Míjíme Refugio v katastrofálním stavu. Na klice visí lidský exkrement v pytlíku. Znechucené pokračujeme dál a doufáme, že nás čekají milejší překvapení…
Ranní hody
Vstávám v 7:30 a jdu se ještě jednou naložit do vany. Neuvěřitelný. Trošku pobalujeme a kolem 8:30 jdeme na snídani. Je tady z čeho vybírat – máme v plánu se hrozně přežrat! Dávám si pomerančový džus a čaj. Ochutnáváme tortilla de patata (je lepší, než ten včera). Dále malý pan com tomate, skvělý salám, sýr, croissanty, kiwi, cereálie,…
Valíme se nahoru do pokoje dobalit věci. Nevěříme svým očím, co jsme včera nakoupily jako jídlo do hor… Samé těžké věci. No co, zase se budeme mít jako královny. Konečně je vše sbaleno a v pokoji tak nějak poklizeno a my můžeme vyrazit! Stejně jako my po pár vydatných jídlech, tak i naše batohy zase něco přibraly… Na recepci platíme za ubytování (52€ i se snídaní).
Stopujeme
Pomalu míříme směrem ke kempu Anetto, odkud začíná naše dnešní cesta. Stopujeme. Zastavuje nám milý pár – Ifča se s nima zakecala, a tak nás vyhazují až nad přehradou. Loučíme se a míříme zpátky dolů ke kempu. Zajely jsme si asi 3 km…
Napojujeme se na cestu GR11 a míříme k parkovišti, kde je překvapivě hodně aut. Cesta vede podél řeky Rio Estós. Je celá vybetonovaná, vypadá jak z nějakého vojenského areálu.
Míjíme Refugio v katastrofálním stavu. Na klice visí lidský exkrement v pytlíku. Znechucené pokračujeme dál a doufáme, že nás čekají milejší překvapení…
Jezerní krajina
Ke Cabaňa de Santa Anna jdeme asi 40 minut. Dále cesta příjemně stoupá až k rozcestí kde odbočujeme směrem k jezeru Ibonet de Batisielles. Přímo před námi se nám otevírá krásné údolí s výhledem na Perdiguero. Je šílené vedro a mě zase začíná trochu bolet koleno. Achjo!
Začínáme velmi prudce stoupat lesem. Cesta nás vede až ke Cabaňa de Batisielles. Vyndávám obinadlo a fáčuju si bolavé koleno. Některé věci nám na hotelu úplně neuschnuly, a tak mezi tím co Ifča obíhá jezero a pořizuje pár fotek, já vybaluji mokrou plachtu a další věci a rozkládám je na plácek okolo chatky.
Rozhodujeme se mezi dvěma variantama – buď půjdeme po GR11 a nebo po cestě okolo dalších jezer, která se pak v sedle napojuje na GR11. Původně jsme chtěly spát tady, ale je teprve 13h. Volíme cestu kolem jezer.
A udělaly jsme dobře, příroda je tu nádherná. Nejprve míjíme jezero Ibón Grande de Batisiellers, dále pak několik menších vodních ploch. U jezera Ibón de l´Aigueta de Batisiellers si sedáme a vyndáváme svačinku – sýr Curado a fuet. Nějaký pár zabral nejhezčí místo u jezera – veliký šutr přímo nad vodou. Krmí ryby chlebem a šunkou…
Je krásně a u průzračné vody se parádně sluní a odpočívá. Po svačině vyrážíme dál. Po stejné cestě jde i několik dalších lidí, u tohoto jezera se ale všichni otáčí a míří zpět dolů na parkoviště.
Kudy dál?
Nám chvilku trvá, než nacházíme cestu kudy dál, a to kdo ví, jestli vůbec jdeme správně. Naštěstí má Ifča mapu, tak víme alespoň přibližně kudy…
Obcházíme spoustu úplně vyschlých tůněk. Po suti stoupáme do nekonečného, strmého svahu až do sedla Collado de la Plana. Po asi hodině a půl úmorného ťapání do kopce míjíme jezero Ibón de la Plana, od kterého míříme k jezeru Ibón de Eriste. Voda je nádherná a my jsme úplně splavené. Děláme krátkou pauzičku. Nikde nikdo není… Na ostro skáčeme do ledové vody. Je to paráda!
Ifča už je natolik otužilá, že bez váhání skáče šipku. Já se dlouho přemlouvám, ale nakonec tam taky skáču (šipkou bych to tedy úplně nenazvala).
Bolestí mi tryskají slzy
Nandáváme batohy a pokračujeme do sedla Collado Eriste. Kolem 16h jsme konečně v sedle! Dáváme hroznový cukr a začínáme sestupovat. Ifča přezouvá boty a zakecává se s nějakým Španělem. Já se mezitím pomalu belhám dolů. Každým krokem koleno bolí víc a víc. Ostrá bolest vystřeluje ze strany do kolen a z nich pak do kyčlí. Ač jsem vyšla asi o 20 minut dřív, Ifča mě předbíhá a zanedlouho na mě musí opět čekat. Přecházíme několik menších kopečků a pomalu začínáme hledat cabaňu. Ifča už asi 20 minut říká „Tady už to bude, opravdu.“… Moje kolena pomalu přestávají fungovat a nikde furt nic. Bolestí mi tryskají slzy. Jsem na sebe naštvaná a zároveň smutná, že nám takhle dlouho naplánovanou cestu kazí moje nefunkční tělo. Zamyšlená zahýbám za další „roh“, když konečně vidím Ifču vedle kamenné chatičky – Cabaňa de Sallent!
Ifča hází batoh před vrátka a nakukuje dovnitř. Pak mi jde naproti a bere mi batoh. Směje se a oznamuje mi, že se to trochu změnilo, od té doby co tu byla posledně…
Z venku vypadá pěkně
Z venku vypadá chatička parádně. Nakukuji zvědavě dovnitř… Chybí půlka střechy. Nevadí, večer má být hezky, uvidíme krásně hvězdy a Ifča může kouřit uvnitř. Smějeme se a jdeme vybalit věci a připravit spaní. Jelikož je tam dřevěné letiště, raději pod nás dáváme plachtu, abychom nepropíchly karimatky třískama. Vybalujeme spacáky a pak jdeme uvařit večeři.
Večeře při měsíčku a plány na další den
Salátek, sýr, šunka a fuet. Mňaaaam! Přímo u cabani nabíráme vodu a Ifča mi do láhve míchá magnezium. Trošku poklízíme a čekáme na západ. Když se začíná obloha zbarvovat vyndáváme čokošku a užíváme si nádherných výhledů. Zpoza hory po naší levé straně se pomalu vynořuje zářivý měsíc. Kousek pod námi vidíme čelovky. Někdo bivakuje mezi kameny. Plánujeme co dál. Moje kolena jsou velkou časovou přítěží a bojím se, že si s nima takhle akorát něco udělám. Ifča vyběhne na Pico de Posets, já půjdu jinou cestou po GR11 a sejdeme se na Refugio de Biadós. Tak uvidíme…
Čokoška je snědená, a tak čistíme zuby a zalézáme do spacáků. Chviličku pozoruji hvězdy, ale skoro okamžitě usínám. V noci je příjemné teplo a spí se moc dobře.
Dnes jsme ušly cca 18,2 km, nastoupaly 1699 metrů a sestoupaly 1159 metrů.
Přidat komentář