• Menu
  • Menu

Přechod Pyrenejí s Ifčou – 12.den Cañón de Añisclo

Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Evropa » Španělsko » Přechod Pyrenejí s Ifčou – 12.den Cañón de Añisclo

Vývárek k snídani

Ráno vstáváme kolem 7 hodiny. Snídáme hovězí vývárek, což našeho spolubydlícího trošku udivuje, ale podle mě nám jen závidí. Loučí se s námi a pokračuje dále svou cestou. My ještě poklízíme věci a po červeně značené turistické trase vyrážíme směrem na San Juan de Plan. Cesta se příjemně klikatí lesem. Co krok, to skupina klouzků! Necháváme je ale všechny lesu a jen se kocháme. Ifča mi vypráví, že v době krize, chtěla španělská vláda zpeněžit houbaření. Představujeme si houbařské hlídky, přísné lesní kontroly a zabavování nasbíraných kousků… Z lesa se pomalu dostáváme do údolí, kde sem tam míjíme nějaký domek, seník, nebo starou chatu. Klesání není příliš prudké, a tak zatím kolena a kyčle poslušně spolupracují. Potkáváme i několik cyklistů a aut, kteří jedou proti nám, ale naším směrem nikdo…

Podél řeky Río Cinqueta

Asi po 2 hodinách chůze přicházíme k silnici. Míjíme velké popelnice, a tak se zbavujeme odpadků. Pak zkoušíme stopovat. Zastavuje nám hned první auto! Milá paní nás bere až k infocentru ve městečku Plan. Ptáme se na počasí a jízdní řády autobusů. Zjišťujeme, že nám nejede žádný autobus do Bielsy, jak jsme měly původně v plánu. No nevadí. Jdeme do kavárny La Capilleta promyslet změnu plánu. Původně jsem chtěla jet za Čískem, půjčit si od něj auto a dělat si sama výlety, tedy kvůli bolestivým kolenům opustit hory. Ifča, ale vymyslela variantu další cesty, kdy to nebude takové převýšení, abysme se neoddělily a byly ještě pár dní v horách.

Podél řeky Río Cinqueta

Stopujeme směr Cañón de Añisclo

Musíme se stopem dostat ke Cañón de Añisclo. Hned pod kavárnou je malý obchůdek. Skoro nic tu nemají. Rozhodně ne na doplnění zásob, a tak si kupujeme malinkou sváču a já tužku a gumu na kreslení. Vymyslely jsme totiž, že dojdeme do údolí, kde jeden den zůstanu sama a Ifča si „vyběhne“ na Balcon de Pineto a možná Perdido, tak ve volném čase zkusím třeba něco nakreslit.

Stopujeme

Suchou bagetu v Salinas?

Je asi 12 h a my zkoušíme stopovat. V poledne je to na asfaltce dost výživné… Po asi 20 minutách nezdaru už nás to nebaví, a tak vyrážíme po silnici pěšky. Většina aut, které kolem projíždí je plná. Už jdeme asi hodinu a stále to vypadá beznadějně. Najednou zastavuje auto v protisměru, které kolem nás před nějakou dobou projelo. Oni se pro nás vrátili!? Mladý pár míří naším směrem. Chceme se dostat do Salinas, dát si oběd a dokoupit zásoby jídla. Projíždíme údolím, dokonce i několika tunely. Ifča je překvapená, že je to mnohem dál, než myslela. Hned jak nás vyhazují, zjišťujeme, že v Salinas kromě asi 3 domů nic není.  Ach jo! Během obhlídky Salinas narážíme jen na dva pytle plné suchých baget. Z jedné zahrady uzobáváme trošku hroznového vína.

Bagetky v Salinas

Míříme zpět k silnici a hledáme vhodné místo na stopování. Krajnice je tu velmi úzká a auta jezdí rychle, pokračujeme tedy dále a hledáme místo, kde by nám mohlo nějaké auto zastavit. Po chvilce ťapání vidíme ukazatele na kemp San Marcial – odbočka, kde se dá dobře zastavit. Sice je to za zatáčkou, ale místo je dostatečně dlouho vidět, takže kdyby nás někdo chtěl vzít, určitě stihne zastavit. Sundáváme batohy a připravujeme se na další stopování. Jsme hned u řeky. Z dálky vidíme staré, rozpadlé kamenné mosty. Jdeme se podívat blíž. Místo jednoho mostu jsou tu natažená ocelová lana. Ifča ihned zkouší přejít na druhou stranu, ale lana nejsou dostatečně utažená, takže se brzy vrací zpět. Tahle ferrata teda nic moc.

Ifča nad Río Cinca

Bar v městečku  Laspuña

Stopujeme asi půl hodiny a furt nic. Je nám vedro a máme hlad. Nevěříme svým očím. Obrovská dodávka z protisměru se otáčí a jede k nám. To už je druhé auto, které se pro nás vrátilo! Milý Holanďan se nás ptá, kam jedeme. Dělal cyklistům převážeče věcí a teď má 5 dní volno. Míří na jih, kde ho čeká další skupina. Projíždíme nádherným údolím. Cesta vede převážně nad řekou a ze stran nás obklopují skalnaté hory. V autě probíráme jeho práci a vyprávíme zážitky z naší cesty. Necháváme se vyhodit na odbočce do města Laspuña. Je šílené horko a slunce pálí. Město Laspuña se tyčí ve výrazně vyšší poloze, než ve které jsme se nechaly vyhodit… Co by člověk pro jídlo neudělal. Pod městem je v údolí rozlehlý komplex nějaké elektrárny. Stoupáme po silnici mezi skálami. Čím jsme blíž, začínáme mít obavy, že jsme si zase vybraly nějaké malé město.

Laspuña

Procházíme starým městečkem. Malé kamenné domky, úzké uličky a nikde nikdo. Míjíme nějaký místní pajzlik – bar. Zkoušíme ještě najít něco jiného, ale marně. Kousek nad námi vidíme veliký stan. Během toho, co se ke stanu přibližujeme, nadšeně Ifča prohlašuje: „Že by fesťák? To budou mít točený pivko, paráda!“ Ale jakmile jsme u stanu, víme že tady žádné pivko nedostaneme. Je to jen zastíněné parkoviště.

Nad Laspuñou se tyčí nádherný masiv Peña Montañesa. Tak jsme se alespoň prošly pro krásný výhled… Vracíme se k baru. K naší smůle nevaří. Dáváme si pivko a k tomu alespoň olivy. Sedíme a užíváme si slunka a chlazeného piva ze skla. Z jedné uličky se nahoru pomaličku belhá stará babička. Jelikož tu jinak není ani noha, s Ifčou pozorujeme, jak se přibližuje naším směrem. Zachází do dveří hned vedle baru. Aha! Tady je obchůdek! Paráda!

Laspuña

Dopíjíme piva a jdeme se podívat, co tam pro nás mají dobrého. Malinký krámek mi připomíná potraviny, které jsme vždy s táborem navštěvovali na malých českých vesnicích a které většinou byly součástí domu… Ani tady toho není moc na výběr. Kupujeme čokoládu, olivy a plechovku fazolí. Zjišťujeme, že obchod patří majitelům Baru. Nad Barem je ještě hotel… asi místní mafie. Na cestu si kupujeme nanuka – odměna za to, že jsme sem šly vlastně zbytečně.

Laspuña

Vracíme se zpět dolů a opouštíme Laspuñu. Z dálky vidíme, že pod námi u silnice jsou asi nějaké hotely a vypadá to i na restauraci! Za mostem to bereme zkratkou a přicházíme do města Escalona. Míjíme hotelovou restauraci a dostáváme se na hlavní silnici odkud vidíme hned 2 skvělé věci – odbočku na Cañón de Añisclo a restauraci!

Odpolední hody

Okamžitě míříme do restaurace – Restaurante Revestido. Je tu celkem narváno. Servírky mají fofr a my s lítostí sledujeme, jak se jedna celá polila Coca-Colou. Pod vedlejším stolem okusuje kočka kuřecí křídlo. Objednáváme si každá 0,2 dcl červeného vína + litr vody. Já si dávám k jídlu brambory se salátem a s hovězím steakem z místní farmy a Ifča brambory se salátem a k tomu sépii a kalamáry. K tou dostáváme na stůl plnou ošatku nakrájené bagety.

Spokojené selfie

Čekáme celkem dlouho, ale stojí to za to. Nejsme zvyklé tolik jíst a porce je navíc opravdu velká, ale snědly jsme to do posledního drobku. Po cestě na záchod ještě objednáváme s sebou jednu bagetu (se sýrem, vepřovým masem a grilovanou paprikou), tu si dáme na půl k večeři a jelikož je obří, něco zbude i na snídani. Na záchodě dobíráme vodu a úplně plné se valíme k odbočce na Cañón de Añisclo.

Cañón de Añisclo

Jsme tak plné, že chvilku stopujeme vleže. To ale moc nefunguje, a tak se přemáhám a stopuji normálně ve stoje. Paří do nás slunce a kolem projíždí spoustu motorkářů. Asi po 40 minutách zastavuje auto. Dva mladíci míří stejným směrem, a tak naskakujeme do auta a hurá směr Cañón de Añisclo. Po cestě nám ukazují 2 místa, kde se dá koupat. Jedou se koupat do horkých pramenů, kde nás i vyhazují. Děkujeme a stopujeme dál. Skoro hned nám zastavuje dodávka. Tři milý Španělé nás vezou až na parkoviště, odkud se vyráží do kaňonu. Mají namířeno na Refugio de Góriz a ráno chtějí na Perdido.  Jsou po 4 hodinách cesty v autě a chtějí se trochu protáhnout, a tak s námi jdou kousek kaňonem a pak se odpojují zpět na parkoviště. Loučíme se u odbočky na Camino de Añisclo, po které vyrážíme vzhůru do údolí.

Cañón de Añisclo

Cesta mírně stoupá a vede lesem, takže do kaňonu není moc vidět. Jen šumění řeky Rio Bellós k nám doléhá skrze stromy. Vymleté koryto kaňonu bylo ale krásně vidět při cestě autem. Španělé nám vyprávěli, že před dvaceti lety byla úzká silnice, po které jsme jeli, obousměrná. Divím se, že jsme neviděli žádný vrak…

Cañón de Añisclo

Asi po hodině potkáváme strážce. Ptá se, kam jdeme – odpovídáme, že na Refugio de Fuen blancu. Oznamuje nám, že pod ní se v parku nesmí nikde spát. Trošku se diví, že tam chceme dojít ještě dnes, ale loučíme se s úsměvem.

Cañón de Añisclo

Nocování na místním záchodě

Bivak v Cañón de Añisclo

Začíná se stmívat a my pokukujeme po vhodném místě pro bivak. Narážíme na rozcestník, na kterém je Fuen blanca značená ještě 4 hodiny. To už nedojdeme. Musíme najít něco tady. Chceme dojít na Selva Plana, ale nakonec se vracíme na úsek cestičky, kde byla rovina. Je tu takový mladý lesík, dle poházených kapesníků zřejmě místní toaleta. N, lepší než nic. Navíc jsme tu dobře schované. Jsme ještě přejedené z pozdního oběda, a tak rovnou připravujeme spaní. Dáváme pod sebe plachtu. Uleháme, chvilku povídáme a pak usínáme. Asi v 1 hodinu ráno začíná pršet. Rychlá akce – s čelovkama přivazujeme plachtu ke stromům a zalézáme zpět do spacáků. Spíme asi do 6 hodiny ráno.

Dnes jsme ušly cca 21,3 km, nastoupaly 864 metrů a sestoupaly 1064 metrů. Stopem nás vzaly čtyři auta – celkem nás popovezly cca 60,6 km.

Sára Schlitzová

Jsem studentkou Zahradní a krajinné architektury na ČZU v Praze. Za cestovatelku a dobrodruha se považuji již od chvíle, kdy mě starší sestra na půli cesty poslala samotnou do školky. Kromě cestování a fotografování (amatérské), ráda trávím čas s přáteli. Od malička se věnuji sportům a hře na housle. Taky ráda vyrazím za kulturou (divadlo, výstavy, kino).

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.