Přijímačky
(pondělí)
Jen abych to rychle shrnula…
Letos maturuju, a tak jako spoustu lidí kolem mě jsem si nebyla úplně jistá kam na vysokou. Dlouho jsem nad tím ale přemýšlela a probírala to s rodičema a kamarádama. Vždycky jsem ráda tvořila věci a nebo se zajímala o tvorbu jiných.
A tak jsem někdy v říjnu podala přihlášku na UMPRUM do ateliéru 304 (grafický design a nová media), který vede Petr Babák… pokud jste o něm neslyšeli, tak si ho vygooglete.
Portfolio jsem dodělala den před přijímačkama. Kdybych kolem sebe neměla tak skvělý lidi, nikdy bych to nestihla…
Portfolio
Dělám si deníky. Některý věci je těžké si pamatovat, ale přitom je fajn si občas něco připomenout. Spíš se snažím zaznamenat ty hezký věci, někdy jsou pro mě ale důležitý i ty špatný. Prostě si je ráda uchovávám. Možná až doslova hromadím. Moje deníky totiž trošku vypadají jako saláty. Kreslím, píšu, lepím, čmárám, trhám,… Co na mě zrovna přijde. V mém portfoliu tedy byly hlavně moje deníky. V rámci kurzu na Scholastice jsem vytvořila novou podobu tohoto deníku (mojí první knížku!), která se také stala součástí mé vizitky (tímto moc děkuju Richardovi!). Pak jsem tam dala psa, kterýho jsem vyrobila na zadané téma „bota jako objekt“. Toho mi ve studiu nafotila kamarádka – profi fotografka Kejč. A protože se hlásím na grafický design a NOVÁ MÉDIA, ještě jsem tam přidala animace a studentský film…
Náročná cesta
Po celkem napjatym ránu ve SKHOOP s mamkou, spěchám na bus. V ruce velkou, těžkou krabici (moje portfolio) s batohem narvanym černejma fixama, v tátovym triku polepenym nálepkama, který zbyly když jsem dodělávala portfolio a s kapsama plnejma kamenů pro štěstí, který mám od táty. Po cestě jdu kolem graffityshopu, a tak ještě rychle kupuju velkou tagovací fixu, kterou chci už tři dny, ale nikde jí neměli. Náhoda. V prvním kole smíme totiž použít jen černou fixu různých šířek.
Už mě z tý krabice bolí ruka. Autobus přijíždí. Je narvanej. Bezva. Pán mě sice pouští sednout, ale má berle. Stojím a ruka začíná chytat křeč. Jednou rukou držim krabici, druhou se držim rozvyklaného gumového úchytu. Autobusák schválně manévruje. Na Florenci vystupuje docela dost lidí, a tak se vyhýbám tyčím a s krabicí na stehnech si sedám. Na další zastávce samozřejmě přichází dvě babičky s hromadou tašek. Pouštím je sednout a sedám si na poslední prázdnou sedačku. Sedí se mi trošku blbě, protože krabice je velká. Ale sedím, je to dobrý. Na další stanici ale nastupují další dvě babičky. Zvedám se tedy, že jednu z nich pustím, ale prý jedou jen jednu zastávku.
Poslední chvíle před otevřením
A tak si v klidu sedím až na Staroměstskou. Do tramvaje nastupují holka s deskama a kluk s moc pěknym dřevěnym portfoliem. Koukám na svojí krabici a začínám trošku pochybovat.
Už z dálky, když přecházím přechod vidím ty davy. Před vchodem stoji obrovská sorta různých typů lidí. Mladý, starý, hezký, ne tolik hezký, normální, divný, a spoustu dalších druhů… Potkávám pár známých tváří, zdravím je, ale pokračuju dál. Pryč, asi se bojím. Ne, jen chci urovnat věci ve své krabici, v autobuse se trošku rozházely. I když ne, moje krabice totiž symbolizuje šuplík, tam se věci taky rychle rozhází. Jen chci prostě ještě na chvilku klid.
Vyndávám si pozvánku a občanku, bez toho by mě dovnitř nepustili. Posílám pusu tátovi a směřuju do davu.
Stojím a snažím se pochopit co se děje. Po chvíli kolem mě prochází Kiki! Volám na ní ať jde ke mě. Je super potkat zrovna ji v takovouhle chvíli. Zapomínám na stres (ne úplně) a až do otevření si povídáme.
A je to tady!
Přichází 13h. Dveře se otevírají a proud natěšených a nervózních „umělců“ se hrne do budovy. Ukazuju občanku a pozvánku a jdu nahoru. Ve 3. patře se s Kiki loučíme a přejeme si hodně štěstí.
Vcházím do ateliéru 304. Odevzdávám krabici. „Jé ty nám neseš koláčky?“ ptá se jeden ze studentů. „Sakra, na ty sem zapomněla!“ Pokračuju do 4. patra, kde bude probíhat talentový úkol 1. kola.
Abyste se dostali do druhého kola, musíte získat hodnocení „uspěl“ jak za portfolio, tak za talentový úkol.
Sedám si do třídy. Dostávám instrukce a 2 papíry formátu B3. Jeden je úplně čistý, na druhém jsou různé tvary. Máme ještě půl hodiny, a tak si zatím vše připravuju na stůl.
Vysypávám na svou lavici hromadu černých fix, mezi nimi je i ta tagovací. Opravdu nevím, k čemu mi všechny ty fixy budou, ale člověk nikdy neví…Postupně z batohu ještě tahám blok, pravítko, kapesníky, kameny pro štěstí, mobil se sluchátkama (hudbu nám povolili), a další hrozně důležitý věci.
Mimozemšťani, chlap s useklou rukou, ampersand a Bruno Ferrari
A je to tady. Do místnosti vchází Babák, za ním asistent ateliéru Matoušek a několik studentů. Ze zvyku z našeho gymnázia si okamžitě stoupám. Ostatní sedí. Babák a ostatní na mě chvilku divně koukají, pak ale pokračují s pozdravem a začínají vysvětlovat zadání. Já stále stojím a čekám na obvyklý pokyn: „posaďte se“… Najednou si uvědomuji, že jsem jediná, kdo ze zúčastněných stojí, a tak si rychle sedám. Rychle vytahuju jednu fixu a začínám si psát zadání. Babák: „To si nepiš, pak si to tady přečteš.“ Odkládám tedy poznámkový sešítek a poslouchám zadání. Moc se mi líbí. Nebudu zde vypisovat všechny úkoly, abych vedení a uchazeče pro další rok (já si to snad zapamatuju) o něco neochudila nebo naopak…První věta zadaného úkolu mě velice překvapila: „Do horního útvaru nakresli chlapa s useklou rukou.“ No to bude ještě zajímavý…. Zatím co Matoušek vysvětluje zadání, Babákovi asi třikrát za sebou zvoní z kapsy ilumináti.
„Dále napište kdo, nebo co je…… Lagerfeld, Ampersand, Lendl, ……., Bum bo nam bo, Tyga, Bruno Ferrari,…..“ A sakra jediný co znám je snad bum bo nam bo. No uvidíme co s tim provedu.
Asi v polovině našeho času opět přichází celá skupina. Sedím nejblíž u dveří, a tak jsem první oběť. Babák: „Jé ty taguješ?“ Já: „Ne.“ Babák: „Aha,a tak proč to máš?“ Uplně vyvedená z míry ztrácím mojí určitě skvělou myšlenku co udělat na jedno ze zadaných témat a argumentuji tím, že je to „fixa různých šířek.“ Bez většího zájmu o mojí práci, jde dál za klukem za mnou… „Nooo takhle to má vypadat!“
Super, takže nejen, že netaguju, ale ještě sem určitě něco udělala špatně.. Tak já nevim, asi to zabalim..
Dodělejte poslední tah a odevzdejte
Na tento úkol jsme měli 3 hodiny. Ze začátku jsem si myslela, bůhví kolik mám času, ale nakonec bych bývala klidně ještě hoďku navíc měla… O tom co jsem tam napsala a nakreslila mluvit nebudu. Co ale stojí za zmínku, jsou moje odhady na jména/věci. Fyzik Ampersand (ve skutečnosti je to tento znak: &), známý český tenista Lendl jako nový národní umělec a další… Rapera Tyga jsem opravdu neznala a českého hudebníka Bruna Ferrari (nebo se stejným jménem brazilského herce) už vůbec ne.
Rychle dodělávám poslední tah a odevzdávám podepsané práce. „Tak a můžete jít domů.“
Rychle balím věci a utíkám ven. Ach jo, co jsem to odevzdala? Celou cestu domů si promítám, co jsem to tam vlastně nakreslila a napsala… Hledám si všechny ty věci a jména. Moc se stydím za některá jména, která jsem neznala. Jsem ráda za některé správné odhady a směju se nad některými svými odpověďmi.
Tak nevím, jestli byl tohle úplně můj den. Každopádně i kdyby mi to do druhého kola nevyšlo, moc jsem si to užila a alespoň doplnila svoji hudební knihovnu o další pecky.
pokračováni : přijímačky 2. kolo
Přidat komentář