Všichni se vrací stejnou cestou, my jediné plánujeme jít druhou stranou. Trošku mě znervózňuje, když doktor oznamuje, že je to značené jako „lehce nebezpečné“.
Hurá na Pico de Posets!
Vstáváme s východem slunce asi v 6:30. S otevřenými vrátky vaříme snídani v pelechu. Dnes hovězí polévka s jerky a čaj. Ifča si dopřává i dezert – dojídá zbytek nějaké sušenky. Já jsem ještě zblajzla poslední rajče. Mňam.
Pomalu balíme a během této již rutinní události nastává dilema. Nechci jít sama, ani přijít o ty krásný výhledy a ani o další pyrenejský vrcholek. S nejistým odhodláním oznamuji Ifče: „Já to hecnu… Sice až půjdeme dolů, budu zas nadávat a ty ještě víc a budeš muset čekat, ale já chci jít!“ Ifča chvilku váhá, ale s úsměvem pak mé rozhodnutí schvaluje. „Když tak na tebe počkám na pivku..“
Loučíme se s parádním místečkem a vyrážíme. Milně jsme si myslely, že musíme sestoupat až k Refugio Ángel Orús. Brzy totiž narážíme na rozcestník, který míří přímo na Pico de Posets (3375 m n.m.). Začíná tedy budíček v podobě stoupání. Podle mapy to vypadá, že už nebude příležitost, a tak doplňujeme vodu.
Zborcený most
Překonáváme úplně zborcený most (dá se obejít, přecházíme ho spíše pro srandu). Stoupáme příjemným údolím. Cesta vede převážně horskou loukou, která porůstá vykukující skály a rozseté kameny. Několik výškových metrů nad námi vidím stoupat větší skupinku lidí. Následujeme je. Cesta se pomalu stáčí doprava do skalnatých průchodů, kde už stoupání začíná být náročnější. Několikrát přecházíme i sněhová pole. Břidlicovo-vápencové skály vytváří na žulovém podkladu úžasné barevné obrazce a textury. Z rozvrásněných linií by se člověk pročetl snad až do samého počátku jejich vzniku. Do sedla Colado Diente Llardana stoupáme po rozlámané břidlici. Stále se držíme skupiny (vždycky když jde naším směrem alespoň pár lidí, jsem klidnější), cesta je ale i tak hezky vidět a nebýt těžkých batohů a kluzkých kamenů, jde se příjemně.
Hurá k vrcholku
Jdeme celkem rychle, takže sem tam někoho předběhneme. Zjišťujeme, že jde na vrchol dost lidí (odhaduji tak 30). V sedle dáváme malou pauzu. Doplňujeme energii sušenkou a jelikož fouká chladný vítr a my nechceme nastydnout, nandáváme na chvilku bundy.
Závěrečné stoupání k vrcholu nám trvá asi hodinku. Několikrát musíme zastavovat a pouštět lidi scházející dolů – jsem za to vlastně ráda, alespoň je víc příležitostí si trochu oddychnout.
Skupina Čechů v čele s doktorem na Pico de Posets
Jsme na vrcholu! Fouká vítr, ale výhledy tedy opravdu stojí za to! Při pozorování té nádhery kolem slyšíme česká slova, a tak okamžitě reaguji: „Ahoj kluci!“ Seznamujeme se s milou bandou v čele s doktorem. Povídáme si, vyprávíme zážitky. S kolenem mám prý odpočívat, fáčování moc nepomůže… . Chlapci jsou lépe vybaveni než my, a tak sockujeme pivo a zeleninu. Nabízí nám i čokošku, ale tu jedinou odmítáme, jelikož máme své dost. Pořizujeme společnou vrcholovku a předáváme si kontakt s Václavem ze Semil.
Soukromý průvodce
Pomalu se připravujeme k sestupu. Všichni se vrací stejnou cestou, my jediné plánujeme jít druhou stranou. Trošku mě znervózňuje, když doktor oznamuje, že je to značené jako „lehce nebezpečné“. Vzápětí ale vidím, jak se z dálky (přesně tím směrem, kudy chceme jít) blíží chlápek v kloboučku s jednou holí. Ifča se ptá na cestu – prý je to v pohodě, jen na jednom místě napadl čerstvý sníh, tak nám radí kudy to obejít. Chvilku si odpočine a pak nás doběhne a když tak poradí kudy přesně….
Oddychuju si trochu a mám radost, že jdeme existující cestou… Vyrážíme! Krásně nás to táhne po hřebínku a ve chvíli, kdy začínáme váhat kudy dál, nás dobíhá lidský kamzík. Zjišťujeme, že je to strážce parku (u Perdiguera). Tak toho mi seslali snad z nebe, jsem naprosto spokojená. No skoro,…
Zase důchodcem
Zprvu jdeme bez hůlek a přichycujeme se skal. Pak přichází mé oblíbené suťové pole… Naštěstí se při každém kroku břidlice sesune vždy tak, že se do sebe zarazí a udělá tak noze příjemnou oporu. Vlastně se jde celkem dobře. Jenže jakmile se suť mění v kamenitou cestu, začínají se ozývat moje kolena. Snažím se držet krok s Ifčou a našim průvodcem. Až do teď se mi to dařilo, ale ostré bodavé bolesti v kolenech i kyčlích přichází z nenadání a v plné síle. Po pár krocích jdu opět jako důchodce.
Bere svou dráhu a rychle mizí někde v dáli
Několikrát na nás strážce parku čeká, ale když zjišťuje, že to bude na dlouho, bere svou dráhu a rychle mizí někde v dáli. Ifča zprvu čeká celkem po krátkých úsecích, pak ale ztrácí nervy a jde „pomalu“ napřed. Cesta se ze suti a kamenů začíná proměňovat v lesní cestu prorostlou kořeny a sem tam kameny. Ifča se cpe borůvkama- čeká na mě u vodopádu, tvořeného říčkou Barranco del Clot, u kterého je borůvčí plno.
Postupujeme pomalu dál. V lese dáváme pauzu. Dojídáme sýr a šunku a dáváme si kousek čokolády. Ifča ještě přešašuje věci v batohu a já se pomalu belhám dolů. Cesta se pěkně klikatí a les začíná nabírat na síle. V mnoha místech je cesta vymletá spíše vodou, než vyšlapaná horskými nadšenci.
Žízeň na vychlazené pivo mi dává ještě trochu síly
Konečně překonáváme velkou část lesa a objevujeme se na paloučku u Cabani de la Basa. Máme možnost tu zůstat, ale vím, že Refugi de Biados už není daleko a přiznávám, že žízeň na vychlazené pivo mi dává ještě trochu síly přemoci se a s velkými bolestmi pokračovat dál. Navíc je ještě celkem brzy a dolů se nějak stejně musíme dostat. Začínám pomalu klesat dál směrem k řece, zatímco Ifča si vychutnává ubalenou cigaretu (kvůli mně se zase celkem rozkouřila, protože musí dávat čekací pauzy skoro pořád).
Máme hříbka!
Ještě chvilku se lesní pěšina pěkně klikatí, jakmile ale překonávám řeku, která nese snad všechny odstíny rzi, rozšiřuje se v štěrkovou, celkem širokou cestu. Hned u cesty, Ifča nachází nádhernýho velikýho hříbka! To bude večeře panečku! Dostáváme se až k mostu, který nás dostává na druhý břeh. Po překonání pár výškových metrů se ocitáme v kouzelném údolíčku.
Bordas de Viadós
Maličké chatičky skládané z místního kamene s břidlicovými střechami, chlívky, seníky a nádherné louky… Bordas de Viadós v údolí Gistaín. Nad tím vším se tyčí Refugio de Biados. Otáčím se na nádherné hory za mnou a uvědomuji si, že to po čem jsem právě šla je zde parádně použito jako stavební materiál. Jakou práci to muselo dát sem všechno natahat…
Pivo a sandály
Když byly louky v plném květu, to musela být nádhera! Za 15 minut jsme na chatě a dáváme si zasloužené pivko. Měním pohory za sandále a přelepuji ošklivé puchýře. Asi 20 minut se sluníme, odpočíváme a popíjíme Ambar z plechu, pak se pomalu zvedáme a vydáváme se hledat místo pro další noc.
Podle mapy má být kousek od kempu nějaký přístřešek. Silnice klesá už mírněji, a tak se jde trochu lépe. Za chvilku přecházíme most a vstupujeme do voňavého, borovicového lesa, ve kterém je snad u každého stromu mraveniště! Cesta je široká, může tudy projet i auto.
Komín a lavička pod okny
Z dálky už vidíme Refugio Els Plans. No to je zase luxus! Máme i komín, krásný okenice a pod okny lavičku! Uvnitř je to trošku horší, ale rozhodně si není na co ztěžovat. Jen co jsme doprohlédly rajón, od mostu se k nám blíží starší pán. Ptá se nás, jestli máme ještě místo. Rozhodně máme a díky němu také objevujeme horní patro, kde se dá spát! Něco málo vybalujeme a začínáme připravovat večeři.
Ifča očistila hříbka už po cestě, když jsme ho teď nakrájely, zaplnil asi polovinu ešusu. Přikrajujeme ještě česnek, trošku oleje, sůl, pepř a přihazujeme zeleninu, kterou jsme koupily v Benasque. To bude dobrota!
Voltaren na bolavá kolena
Mezi tím, co Ifča míchá večeři se jdu vykoupat do řeky. Sešly jsme celkem nízko, a tak i když už nesvítí sluníčko, voda je celkem příjemná. Umytá a převlečená se vracím zpět. Ifča mi zatím od pána vypůjčila Voltaren. S radostí nanáším na kolena silnou vrstvu.
Večeře je výtečná, ale je toho tedy požehnaně. Jako dezert směňujeme kousek čokolády za turecký med a košt skvělého bílého vína. Sedíme na lavičce a vedeme dlouhé rozhovory až do noci, tedy Ifča. Já už celkem rozumím, ale do rozhovoru se nijak nezapojuji. Pak čistíme zuby, Ifča ještě skáče do řeky, a unavené zalézáme do spacáků. Večer je teplíčko, sem tam slyšíme přeběhnout myšku. Pán trochu chrápe a prdí, ale jinak klidná noc.
Dnes jsme ušly cca 11,8 km, nastoupaly 1500 metrů a sestoupaly 1578 metrů.
Přidat komentář