Jorge Deredia – Una génesis para la paz
Hostel Amigo jsme opouštěly až v 11 hodin, dnes nás s Jankou čekal noční let přes Paříž do Prahy a šetřily jsme si energii. Zašly jsme na terasu na snídani a uložily si bágly v úschovně v hostelu. Pěšky jsme se vydaly k Palacio de Bellas Artes, který UNESCO deklarovalo jako uměleckou památku v roce 1987. Hned u paláce je sice stanice metra Bellas Artes, ale chtěly jsme se projít a hlavně zajít do směnárny. Bylo to jen sedm bloků západně od Zócalo a na mapě to nevypadalo daleko.
Calle 5 de Mayo
Od katedrály jsme zabočily na Calle 5 de Mayo. Ulice je možná víc jak kilometr dlouhá a slouží především jako nákupní zóna se zajímavými domy z konce 19. a začátku 20. století. Jedním z nich je například Museo del Estanquillo, známé jako La Esmeralda. V 19. století zde sídlilo luxusní zlatnictví. Dnes je tu muzeum s obrovskou sbírkou rukopisů, obrazů, karikatur, fotografií, plakátů a dalších předmětů historické hodnoty z pozůstalosti slavného mexického novináře jménem Carlos Monsiváis. Celá ulice je plná luxusních prodejen, hotelů a bank. Na rohu ulic 5 de Mayo a Madero stojí další nádherný dům Casa de los Azulejos, jehož historie sahá až do šestnáctého století.
Tento dům je unikátní v tom, že jeho fasáda je pokryta glazovanými keramickými dlaždicemi (azulejos). Z venku jsou dlaždice modré a bílé a byly dovezeny z Puebla. Okna, balkony a dveře jsou zasazeny do vyřezávaného kamene a francouzského porcelánu. Více než dvě století byl dům majetkem hraběte del Valle de Orizaba, jedné z nejbohatších rodin Mexika. Dnes je uvnitř restaurace Sanborn, která nabízí tradiční mexickou kuchyni. Uvnitř hlavního nádvoří stojí fontána obklopená zdobenými sloupy. Ve druhém patře je měděné zábradlí a celkově prostor působí orientálně, nebo maursky. Rumunský malíř Pacologue, vyzdobil v roce 1919 interiér restaurace malovanými pávy. Autorem malby na hlavním schodišti z roku 1925 byl José Clemente Orozco.
Palacio de Bellas Artes – výstava Una génesis para la paz
Zabočily doleva na Avenida Juárez a směrem k parku Alameda, který leží přímo u Palacio de Bellas Artes. Ještě jsme ani nedošly dovnitř paláce a už jsme měly pocit, že jsme navštívily galerii nádherných soch.
Na nádvoří a i po cestě k paláci jsou vystaveny sochy současného kostarického sochaře a architekta Jorge Enrique Jimenez Martineze, lépe známého jako Jorge Deredia. Deredia je umělcovo rodné město a leží nedaleko od San José. Zde započal svou kariéru a později se přestěhoval do Itálie. Během své třicetileté umělecké činnosti si postupně získával mezinárodní uznání a vytvořil monumentální díla, která jsou v muzeích a na veřejných místech po celém světě. Stal se prvním latinskoamerickým sochařem, který se proslavil v Itálii, a jeho práce je i v bazilice svatého Petra ve Vatikánu.
Současný kostarický sochař Jorge Deredia
Současná výstava pod širým nebem se jmenuje Una génesis para la paz (Genesis pro mír) a k vidění je 15 měděných a mramorových soch. Před samotným Palacio de Bellas Artes je jich asi 8 a jsou pouze z černého leštěného mramoru. Další jsou rozmístěny na Plaza de la República, Paseo de la Reforma, Alameda park, kde zůstanou až do konce března 2016. Sochy představují transformaci, jako je například koule, která pomalu roste do výšky a sílí a poukazuje na proces života. Symbolicky propojuje lidi a legendy, mýty a tradice. Práce Deredia jsou oválné, jako vajíčko, nebo semínko rostliny a postupně se vyvíjejí do lidské podoby. Sochy mi trochu připomínaly tvorbu slavného britského sochaře Henryho Moora, ale se silným vlivem předkolumbovských civilizací.
Torre Latinoamericana
Venku na ulicích probíhala nějaká demonstrace, a i když jsem netušila, o co přesně jde, musela jsem se jít podívat na ozbrojené policisty. Janka si zatím zašla do místního obchodu s hudbou, zakoupit si poslední CD od Rickyho Martina. Vrátila se celá nadšená, že sehnala, co potřebovala. Já zas byla nadšená, že jsem si nafotila policajty, objevila v ulici další sochy z výstavy Una génesis para la paz a vyfotila si 188 metrů vysoký Torre Latinoamericana, první mrakodrap úspěšně postavený na vysoce aktivní seizmické půdě.
Konečně jsme byly před Palacio de Bellas Artes. Flašinetářka v khaki uniformě hrála na Harmonipan (píšťalový flašinet) a první dojem z nejokázalejší budovy Mexika nám podbarvovala svými kvílícími zvuky.
Přidat komentář