Sestup z Col d´Abellers na Refugi Nou de Besiberri
Ifča: „Chyť se tady, ruku dej sem.“ Chci se chytit kamene, který se najednou odlomí a letí dolů: „Tam ruku nedám!“ Ifča: „No tak ji dej jinam.“ Já: „Ale kam?“ Ifča s hlubokým nádechem: „Ach…. Tak třeba sem. Zkus tenhle kámen.“ Zkouším kámen, na který mi Ifča ukazuje, ten naštěstí vypadá, že drží pevně. Ifča: „Neboj prosimtě, zvládla to i moje maminka…“. Super, to mi teď fakt pomůže…
Šutry všude kam se podíváš. A šlápneš…
Pomalu, opravdu velmi pomalu, postupujeme dolů. S každým krokem se bojím víc, že mi to uklouzne, nebo že shodím Ifče kámen na hlavu. Konečně je za náma nejhorší pasáž. Dostáváme se na kameny k mužíkům. Najednou se zeshora rychle blíží jeden z běžců. Jakoby „lyžuje“ sutí v obyčejných keckách, probíhá kolem nás a mezi tím co my se posunujeme o pár metrů dolů, vybíhá na další vrcholek vedle Besiberri Sud. Paráda a já tady umírám strachy… Je jasný, že s těžkým batohem je to něco jiného, ale stejně si připadám hrozně. Navíc, jakmile jsme se dostaly na kameny, začínají se zase ozývat kyčle a píchání v koleni. „No vidíš, je to pohoda!“ oznamuje mi Ifča, když s úžasem pozoruji, jak se malá postava během několika pár minut dostala ze sedla dolů, proběhla kolem mě a teď je zase někde nahoře. Mrzí mě, že kvůli mně jdeme tak pomalu, ale nic s tím neudělám.
Je ze mě důchodkyně
Traverzujeme sutí na druhou stranu ke skále. Podél ní pak chvilku ručkujeme a suneme se sutí. Kámen je ostrý a řeže do rukou, ale lámavá struktura vytváří spoustu chytů pro ruce, takže se docela dobře drží. Už jen pár desítek metrů tou příšernou sutí a konečně jsme na „pevné půdě.“ Jak já ty šutry nesnášim. Čeká nás další kamenné pole. Čím jsme níž, tím se začínají hlásit různé části mého těla. Nehty u palců, puchýře po celých nohách, kyčle, a to nejhorší – kolena. Každým krokem stárnu o několik let. Po pár metrech je ze mě hotová důchodkyně. Ale ne ta čilá babička, která každý den chodí na procházky, stará se o zahrádku o dědečka a o vnoučátka. Já jsem ta důchodkyně, která už několik let rozmýšlí operaci, protože se nemůže hýbat.
Kleju!
Jdu opravdu strašně pomalu. Ifča na mě musí čekat. Začíná to ve mně trošku vřít. Mám na sebe vztek a zároveň nevím co s tím mám dělat, když to bolí, prostě to bolí. Chvilkama si kleju sama pro sebe, občas mi ukápne slza. Paráda! Konečně se dostáváme za hranici šutrů! Je super, další šutry…
Plechová střecha
Kéž bych teď mohla jít do kopce, to by mě bolely jen puchýře… Sestupujeme pomalu a za hranou už je vidět Refugi Nou de Besiberri! Plechová střecha se leskne v záři slunce. Pod námi se objevují další neskutečné scenérie. Na chvilku zase obdivuji všechny ty skály a kameny, rozvlněné textury a barvy. Bivak je pevně umístěn na skále, na obrovském balvanu s výhledem do údolí. Dole v údolí jsou vidět 2 jezera. Na úrovni bivaku je jezero l´Estanyet a dole v údolí se slunce odráží v hladině Estany de Besiberri. Jen abychom tam už byly, skoro nemůžu jít.
Po cestě dobíráme vodu v malém potůčku, který se valí odněkud ze shora. Tu vykoukne mezi kameny, tu se zase ztrácí pod nacucaným mechem a trávou.
Refugi Nou de Besiberri
Konečně jsme u bivaku! Vidím, že na zábradlí visí trička a pod nimi se větrají pohory. No nebudeme samy, ale to nevadí, hlavně aby bylo místo. Vítají nás tři milí katalánci. Dvě postýlky tu čekají jen na nás. Jéžiš jakou já mám radost, že jsme tu. Sundáváme batohy a boty. Bereme bundy a jdeme se rozvalit na okraj balvanu. Kocháme se nádherným výhledem. Všechno mě bolí, ale teď tak hezky uvolněně. Sedím se zavřenýma očima, zhluboka dýchám čerstvý voňavý vzduch a vnímám teplo, které se mi postupně rozprostírá po celém těle. Rozhlížím se kolem sebe a strašně si užívám tu nádheru, která se přede mnou právě odehrává.
S Ifčou pozorujeme dvojici, která se k nám blíží zezdola z údolí. Na chatě je ale místa dost (celkem 9 postelí + lavice a v nejhorším případě podlaha). Dokonce jsou tu i deky! Sluníčko se začíná schovávat za vrcholky a trochu se ochlazuje. Jdeme se přiobléct.
Zvonková filharmonie
Vyndáváme (skoro) všechno jídlo a počítáme zásoby. Dělám čaj a k tomu si bereme každá jednu sušenku. Pak ještě urovnáváme nějaké věci, vyndáváme spacáky,… Opět si sedáme na balvan s vyhlídkou, kocháme se krásným západem slunce a k tomu přikusujeme jerky. Údolím se nese zvonková filharmonie. Velké stádo ovcí se vrací od jezera dolů.
Narozeninový přípitek z koženého měchu
Už se opravdu ochladilo, a tak si jdeme všichni dovnitř urovnat věci. Vybalujeme vařiče a jídlo a společně usedáme k velkému stolu. Seznamujeme se – pár Louis s Dolores a tři kamarádi Juan, Albert a třeba Pepa (jméno posledního jsem s prominutím zapomněla). Chvilku váhám, ale vzhledem k tomu, že jsme na krásnym místě s dobrou společností, je jasno. Oznamuji, že bude mít zítra Ifča narozeniny, takže to budeme muset pořádně oslavit! Ifče jsem pod polštář schovala překvapení – 2 pivka, prosciutto a sýr. Ifča má radost a já taky, protože už to nebudu muset tahat!
Louis s Dolores vytahují měch s vínem. S úsměvem na tváři nám vysvětlují místní zvyk a posléze nás učí, jak se tu z měchu pije. Měch držíte několik centimetrů nad ústy a společně pak mačkáte měch a oddalujete hrdlo od úst. Víno teče proudem, který ale při prvních pokusech končí spíše na oblečení, než v ústech. Za chvilku nám to už ale jde. Povídáme (teda spíš Ifča), smějeme se (díky mým základům francouzštiny občas něco rozumím),…
Cheko, cheko, cheko
Otvíráme pivka a dáváme všem ochutnat naše jerky – moc jim chutnají. Řeší se výslovnost a význam některých slov, z čehož vzniká naše nové „oslovení“. „Cheko“, ve španělštině znamená češky nebo čeština. Zároveň, když se někdo koupe ve vaně a cáká vodu tak se používá: „Cheko, cheko, cheko“. A tak si z nás teď dělají srandu… Louis s Dolores dobře znají zdejší cesty a pohoří, a tak s Ifčou probírají náš plán. Vypráví nám o tajném požádání o ruku na Pico de Aneto. Po večeři (kuře na smetaně s hovězím) si ještě děláme čajík. Povídáme asi do 23h, pak všichni pomalu zalézáme do spacáků. V místnosti je tma a vypadá to, že už všichni pomalu usínají. Vždycky ale najednou do tmy někdo něco prohlásí a zase se smějeme. Přichází vtip o velbloudovi, zakončeny opakováním slova „Tiky, tiky, tiky“…. Ještě půl hodiny někdo něco kecá a pak konečně…. Začínají chlapi chrápat.
Spí se ale krásně. Je teplo (možná až moc). Někdy v noci sundávám kalhoty i ponožky… to je paráda!
Dnes jsme ušly cca 9 km, nastoupaly 1515 metrů a sestoupaly 818 metrů.
Přidat komentář