• Menu
  • Menu

Praha

Miluju tichou Prahu, ale děsí mě ta opuštěná

Je lednová neděle, začátek roku 2021.  Do Česka konečně vstoupila paní Zima. Sněhem pocukrované okraje Prahy jsou předpokladem, že by mohlo být i bílé centrum. Parkuji na Novém Smíchově. V garáži jsem sama, nikde nikdo. Zvláštní pocit. Jdu pěšky na Malostranské náměstí, potkám několik pejskařů, sem tam cinkne projíždějící tramvaj. Některé obchody a výlohy děsí svojí temnotou. Vyvěšené cedulky nabízejí snížené nájmy na místech, kde ještě byly před nedávnem prosperující obchůdky, oblíbené restaurace a kavárny. Na Malostranském náměstí mě zastavují 2 Američané, jsou nešťastní, že nemohou někde usednout a dát si kávu a dobrou snídani, prý by jim stačila i sklenice vody. Vše je zavřené, jak já jim rozumím, nejen kávička v útulné kavárně patřila vždy k tradici při návštěvě naší stověžaté. Nakonec nacházíme řešení, Starbrucks Coffe na rohu má otevřené /kovidové/  okénko. Američanům se rozzáří oči, jak málo stačí ke štěstí!.

Karmelitská ul.

Malostranské náměstí

V minulosti toto náměstí  sloužilo jako tržní prostor i pro různé společenské události (bývala zde v minulosti například šibenice a pranýř. Horní části náměstí se také říkávalo Vlašský plac, to podle malostranských Vlachů (Italů), kteří zde nabízeli svoje výrobky a zboží. Od roku 1283 stál na rynku gotický farní kostel svatého Mikuláše. Dnešní barokní kostel svatého Mikuláše, nazývaný též chrám svatého Mikuláše,je díky své monumentalitě a náročnému architektonickému i uměleckému zpracováním považován za umělecky nejvýznamnější barokní stavbu Prahy. Náměstí mělo různá označení (Malostranský rynek, Rynk,, Štěpánské náměstí, též náměstí Maršála Radeckého či Radeckého náměstí, neboť zde v letech 1858–1919 stál pomník císařského  vojevůdce maršála Josefa Radeckého z Radče.

Malostranské náměstí

Nerudova ulice

Pokračuji Nerudovkou na hrad. Procházím kolem vznešených měšťanských domů, často označených domovním znamením a pocházejících až ze středověku. I tady, jindy ulice vonící kávou a dobrým jídlem, místo, kde nás malé tajemné galerie zvou do svých útrob, i tady je zlověstné ticho.

Nerudova ulice

Pražský hrad

Jsem u Pražského hradu, pohled na pražské střechy a domy, ten nikdy neomrzí. Není třeba popisovat tu krásu a vznešenost. Náš Pražský hrad, osamocený a opuštěný, tak mi připadá, vlastně jsem zde nikdy nebyla ve chvíli, že by před vstupem nestála hradní stráž.Na chvíli se zastavím u bronzové sochy prvního československého prezidenta T. G. Masaryka na rohu Salmovského paláce. Za sochou mě upoutal plakát s nápisem NEBÁT SE! Jak výstižné pro tuhle divnou dobu. Socha zde byla instalována v roce 2000 při příležitosti 150. výročí  narození. Jako předloha posloužila socha od O. Španiela z roku 1937.

Pražský hrad
socha TGM, Salmovský palác
Praha

Staré  zámecké schody

Pokračuji po zámeckých schodech dolů. Schody jsou zde již od 17. století jeho současná podoba pochází z let 1835-1837. Tehdy (1837) také dostaly svůj dnešní název. Vlastní schodiště je asi 230 metrů dlouhé a čítá 121 schodů. Dnes nemusím obdivovat pražské kejklíře a umělce ani prorážet davy turistů. Pokračuji zpět na Smíchov. Ranní procházka končí.

Staré zámecké schody

Miluju tichou Prahu, ale děsí mě ta opuštěná!

Jana Schlitzová

Má první cesta za hranice byla do NDR, tady jsem poprvé spatřila moře. Následovaly Maďarsko, Jugoslávie, Bulharsko. Když se otevřely hranice, stačila na několik let Evropa, to už byly cesty s dětmi. Od chvíle, kdy jsme poprvé s dětmi navštívili Asii, je poznávání, psaní a fotografování mým druhým zaměstnáním a stále mě to baví. Nádherná místa a zákoutí naší země, krásné České republiky, teprve objevuji a mám co dohánět.

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *