Collet de Contraix
Budík zvoní v 6 hodin. Původně jsme chtěly vstát a rychle se sbalit, ale ještě je tma a na nebi hvězdy… Spíme až do 7h. K snídani vaříme jako vždy čaj. Ifča si dává polévku, já přesnídávku. Najednou naši ranní idylku vyrušují něčí hlasy. Vidíme někoho na verandě Refugi Centraleta! Ifča nejspíš špatně vzala za kliku… Nebo jsme možná měly hledat schovaný klíč? Každopádně venku se spalo krásně a alespoň jsme se tam nemačkali.
Pakujeme věci a vyrážíme! Je nádherné počasí a sluníčko pomalu začíná hřát. Stoupáme celkem rychle. Za chvilku se zastavujeme a jdeme doplnit vodu k malému vodopádku. Cestička nás chvilku vede krásnými rozvlněnými trávami. Zvolna přechází v prašnou, kameny a kořeny prorostlou cestu, lemovanou krásnými sytě zelenými borovicemi. Ocitáme se v nádherném údolíčku! Jaká škoda, že jsme sem večer nedošly, to by se spinkalo…
Ranní světlo všemu dodává neuvěřitelnou atmosféru. Nacucané koberce trávy, po obou stranách bublající říčka, mé milé borovice a krásné balvany rozeseté po celém údolí. Je tu i několik moc pěkných kaskádových vodopádů. Několik minut obdivujeme mohutný puklý kámen. Po kochání se krásným údolíčkem zase přichází náročnější stoupání. To nás dostává do dalšího, tentokrát čistě suťového, údolí. Dáváme si pauzu, doplňujeme tekutiny a pak pokračujeme po kamenech až k Estany de Contraix. Tam se zdravíme se třemi staříky a hledáme nějaké závětří na malou obědo-svačinku (jerky a čokoláda). Fouká celkem studený vítr a není úplně jednoduché najít bezvětří. Usedáme do borůvčí v ďolíčku za kameny. Ač jsme nějakých 2600 m n.m. roste tu stále plno borůvek a jsou krásně sladké! Mňam.
Výšlap do sedla Collet de Contraix utíká překvapivě rychle. Od kraje jezera jsme nahoře asi za 30 minut. Dohnaly jsme staříky, kteří usedají na kameny a vytahují z batohů zabalené svačinky. Jak od maminky. Ze sedla jsou nádherné výhledy – na obou stranách jsou pod námi jezera a je krásně vidět daleko na okolní horské masivy.
Kocháme se a pořizujeme vrcholovku. Začátek sestupu je mi opět kvůli prudkému svahu a suti trochu nepříjemný. Prvních pár desítek metrů prosím Ifču o rady kudy sestupovat. Pak „naštěstí“ cesta opět pokračuje po kamenech. Kameny jsou obrovské a často se musí člověk při seskoku na další přidržet nebo opřít o hole. Ze začátku je to sranda, ale pak mě začínají trochu bolet kolena. I když jsou všude kolem mužíci, stačí vidět směr a každý si může vlastně jít svojí cestou.
Ze zdola se rychle blíží postava. Úplně na lehko kolem nás proběhla nějaká holčina. Mezi tím, co si párkrát dáváme picí nebo fotící pauzu zase běží dolů. Prý pracuje na Refugi Ventosa i Calvell a šla se „jen proběhnout“ o obědové pauze. Obdivujeme a loučíme se.
Cesta nás vede dolů k jezeru Estany Gran de Colieto. Jakmile se blížíme, plánujeme koupačku. Sluníčko nám krásně svítí a vítr fouká jen zlehka. Zastavujeme na větším plácku. Voda je tu ale příliš mělká, takže na plavání to není. Leda, že bysme překonaly několik desítek metrů po kolena namočené a až pak se pokusili o dvě tempa. Myslím, že by nám ale dřív ty nohy umrzly, než bysme se k hlubšímu místu dostaly. Bereme tedy ručníky a mýdlo (přírodní) a kromě nás ještě přepíráme nějaké oblečení.
Promrzlé se rychle oblékáme a chviličku se sluníme. Ach, to je paráda! Cesta na chatu už vede po dobře schůdné pěšině. Ifča jde do sandálů. Já si je bohužel neberu… zalepuji puchýře a nazouvám pohorky. Procházíme krásnou klikatící se pěšinkou mezi mokřady a tůňkami, přes které sem tam vede malý most. Pak začíná cesta zase trochu stoupat.
Už si s Ifčou říkáme, jestli je tu náhodou cíleně nevysadili… na každém pátém velkém balvanu, se nad údolím tyčí velké osamocené borovice. Krásné pokroucené větve, nahnutý kmen, občas trčí jen torzo již mrtvého stromu. Jsou to opravdu nádherné pohledy!
Ifča ještě fotí a já spěchám na záchod na chatu. Na chatě kupujeme 2 pivka. Ve frontě se potkáváme s Milanem a jeho skupinou, se kterými jsme se viděly, když jsme šly od St. Maurice. Pak si i s pivem sedáme na jeden z velkých kamenů a kocháme se krásným výhledem.
Mám úplně spálený krk. Mažu se krémem a nandávám nákrčník (to brzo…). Pomalu se blíží čas odchodu. Ještě dlouho si povídáme s Milanem. Loučíme se a začínáme klesat dolů k přehradě Estany de Cavallers. Po cestě potkáváme menší skupinku, která na poslední chvíli míří na chatu. Opět se při sestupu kocháme krásnými pohledy na všechny strany. Moc mě baví přecházet po seskládaných velkých šlapácích, které jsou položené v proudu většího vodopádu. Čím déle tu jsme tím víc obdivuju každičký detail, který se naskytne. Jak je ta příroda krásná.
Dolů sestupujeme velmi rychle. Bolí mě pravé koleno, ale koleno nekoleno, chceme být dole za světla. Slunce už se sice schovalo za jeden z masivů, ale ještě je světlo. Cesta dolů vede převážně po kamenech. Máme v plánu dvě varianty, buď přespíme někde dole blízko u přehrady, nebo pokud by jelo auto zkusíme dostopovat, co nejblíž k místu, odkud budeme zítra vyrážet (od Caldes de Boi směr Bessibery).
První míjíme pár důchodců s pejskem. Zahajujeme s Ifčou taktiku usmívat se a spřátelit se, aby se každý, koho potkáme, mohl stát potencionálním autem, které nás popoveze. Naděje na stopování se zvyšuje ještě dvakrát a žene nás rychle dolů. Nejprve rychle předbíháme rodinku (manželé a dcera) se psem a pak skoro na konci přehrady další pár důchodců se psem. Všichni mají pejsky, a tak si samozřejmě po cestě spřátelujeme i je a drbeme je za uchem.
Na konci přehrady mi Ifča ukazuje první místo, kde bysme mohly přespat. Kdysi si tu postavili bivak u piknikového stolu a pod informační tabulí. Ještě je stále trošku světla a stále jsou tu minimálně tři naděje na stop. Pod piknikovým stolem se mi dneska spát nechce. Zjišťuji, že je tu signál, a tak dávám vědět mamce, že jsme v pořádku. Promýšlíme další postup a nakonec pokračujeme zkratkou dolů na silnici.
Jedno auto nás míjí! Nestihly jsme stopovat. Dole v údolí, kde vytéká voda z přehrady a postupně se rozvodňuje ve velikou řeku, vidíme celkem pěkné místo pro bivak. Jsou tu ploché, několika stromy obklopené terasy. Kdyby náhodou byla nějaká průtrž, našly jsme i celkem obyvatelnou jeskyni. Vidíme, že se z dálky přibližuje další auto. Zpomalujeme a stopujeme. V autě sedí rodinka se psem, kterou jsme potkaly u přehrady. Zastavují a berou nás! Jezevčík na mě celou cestu slintá a olizuje mi kolena.
Paráda, vyhazují nás u boulderu, za kterým je začátek naší zítřejší cesty. Loučíme se a jdeme prozkoumat okolí. Vhodné místo pro bivak hledáme asi 20 minut. Nakonec jsme našly celkem rovný plácek hned nad vodou. Je to sice u silnice, ale teď večer už tu stejně moc aut nepojede… Kdyby náhodou pršelo, rezervu máme hned přes silnici – informační bouda s přístřeškem.
Navazujeme plachtu k borovicím a připravujeme spaní. Pak vaříme véču – těstoviny se sýrovou omáčkou a s bylinkama. Ifča si ještě dává proteinovou tyčinku. Je tu signál, a tak voláme domů. V mapě si ukazujeme plán na další den. Chci psát deník, ale najednou zastavuje auto. Nechceme mít problém, a tak zhasínáme čelovky a chumláme se do spacáku. Stejně už je pozdě a je čas jít spát.
Dnes jsme ušly cca 15 km, nastoupaly 1066 metrů a sestoupaly 1366 metrů.
Přidat komentář