodu byla i keramická dílna s pecí, kde točili hlínu na hrnčířském kruhu a zrovna vytvářeli jednu z dalších krásných váz. Na stěnách u vchodu byly starší rodinné fotografie a různá ocenění. Dozvěděly jsme se, že rodina Santander se věnuje keramice již od poloviny 19. století. První ze Santanderů získal své znalosti od španělského imigranta a později si založil dílnu zde v Trinidadu. Jeho nadání a schopnosti byly předávány dalším generacím. Nejdříve vyráběli cihly, tašky na střechu, hrnce, džbány a časem se zaměřili na dekorativní a uměleckou tvorbu. Přesto však El Alfarero Casa Chichi stále používá tradiční výrobu. Surový jíl z jeskyní nechají vysušit na slunci, pak jej rozmělní do prášku, aby se zbavily nečistot. Jíl pak přendají do formy a zpracovávají jej na hrnčířském kruhu. Nepoužívají elektrickou pec, ale stále využívají dřevo. Práce z dílny jsou známé po celé Kubě a dokonce některé skvostné vázy jsou vystaveny na Plaza Mayor, zde v Trinidadu. Dlaždice, pohárky, džbánky a popelníky jsou všude po místních restauracích. Ačkoliv, zde bylo ke koupení plno krásných barevných váz, sošek a nádob, turisté si hlavně kupovali malé terakotové kalíšky, z kterých se pije tradiční „Canchanchara“ (med, limeta a bílý rum), koktejl, který byl vynalezen v Trinidadu. Kalíšky jsme si sice nekoupily, ale na koktejl jsme si večer zašly.
Palacio Cantero
Rozešly jsme se se skupinou a dnes jsme ještě navštívily jeden z nejpůsobivějších domů v okolí Plaza Mayor. Je jim Palacio Cantero, kde sídlí Museo Municipal de Trinidad. Samotné muzeum nemá nijak zvláštní galerie a expozice, ale palác opravdu stojí za prohlídku. Bohužel jsme nevěděly, že z věže je krásná vyhlídka na město, údolí, hory a moře. Buď jsme to přehlédly, nebo byla zavřená.
Arkádové nádvoří paláce je v renesančním stylu a překvapivě zde vybudovali venkovní kuchyň s velkým sporákem a troubou pro pečení masa a ryb. Po trávníku tu pobíhaly ještěrky se zvláštními zatočenými ocásky. Palác byl postaven mezi lety 1827-1830 a majitelem byl José Mariano Borrel, z bohatého rodu plantážníků a majitelů zdejších cukrovarů. Těsně po dokončení paláce však umírá a nemovitost přechází na syna (José Mariano Borrell y Lemus), nám již známého proutníka a majitele haciendy de Guáimaro, kterou jsme dnes také navštívily. Po generace se dům dědil, až byl v roce 1960 znárodněn.
Bohatá malba stěn, stropů a zdobení nad dveřmi a okny dodávalo budově eleganci majestátního paláce. Prostory muzea jsou ukázkou, jak si zde panstvo v 19. století žilo. V první místnosti je nábytek ve stylu Ludvíka XV. Společenské místnosti, ložnice a kancelář jsou zařízené dovezeným nábytkem z Francie a Itálie, dekorativním uměním a portréty majitelů domu.
Z následujících pokojů jsou výstavní místnosti, ukazující vývoj a historii města a konečně jsme si prohlédly portrét zakladatele města Diega Velasqueze, o kterém nám průvodce tvrdil, že město založil proto, že by se mu v této krajině líbilo trávit Vánoce.
Zbrojnice připomínala období útoků lupičů a pirátů a samozřejmě nesměly chybět dokumenty a exponáty z válek za nezávislost. Nás asi nejvíce šokovala místnost, která byla plná černobílých fotografií, map a kreseb z dob, kdy se v okolí pěstovala cukrová třtina a s tím související utrpení a smrt tisíců otroků. Vidět třmeny, řetězy a bičíky používané na otroky, otřesné.
Přidat komentář