Výstup na Besiberri Sud
V 7 vstáváme. Ifča jde pro vodu na vaření. Snídáme polévku s krevetama a citronovou trávou. Úlet. Ze zbytku vody ještě vaříme čaj. Polévka hezky voní, ale umělá chuť prášku všechno ostatní přebíjí. Balíme a vyrážíme směrem k jezerům Estany Gémena. Stoupáme lesem po velmi strmé pěšině, ale překvapivě se jde celkem dobře.
Divoké koně
Ifča má jako vždy velký náskok, takže na mě čeká. V nižších polohách našeho výstupu je les velmi hustý a nepropouští moc světla. S nekonečným kopcem a těžkým batohem to vytváří takovou ponurou atmosféru. Ifča na mě čeká u přechodu přes potůček. Za nějakou dobu vstupujeme do prvního údolí. Otevírají se nám první výhledy na okolní masivy. Krásné borovice, zelené louky, mnohobarevně pokryté hory, volně se pasoucí koně, … Mezitím, co se valím nahoru na rozcestí, Ifča pobíhá mezi divokými koňmi a vše fotí.
Stále mi padá terčík z hůlky
Z potoku dobíráme vodu a pokračujeme dál. Stoupání je velmi strmé a člověk musí občas udělat opravdu velký krok. Občas si připadám, jako malé dítě, které se drápe na vysokou židli. Několik lidí nás předbíhá. Jsou na lehko, jen s malým batůžkem. I kdybych měla sebe menší batoh, rozhodně bych to takhle nevyběhla… K jezerům stoupáme asi 2 a půl hodiny. Ifča je opět daleko přede mnou. Cesta mě na několika místech zmátla a já si zašla několik výškových metrů navíc. Stále mi padá terčík z hůlky – naštěstí si toho vždy všimnu celkem včas, vracím se asi třikrát. Nejdéle jdu zpět asi 4 minuty. Konečně se přede mnou rozevírá údolí a postupně se odhaluje hladina jezera.
Našly jsme se
Mám radost, že jsem konečně tu! Ale ať se dívám, jak se dívám, Ifču nikde nevidím. Pode mnou je velká spousta malých vyšlapaných cestiček. Ifča asi nečeká a pokračuje dál, a tak i já pokračuji dál po cestě kolem jezera. Cesta podél jezera je celkem dobře vidět, ale Ifča nikde. Odhazuju batoh na zem ke kameni a jdu zpět po cestičkách hledat Ifču. Ha! Vidím její batoh. A kousek vedle něj se v trávě s foťákem krčí Ifča. Ifča čeká na mě, já na ni… Hlavně, že jsme se našly.
Z Col d´Abellers na Besiberri Sud
Sedíme na velkém kameni s výhledem na jezera a krásně na nás praží sluníčko. Svačíme jerky a sušenku deli. Po krátkém odpočinku pokračujeme do sedla. Výšlap stále prudce stoupá. Shora je krásně vidět na všechny jezera – Estany Gémena de Baix, Estany Gémena de Dalt a jezera Estanys Gelats. Několik posledních desítek výškových metrů pokračujeme po suti a velkých kamenech. Když jsme konečně v sedle Col d´Abellers (2885 m n.m.), sundáváme batohy a mažeme se opalovákem.
Necháváme vše v sedle a jen s vodou a foťákem stoupáme na vrchol Besiberri Sud (3023 m n.m.). Suť trochu podkluzuje, ale všude je čeho se chytit. Mám s sebou i turistické hole a tak se o ně občas opřu. Výhledy jsou neskutečné. S úsměvem na tváři se dotýkáme vrcholového kříže – klacek zapíchnutý vedle kamenného mužíka. Vzhledem k tomu, že po celou dobu našeho putování po Pyrenejích míjíme nádherná torza seschlých borovic, docela se to sem hodí. Potkáváme se tu s nějakým párem – navzájem si fotíme vrcholovky.
Sestup z Besiberri Sud
Ifča ještě pořizuje pár panoramat a pak pomalu klesáme do sedla. Několik „běžců na lehko“ vybíhá k vrcholu a rychle zase mizí dolů k jezerům. Při cestě dolů se skoro kloužeme po suti, ale jde se dobře, protože je všude kde se chytit. Napadá mě ale otázka, kterou hned Ifče pokládám: „Doufám, že si nenaplánovala zase nějakou horu, která má kolmý sestup a ještě třeba ideálně takhle po suti?“ Ifča zvedá hlavu, a s klidným úsměvem mi odpovídá: „Jó, tak to se ti asi nebude líbit sestup z Besiberri Sud…“. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že je to hora na které právě teď stojím. Ach jo. S knedlíkem v krku si nandávám helmu, tak uvidíme…
Balíme a jde se na to! Ptám se Ifči kudy tedy sestupujeme. Dolů totiž vedou dvě cesty, které v nejstrmější části obchází kamenný výběžek. „Asi půjdeme vpravo.“ Vidím strmou skálu, po které se dolů sype suť. S přirůstající nejistotou a nervozitou v hlase se ptám Ifči jestli nechce jít raději zleva. Po rychlé obhlídce situace Ifča zjišťuje, že vlevo je to ještě horší a musíme jít cestou vpravo. „Ifčo já se bojim, musíš mi zas říkat každý krok a kde se chytit, jo?“ Ještě klidná Ifča: „Jasně, neboj se a pojď!“.
Přidat komentář