Údolí cukrovarů – Valle de los Ingenios
Sraz byl před cestovní kanceláří, kde jsme si včera zaplatily výlet. Nastoupily jsme do busu a vyrazily na prohlídku Údolí cukrovarů – Valle de los Ingenios. V 18. a 19. století se v této oblasti pěstovala na plantážích cukrová třtina a postupně vznikalo 56 cukrovarů. Za výlet jsme zaplatily 35 CUC. V ceně byl zahrnut oběd, transport a průvodce.
Vyhlídka Mirador de La Loma del Puerto
Od města Trinidad jsme ujely asi 12 kilometrů k vyhlídce Mirador de La Loma del Puerto. Na kopec jsme si musely trochu vyšlápnout, ale pohled na svěží, malebnou krajinu s červenou půdou obklopenou pohořím rozhodně stál za trochu námahy. Valle de los Ingenios jsou ve skutečnosti tři propojená údolí (San Luis, Meyer a Santa Rosa). Stejně jako Trinidad, je údolí Valle de los Ingenios zapsáno na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Pokochaly jsme se výhledem a využily malý obchod s občerstvením a toalety. Kdo měl chuť, mohl si koupit čerstvě vylisovanou šťávu z cukrové třtiny, které se se říká trapiche.
Vrátily jsme se do busu a zanedlouho řidič zastavil u restaurace a průvodce se všech účastníků výletu vyptával, co si dají později k obědu. V nabídce byla místní specialita pečené skopové (ještě že jsme si ho nedaly), nebo kuře.
San Isidro de los Destiladeros
Pokračovaly jsme dál až k původnímu cukrovaru San Isidro de los Destiladeros. Dnes je zde muzeum pod širým nebem. Na ruinách a vykopávkách pracovali archeologové a restaurátoři. Místo muselo být více jak sto let opuštěné. Pouze unikátní třípatrová zvonice, která zvoněním oznamovala zahájení pracovního dne, byla opravena, jinak bylo vše ve špatném stavu. Na haciendě již započaly opravy, ale bude to trvat ještě hodně dlouho, než bude budova a přilehlé stavby v původním stavu. Byl tu zvláštní klid.
Posvátný strom seiba
Obrovský strom seiba nám dělal příjemný stín během průvodcova výkladu. Strom byl pro otroky posvátný. Zřejmě proto, že jim připomínal africký baobab, do jehož rodu patří. Strom seiba, česky vlnovec, jsme již viděly mnohokrát při našich cestách po Jižní Americe. Netušily jsme ale, že má zvláštní plody, takové krásné tobolky, v kterých se po dozrání vytvoří vlákno. Měkounkou bavlnkou se pak plní polštáře a matrace.
Průvodce nás provedl domem, ukázal nám hluboké kovové mísy na vaření melasy, která byla vedlejším produktem vznikajícím při výrobě cukru z cukrové třtiny a následně se zpracovávala na rum. Zachovaly se také hliněné nádoby, do kterých se ukládal cukr. Obešly jsme polorozpadlá zdiva maličkých domků pro otroky, v kterých žili páry a rodiny s dětmi. Děti musely pracovat již od šesti let. Snahou majitele bylo získávat další pracovníky pro práci na plantážích. Dala se rozeznat také venkovní kuchyň, umývárna a vodní nádrž na zachycení dešťové vody. V době prosperity zde pro jednu rodinu pracovalo 150 otroků a majitel vlastnil 100 volů.
Hacienda de Guáimaro
Další zastávkou byla hacienda de Guáimaro, kdysi patřící španělské rodině Borrellů. José Mariano Borrell y Lemus byl v 19. století jedním z nejbohatších a nejmocnějších mužů na Kubě. Výzdobu vnitřních zdí haciendy si nechal vymalovat freskami inspirovanými italskými, romantickými a venkovskými motivy. Vlastnil plantáže, cukrovary, tři domy a 5000 otroků. Údajně byl pěkný záletník. Zatímco jeho žena žila opomíjená v jednom z jejich dalších domů v Trinidadu, využíval své otrokyně a počal s nimi patnáct nemanželských dětí. Manželce zřejmě došla trpělivost a pokusila se ho s jejich nejstarším synem zabít. Zaplatili otrokovi, aby ho zastřelil, ale Borrell své zranění přežil.
Naše zklamání bylo obrovské, když jsme se s Jankou dozvěděly, že hacienda je uzavřena, protože ji právě vystříkali proti hmyzu. Přišly jsme tedy o možnost prohlédnout si opravené sídlo tehdejších boháčů a otrokářů. Chodila jsem kolem a za každou cenu jsem se všemožně snažila nakouknout dovnitř, alespoň skrz okno. Vybavení bylo skromné, ale viděla jsem alespoň něco.
Hacienda Manaca Iznaga
Další místo, které jsme navštívily, byla hacienda Manaca Iznaga. Patřící v minulosti stejnojmenné rodině Iznaga. Nejdříve jsme dojely na maličké vlakové nádraží, kde stál zrezivělý vlak, který ještě nedávno údolím projížděl. Hacienda je vzdálená pouhé dvě minuty chůze od nádraží. Došly jsme k luxusně opravené haciendě a k 45 timetrové strážní věži, která je nejvyšší v celém údolí. Cesta k ní byla obestavěna stánky s bíle vyšívanými vlajícími ubrusy. Na každém kroku nás prodejkyně žádaly o dárky, sladkosti, nebo hračky. Těhotné nás naléhavě prosily o peníze a bylo to velice depresivní.
Strážní věž
Strážní věž sloužila k pozorování náhlého požáru, vichřice a ke sledování uprchlých otroků, také ovšem ke svolávání k modlitbě a signalizovala začátek a konec pracovní doby otroků na plantážích. Věž je rozdělena do sedmi úrovní a nahoru se může vyjít po 184 dřevěných schodech. Samozřejmě za poplatek. Původně byly ve věži zavěšeny tři zvony různých velkostí, z nichž každý měl jiný zvuk a význam. Dodnes se dochoval pouze největší z nich.
Prohlédly jsme si opravenou koloniální vilu s nádhernými obrazy. Hacienda dnes slouží jako luxusní restaurace a prodejna suvenýrů. Na zahradě, byl stařičký stroj na ruční vymačkávání cukrové třtiny a průvodce nám předvedl, jak se se strojem pracovalo.
Vrátily jsme se k restauraci, kde na nás čekal oběd. Dostaly jsme maso s rýží, salát, mango s medem a kávu. Dalo se to jíst, ale žádný zázrak to nebyl. Před příjezdem do města Trinidad, nás vysadily před keramickou dílnou, ale o tom až v další části.
Přidat komentář