• Menu
  • Menu

Přechod pohoří Adamello 5

Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Evropa » Itálie » Přechod pohoří Adamello 5

Refugio Gnutti

Ranní budíček v 5 ráno a hurá na snídani. Po snídani nám Standa oznamuje, že další cestu nezvládne a že zůstává. Uvidíme se s ním až za pár dní. Nechávám mu klíče od auta,  aby pro nás mohl přijet na konec naší trasy a do mapky mu vyznačujeme,  kde parkujeme. Až mu bude lépe sejde do údolí a k autu nějak dostopuje.

My vyrážíme konečně směr sedlo, sluníčko se teprve chystá zazářit nad oblohou a pomalu nám nasvěcuje v dáli vrcholky hor, neskutečná podívaná. Nikde ani noha jen my a hory, takhle to mám nejraději. Stoupáme celkem rychle, jdeme svižně než zase začne pražit slunce, dnes nás čeká opravdu dlouhá cesta přes 2 sedla, které mají každé skoro 3000m. Cesta je zpočátku velmi příjemná, kochací. Občas nějaká ta dřevěná lávka, nebo řetěz jinak pohoda. Když už si myslím že vidím sedlo, cesta se začíná stáčet vpravo a začíná být velmi výživná a nekonečná, je to samej obří balvan a jeho nekonečné přelézání, přeskakování, obcházení, s těžkým batohem celkem náročné. V sedle dáváme kávičku a kocháme se prvním výhledem na vrchol našeho treku, ledovec Adamello s jeho nejvyšším vrcholem.

Passo del Miller

Pomalu scházíme zase nastoupených cca 800m podobně náročným terénem jako byl ten předchozí k Rifugio Paolo Prudenzini. Je ještě celkem brzo a cesta nám šla rychle tak nastává povinný odpočinek, ta horší půlka je totiž ještě před námi. Naivně si říkáme že to nebylo tak hrozný a že musíme být za chvilku v cíli. Vytahujeme spacáky a karimatky a dáváme šlofíčka.

Je dobré se na další cestu posílit a tak si objednáváme polévku MINESTRONE. Tak tady mají asi nejlepší jakou jsme kdy jedla, takže doporučuji.

Rifugio Paolo Prudenzini

Ti pomalejší se pomalu vydávají na cestu a pak se postupně sbírají další členové výpravy. Cesta zase pomalinku stoupá pohodovým terénem, ale ne na dlouho. Přichází nekonečné stoupání a traversování obrovskými balvany, které snad nemá nikde konec. Už jsem celkem unavená ale ještě máme před sebou dlouhou cestu. A ty kolena ty teda extrémně trpí. Skvělý, už teď nemůžu a je to ještě kus cesty a zítra nás čeká hlavní nejnáročnější výstup na vrchol.

Konečně přicházíme do sedla a v dálce za přehradou se nachází náš dnešní cíl Refugio Gnutti. Už se nemůžu dočkat až do té vody skočím.

Passo di Poia – s výhledem na Adamello

Jenže mě ještě čeká sestoupat 800m , ale už to není tak hrozné, když mám cíl nadohled. Zde je trochu horší značení a tak tu malinko bloudím, přeskakuju potůčky a nakonec jsem konečně u chaty. Někteří se už byli i smočit a dávají mi rady,kde je to nejlepší. Vůbec je neposlouchám a jdu střemhlav k vodě. Voda je studená, ale na znavené tělo  má blahodárné účinky.

Jelikož se chodím celý rok otužovat ta teplota mi vyhovuje, jen je zde celkem málo vody a na dně jsou kameny o které jsme se trochu odřela. Nechci plavat daleko, jsem u vody úplně sama a po tom náročném dni by mě taky mohlo trefit.

Milým překvapením je obsluha místní chaty, Markétka Češka, která zde přes sezonu žije se svým přítelem a 2 malými dětmi. Sbíráme cenné rady a pokládáme snad milion otázek ohledně všemožných blbostí , které nás zajímají a Markétka by mohla znát odpověď.

Rifugio Sarafino Gnutti

Tentokrát se ubytováváme skoro všichni uvnitř,  abychom se na zítřejší výstup pořádně připravili. Hrajeme společenské hry, dáváme si zasloužené pivko teda nejedno 😀 a pořádnou večeři a protože zde budeme spát i zítra dozvídáme se, že bude i pořádnej českej guláš! Ještě sbíráme poslední rady ohledně zítřejšího výstupu ať jsme dobře připraveni.

Ideální čas  kdy vstávat je tu běžně 4h ráno a nejpozději v 5h opustit chatu. Cesta trvá nejrychlejším tam a zpět cca 10h, poslední úsek před ledovcem je po jištěné cestě, tudíž je potřebný feratový set. Co se týče samotného ledovce, letos je opravdu velké teplo a už se objevují trhliny, proto nám bylo doporučeno držet se jen na jeho okraji,  kde by to mělo být bezpečné, mačky jsou určitě lepší, ale prej to spousta lidí chodí i v nesmekách. Lano není potřeba na navázání se na ledovci. Také jsme měli nápad přespat nahoře v bivaku, ale Markétka nám to nedoporučuje, chodí tam spousta lidí a uvnitř je to prej dost nechutný. No tak to nebudeme pokoušet.

Vše,  co jsme chtěli vědět,  už víme a můžeme s klidem ulehnou do připravených postelí.

 

2781 m n.m. Passo di Poia

2220 mn.m. Riffugio Paolo Prudenzini

2858 m n.m. Passo del Miller

2170m n.m. Rifugio Sarafino Gnutti

17,85 km

10h40min i s přestávkami

Adamello 4

Adamello 6

Andy

Ve 12. letech mě rodiče poslali samotnou do Kanady a USA. Poznamenalo mě to a tak jsem asi cestovatel. Hodně jsem od té doby viděla a poznala a hodně ještě poznat chci.Tak uvidíme !

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *