Cestopis Gruzie, Arménie 4
Péťa nás budí kolem 5. ranní, že nechápe proč, ale budík nějak nezazvonil. Smějem se mu, že to vymyslel chytře, včera neprotestoval a jen blbě natáhl budík 🙂 Nikomu se sice moc nechce z teplých spacáčků do 10. stupňovýho mrazu, ale vypadá to na nádherný slunný den přímo vybízející k vylezení nějakého kopečku. Další, co mě tahá ze spacáku je volání přírody, takže chca nechca všechno peří, co mám dávám na sebe a mažu hledat nějaký hezký, romantický toiletten platz. Úplně neplníme včerejší harmonogram, takže při balení jen chroupu nějakou snickersku a fofrem mažem k námi vytyčenému kopečku. Jde se skvěle. Sníh je krásně umrzlý a příjemně křupe pod nohama. K úpatí docházíme docela rychle, necháváme tam batohy a jen na lehko s foťákem a bundou pokračujem nahoru. Sluníčko je ještě dost nízko, sotva vykouklo zpoza hor, tzn. skoro ideální světlo a výhledy sou dechberoucí. Ideální kombinace, jak začít den. Asi po 30-40 minutách docházíme k vrcholové železné konstrukci. Docela fouká a nemůžu říct, že by nám bylo teplo, chvilku fotim a ztrácim cit v prstech. Radši dáváme vrcholovku na samospoušť. Klárka s Peťou začínaj sestupovat, já si ještě dělám pár panoramat, pak mažu rychle za nima.
Co krok, to problém
Dál pokračujem doprava, traverzujem horu před náma směrem k pravýmu sedýlku. To byla chyba, cesta vedla vlevo, ale Klárka byla vepředu před náma a neměli sme jí to jak říct, pak už se nám nechtělo vracet. Pokračujem do pravýho sedýlka, přičemž se nám otvírají další výhledy. Ze sedýlka volíme trasu dolů po pravém úpátí hory. Bohužel den postoupil, je po 10 a ze sněhu sou zase sračky, a tyhle hodně solidní. Skoro celý úpatí se topíme ve sněhu, co krok to problém, furt se z něčeho hrabem a docela nás to štve. Snažíme se najít závětří na sváču (bezúspěšně), tak dem aspoň na nějaký šutry, kde není tolik sněhu.
Teplo tu zrovna není, Peťa to radší balí a de nám prošlapávat cestičku dolů. My ho brzy následujem. Údolim to je už trochu lepší, sice se boříme, ale ne tolik jako na úpatí, taky sme docela klesli, není tu souvislá vrstva sněhu, tak kličkujem jak to jde.
Obědovou pauzu už dáváme v příjemném závětří velkého šutru a na vyhřáté travičce. Když je sluníčko, tak je přímně, ale jakmile se schová za nějaký mráček, přioblíkám.
Potůček bez mostu
Jak klesáme, sníh se ztrácí docela rychle, dem jak chcem, ale obecně to táhnem víc doleva, kde tušíme nějakou silnici. Potkáváme spíš pěšinku, ale taky dobrý, zjišťujem, že vede do nějaký pastevecký vesničky (teď tu ještě nikdo není). Tady nám komplikuje život potůček bez mostu, ale i ten úspěšně přeskakujem. A kdyby ne, tak je to stejně jedno, protože boty máme mokrý od sněhu. Pěšinka se mění v silničku a brzo potkáváme dokonce první lidi s žigulákem.
Kam až vyjede „Žigulik“
Kdybych to neviděla, tak nevěřim kam a po čem vyjede žigulák. Máme krásný výhledy na druhou stranu, jezero Sevan, okolní vesničky a hory. Cestou řešíme, jak si dáme šašlik, pifko a oslavíme Klárky narozky.
Vstavaj, vstavaj !
Kolem 16 dáváme rest a dobíráme vodu, když nám padá do oka krásný kostelíček. Po bojové poradě se rozhodujem pro bivak u něj, stejně se kazí počasí a vypadá to, že se žene pěkný slejvák. Stavíme stan, myjem se v místním ledovém pramenu a sušíme věci. Všude kolem je docela bordel a vypadá to, že sem lidi jezdí na party. A v tomhle sme se fakt nemýlili, asi za 2 hodinky přijíždí 2 jeepy, vyskakuje 6 místňáků s 6ti flaškama vodky a že dou dělat šašlik. My jim přejem dobrou noc, sme mrtvý. Cca za 30 min nám někdo se slovy „vstavaj, vstavaj!“ klepe na stan. Je čas začít párty….je nám jasný, že to je bez diskuze, když vylézáme okamžitě dostáváme panáky vodky, prej na seznámenou. Po chvilce „seznamování“ se nám neuvěřitelně lepší ruština (kterou se nikdo z nás nikdy neučil) :-).
Na družbu narodov !
Šašlik je hotový docela rychle a je výborný. Místy trochu tučný, ale k tý vodce to vůbec není na škodu. Zvlášť když se nám povede jim vysvětlit, že Klára má dneska narozky, tak se teprve rozjíždí párty (zkuste hádat na koho furt pijem, hehhe). Péťa dává do kola jeho slivovici. Naštěstí jim chutná a po vydatných doušcích rychle mizí. Chci nalít další kolečko, beru flašku a říkám ať mi pošlou panáky, načež se ozývá jednohlasný „NIE NIE NIE“….říkám si, co sem zas netrefila L a oni nám vysvětlují, že v Arménii ženský nenalívaj, že je to určitý projev gentlemanství a nalívat má vždycky jen chlap, takže típek bere flašku a se slovy „Pedro najljevaj!“ ji podává ji Peťovi (totiž na začátku, když sme se představovali, tak sem z legrace řekla, že Péťa je Pedro.. a už mu to chudákovi nějak zůstalo). Joo, party hard „na družbu narodov“.
Překvapivě s odbitím jedenácté jako když utne, přestává se kalit, všechno se uklidí a za chvilku se loučíme a naši kamarádi odjíždějí. Nehchápem, jak se můžou trefit na cestu nebo řídit, každopádně rychle se uklízíme do stanu a okamžitě vytuháváme.
Přidat komentář