PRAHA
Praha, hlavní město, které snad každý minimálně jednou navštívil. Do této chvíle jsem vždy byla průvodcem po staré Praze. Vyprávěla příběhy z historie a z nejslavnějších etap Českého království. Dnes jsem v roli turisty a nechávám se vést.
První mou zastávkou je Žižkovská věž, známá především díky instalaci Davida Černého „Babies“ – Mimina. Již z dálky nás vítají svými přitisknutými tělíčky. Zajímavý motiv zpestřuje stavbu a dodává jí originalitu. Zakupujeme si za sto korun vstup na rozhlednu a vyjíždíme výtahem vzhůru. Praha z výšky je překrásná! Tají se mi dech. Konstrukce stavby plně vyhovuje jejímu účelu a vidět je opravdu do všech stran. V jedné z kukaní jsou umístěny kulovité sedáky na lanku. Jakmile pohodlně zanoříte svoje unavené tělo do polštáře, můžete z reproduktoru poslouchat třeba zvuky pražského metra…. Velmi vhodně zvolený designový prvek díky použitým materiálům vůbec v prostoru nezavazí. Žižkovská věž je pro mimopražany výbornou příležitostí poznat naše hlavní město i z ptačí perspektivy a pokochat se jeho panoramatem.
Následuje metronom. Z Karlova mostu turisté pozorují v dáli se kmitající červenou čárku. My se nyní ocitáme na druhé straně a pozorujeme odtud most. Překrásný výhled na celé město se otevírá u paty metronomu. Okolní zeleň rámuje výhledy a příjemně voní začínajícím jarem. Místo má neskutečnou atmosféru. Potahované stěny hýří barvami a zprvu lituji devastace. Poté se mi však otevře zcela jiný pohled. Od vrcholu metronomu je navázaná šňůra, na které visí snad dvě stovky bot nejrůznějších barev a velikostí. Krása. A co je lepší, přichází klučina. Na sově skejťáckou bundu, v ruce skate a zamyšleně míří okraji vyhlídky. Položí na ni svoje staré oblíbené tenisky a kouká do dálky. Svazuje tyrkysové tkaničky a zamyšleně se podívá na pár bot před sebou. Kdo ví, co to pro něj znamená. Ale jedno je jisté, nedělá tu jen pro zajímavost. Má v tom hlubší smysl, který jen pozorováním nedokážu pochopit. Prohledává kapsy a po zdárném nalezení zapalovače si připaluje cigaretu. Je fascinující ho pozorovat. Zamyšlený, přemítající a zcela ponořený do svého světa se nestará o okolí a jen přemýšlí. Pozoruje panorama Prahy a odhodlává se hodit. Jeho botky přistanou mezi mnoha a mnoha dalšími na navázané šňůře a na dlouhou dobu jej spojí s tímto místem velmi silným poutem. Poutem vzpomínek. Vždy jsem si myslela, že takhle hází boty skupinky rozdováděných puberťáků nebo zamilovaných párů. Tohle je pro mě úplně nová zkušenost a nový náhled. Pro NĚJ to opravdu hodně znamenalo a donutilo to přemýšlet i mě. Příště možná i já zavěsím svoje obnošené kecky. Kdo ví, kde to bude. Možná ve Francii, Německu, Holandsku, nebo třeba právě v Praze. Až nastane ten pravý čas, tak to poznám, stejně jako on…..
Nyní se míříme podívat na Prahu z jiné výšky. Ne z té geografické, ale z politické. Přistupujeme k letenským sadům, kde nám již jdou vstříc bronzové postavy sestupující ze schodů. Velmi zdařile umělecky ztvárněný památních obětem komunismu láká turisty i pamětníky. Postupně se rozpadající sochy muže ustupují do pozadí parku. Na nejvyšším stupni schodiště tak zbývá pouze chodidlo přilepené pevně k zemi. Torzo muže ubývá a ubývá stejně rychle a důkladně, jako ubývalo lidské slušnosti a morálky za dob komunismu. Nejsou zde vyjmenovány oběti, jimž je památník určen. Je myšlen globálně, všem, kteří fyzicky i psychicky trpěly a nesou si sebou svou bolest až do dnešních let. Nebo naopak se svou bolestí odešli již v minulosti. V noci je památník krásně nasvícen a dá vyniknout struktuře oceli. Krásné umělecké dílo, které mne naplnilo sentimentalitou a soustou myšlenek…..
Přidat komentář