Praha

Miluju tichou Prahu, ale děsí mě ta opuštěná

Je lednová neděle, začátek roku 2021. Do Česka konečně vstoupila paní Zima. Sněhem pocukrované okraje Prahy jsou předpokladem, že by mohlo být i bílé centrum. Parkuji na Novém Smíchově. V garáži jsem sama, nikde nikdo. Zvláštní pocit. Jdu pěšky na Malostranské náměstí, potkám několik pejskařů, sem tam cinkne projíždějící tramvaj. Některé obchody a výlohy děsí svojí temnotou. Vyvěšené cedulky nabízejí snížené nájmy na místech, kde ještě byly před nedávnem prosperující obchůdky, oblíbené restaurace a kavárny. Na Malostranském náměstí mě zastavují 2 Američané, jsou nešťastní, že nemohou někde usednout a dát si kávu a dobrou snídani, prý by jim stačila i sklenice vody. Vše je zavřené, jak já jim rozumím, nejen kávička v útulné kavárně patřila vždy k tradici při návštěvě naší stověžaté. Nakonec nacházíme řešení, Starbrucks Coffe na rohu má otevřené /kovidové/ okénko. Američanům se rozzáří oči, jak málo stačí ke štěstí!.

Malostranské náměstí

V minulosti toto náměstí sloužilo jako tržní prostor i pro různé společenské události (bývala zde v minulosti například šibenice a pranýř. Horní části náměstí se také říkávalo Vlašský plac, to podle malostranských Vlachů (Italů), kteří zde nabízeli svoje výrobky a zboží. Od roku 1283 stál na rynku gotický farní kostel svatého Mikuláše. Dnešní barokní kostel svatého Mikuláše, nazývaný též chrám svatého Mikuláše,je díky své monumentalitě a náročnému architektonickému i uměleckému zpracováním považován za umělecky nejvýznamnější barokní stavbu Prahy. Náměstí mělo různá označení (Malostranský rynek, Rynk,, Štěpánské náměstí, též náměstí Maršála Radeckého či Radeckého náměstí, neboť zde v letech 1858–1919 stál pomník císařského vojevůdce maršála Josefa Radeckého z Radče.

Nerudova ulice

Pokračuji Nerudovkou na hrad. Procházím kolem vznešených měšťanských domů, často označených domovním znamením a pocházejících až ze středověku. I tady, jindy ulice vonící kávou a dobrým jídlem, místo, kde nás malé tajemné galerie zvou do svých útrob, i tady je zlověstné ticho.

Pražský hrad

Jsem u Pražského hradu, pohled na pražské střechy a domy, ten nikdy neomrzí. Není třeba popisovat tu krásu a vznešenost. Náš Pražský hrad, osamocený a opuštěný, tak mi připadá, vlastně jsem zde nikdy nebyla ve chvíli, že by před vstupem nestála hradní stráž.Na chvíli se zastavím u bronzové sochy prvního československého prezidenta T. G. Masaryka na rohu Salmovského paláce. Za sochou mě upoutal plakát s nápisem NEBÁT SE! Jak výstižné pro tuhle divnou dobu. Socha zde byla instalována v roce 2000 při příležitosti 150. výročí narození. Jako předloha posloužila socha od O. Španiela z roku 1937.

Staré zámecké schody

Pokračuji po zámeckých schodech dolů. Schody jsou zde již od 17. století jeho současná podoba pochází z let 1835-1837. Tehdy (1837) také dostaly svůj dnešní název. Vlastní schodiště je asi 230 metrů dlouhé a čítá 121 schodů. Dnes nemusím obdivovat pražské kejklíře a umělce ani prorážet davy turistů. Pokračuji zpět na Smíchov. Ranní procházka končí.