Miluju tichou Prahu, ale děsí mě ta opuštěná
Je lednová neděle, začátek roku 2021. Do Česka konečně vstoupila paní Zima. Sněhem pocukrované okraje Prahy jsou předpokladem, že by mohlo být i bílé centrum. Parkuji na Novém Smíchově. V garáži jsem sama, nikde nikdo. Zvláštní pocit. Jdu pěšky na Malostranské náměstí, potkám několik pejskařů, sem tam cinkne projíždějící tramvaj. Některé obchody a výlohy děsí svojí temnotou. Vyvěšené cedulky nabízejí snížené nájmy na místech, kde ještě byly před nedávnem prosperující obchůdky, oblíbené restaurace a kavárny. Na Malostranském náměstí mě zastavují 2 Američané, jsou nešťastní, že nemohou někde usednout a dát si kávu a dobrou snídani, prý by jim stačila i sklenice vody. Vše je zavřené, jak já jim rozumím, nejen kávička v útulné kavárně patřila vždy k tradici při návštěvě naší stověžaté. Nakonec nacházíme řešení, Starbrucks Coffe na rohu má otevřené /kovidové/ okénko. Američanům se rozzáří oči, jak málo stačí ke štěstí!.

Malostranské náměstí
V minulosti toto náměstí sloužilo jako tržní prostor i pro různé společenské události (bývala zde v minulosti například šibenice a pranýř. Horní části náměstí se také říkávalo Vlašský plac, to podle malostranských Vlachů (Italů), kteří zde nabízeli svoje výrobky a zboží. Od roku 1283 stál na rynku gotický farní kostel svatého Mikuláše. Dnešní barokní kostel svatého Mikuláše, nazývaný též chrám svatého Mikuláše,je díky své monumentalitě a náročnému architektonickému i uměleckému zpracováním považován za umělecky nejvýznamnější barokní stavbu Prahy. Náměstí mělo různá označení (Malostranský rynek, Rynk,, Štěpánské náměstí, též náměstí Maršála Radeckého či Radeckého náměstí, neboť zde v letech 1858–1919 stál pomník císařského vojevůdce maršála Josefa Radeckého z Radče.

Nerudova ulice
Pokračuji Nerudovkou na hrad. Procházím kolem vznešených měšťanských domů, často označených domovním znamením a pocházejících až ze středověku. I tady, jindy ulice vonící kávou a dobrým jídlem, místo, kde nás malé tajemné galerie zvou do svých útrob, i tady je zlověstné ticho.

Pražský hrad
Jsem u Pražského hradu, pohled na pražské střechy a domy, ten nikdy neomrzí. Není třeba popisovat tu krásu a vznešenost. Náš Pražský hrad, osamocený a opuštěný, tak mi připadá, vlastně jsem zde nikdy nebyla ve chvíli, že by před vstupem nestála hradní stráž.Na chvíli se zastavím u bronzové sochy prvního československého prezidenta T. G. Masaryka na rohu Salmovského paláce. Za sochou mě upoutal plakát s nápisem NEBÁT SE! Jak výstižné pro tuhle divnou dobu. Socha zde byla instalována v roce 2000 při příležitosti 150. výročí narození. Jako předloha posloužila socha od O. Španiela z roku 1937.



Staré zámecké schody
Pokračuji po zámeckých schodech dolů. Schody jsou zde již od 17. století jeho současná podoba pochází z let 1835-1837. Tehdy (1837) také dostaly svůj dnešní název. Vlastní schodiště je asi 230 metrů dlouhé a čítá 121 schodů. Dnes nemusím obdivovat pražské kejklíře a umělce ani prorážet davy turistů. Pokračuji zpět na Smíchov. Ranní procházka končí.

Miluju tichou Prahu, ale děsí mě ta opuštěná!
Přidat komentář