Palacio de Bellas Artes
Palacio de Bellas Artes byl postaven na pozemku, kde se při archeologických vykopávkách našly významné aztécké památky. Stával zde také konvent Santa Isabel, jehož stavba byla zahájena 11. února 1601 na přání samotných jeptišek. Klášter užívaly řádové sestry pro své modlitby až do roku 1860. Časté záplavy, nové reformy a vývoj města ukončily jejich působení a klášter byl v roce 1860 zbourán. Nahradila jej textilní továrna a byty pro dělníky a jejich rodiny. Na konci 19. století byly domy strženy a Mexičané si zde postavili Národní divadlo. Svému účelu sloužilo až do doby, kdy bylo rozhodnuto, že si Mexiko zaslouží honosnější a krásnější budovu. Staré divadlo nechali strhnout a to mělo být nahrazeno novým, s názvem Gran Teatro de Opera.
Gran Teatro de Opera
V roce 1901 byl projektem pověřen italský architekt Adamo Boari (1863-1928). Měl za úkol vytvořit národní divadlo, které by překonalo i ty nejlepší evropská divadla. Boari jezdil dva roky po Evropě a hledal inspiraci. Na své cestě se setkal s novým uměleckým směrem Art Nouveau/Secese. A bylo rozhodnuto. Nové divadlo by mělo zahrnovat secesi, avšak neopomenout ani na klasické proporce. Boari svůj projekt dokončil, ale otevření se bohužel již nedožil.
Stavba započala v roce 1904 a měla symbolizovat národní pokrok a sloužit jako divadlo pro mexické vyšší třídy. Tehdejší prezident Porfirio Díaz chtěl palác otevřít pro veřejnost v roce 1911 ku příležitosti stého výročí vyhlášení nezávislosti na Španělsku. Čas však plynul a projekt nebyl dokončen kvůli rozpočtovým a technickým problémům. Díky těžkému mramoru se začal palác propadat do měkkého a bažinatého podloží. O tomto problému však architekti věděli a v základech nechali vybudovat plovoucí plošinu z betonu a také hráz z ocelových plechů, která odváděla vodu do kanálu. Do dnešního dne ale přes veškerá opatření palác klesl o téměř 5 metrů.
Palacio de Bellas Artes po 30.letech dostavěn
Země byla zmítána revolucí a až konečně v květnu 1930 vydal nově zvolený prezident Pascual Ortiz Rubio souhlas s dostavbou. Podmínkou bylo, že musejí být respektovány původní návrhy Boariho a snížen rozpočet. Projektu se ujal mexický architekt, Federico Mariscal a pokračoval na rozpracovaném projektu. Interiér navrhl v tehdy modernějším stylu art deco doplněným tradičními mexickými architektonickými prvky. Trvalo celých 30 let, než byl Palacio de Bellas Artes v roce 1934 dostavěn.
Architektura paláce
Architektura Mexika je velmi rozmanitá a Palacio de Bellas Artes je toho důkazem. Z venku byl postaven v neoklasicistním slohu se secesními prvky. Hlavní průčelí je rozděleno do tří částí. Uprostřed je nádherná terasa z carrarského mramoru. Nad vchodem je mezi římsou a střechou tympanon, kde je zlatým písmem napsán název paláce. Vnitřní plastiku navrhl italský sochař Leonardo Bistolfi. Znázorňuje třímetrovou ženskou postavu Harmonii, obklopenou alegorickými postavami: smutek, hněv, radost, mír a láska. Nad horním okrajem římsy poletuje se svými hudebními nástroji devět cherubínů. Nad střešním obloukem jsou sochy, které taktéž vytvořil Leonardo Bistolfi. Ženské postavy představují Harmonii, Hudbu a Inspiraci. Střešní krytina středu budovy s kupolí je vyrobena z křišťálu, kterou navlhnul maďarský sochař a architekt, Géza Maróti. Zobrazuje múzy a boha Apollóna a také národní symbol Mexika, sousoší orla sedícího na kaktusu a pojídajícího hada. Symbol je usazen na postavách, které reprezentují literární formy, jako je komedie, tragédie, drama, a lyrické drama. V bočních výklencích mezi vchodovými sloupy jsou další nádherná sousoší „La Juventud“, jejichž autorem je sochař Andre Allar. Představují mládí, v podobě dvou veselých dívek v rozevlátých tunikách.
Sousoší s Pegasem
Před palácem na předním náměstí jsou čtyři sousoší s Pegasem. Jsou na zadních kopytech v momentě, kdy chtěl Bellerofontés vzlétnout na k nebesům až na Olymp. Sousoší mají obrovskou dynamiku a pohyb. Přivezena byla ze Španělska a jsou vyrobena z bronzu. Autorem je katalánský sochař Agustí Querol Subirats. Bronzová sousoší stojí na vysokých podstavcích a mimo okřídleného koně a jezdce je doprovází ženská postava z řecké mytologie. V době, kdy palác čekal na dostavění, byla dočasně rozmístěna do čtyř rohů na náměstí Zócalo.
Masky v podobě lidské nebo zvířecí tváře
Italský sochař Beno Gianetti Fiorenzo, měl na starosti výrobu maskaronů, plasticky zdobených motivů v podobě lidské, nebo zvířecí tváře. Masky představující emoce: hněv, radost a smutek, roční období. Mně se samozřejmě nejvíce líbila maska Orlího a Jaguářího válečníka a kojota.
Zašly jsme dovnitř a chtěly si prohlédnout interiér. Jen co jsme vyšly na schodiště, hned nás dvě biletářky poslaly zpět, že musíme zaplatit 40 pesos za osobu. Zaplatily jsme a znovu chtěly vyjít po schodech nahoru. Ukázaly jsme vstupenky, ale teď jim pro změnu vadily naše foťáky a poslaly nás zaplatit ještě další poplatek. /pokračování další díl cestopisu/.
0. letech dostavěn
Přidat komentář