• Menu
  • Menu

Přijímačky na UMPRUM poprvé – 2. kolo

Domů » Všechny destinace » Česká republika » Praha - hlavní město » Přijímačky na UMPRUM poprvé – 2. kolo

Příjmačky na UMPRUM poprvé – 2.kolo

Zdolání security

V úterý jsem do Prahy vyrazila na 12. S 15kilovým batohem na zádech, narvaným výtvarnýma „serepetičkama“ (pastelky, fixy, akvarel, spreje, pravítko, lepidlo, lepenky, časopisy na stříhání, foťák,…).Ještě jsem měla chvilku čas, a tak jsem si zaběhla pro lentilky na nervy.
Venku je pěkná zima, do otevření zbývá ještě asi 20 minut. Stojím před vchodem zahalená do kapuce kabátu, na sobě stejné oblečení jako včera – tátovo polepený triko pro štěstí. Klepu se zimou a bolí mě záda. Najednou mé myšlenky přeruší blížící se postava: „Ahój!“ Přemýšlím, odkud jí znám: „Jé, ahoj!“ Chvilku mi to trvá, ale pak si vzpomínám. Je to jedna z holek, která se mnou dělala talentovky ve stejné místnosti. Vyměňujeme si jména a dojmy z předešlého dne. Chvilku si povídáme a pak opět přichází Kiki. Všechny jsme trošku nervózní. Pak se opět otvírají dveře a všichni, zatím nic netušící, se valíme dovnitř přes securiťáky. Já mám pozvánku připravenou. Kiki, která ale prochází hned za mnou, slyším říkat: „Jejda, já sem si to zase nepřipravila…“ Po bezproblémovém zdolání security dokončuje větu: „… nevadí tenhle papír, co mám v kapse, vypadá podobně.“

Seznam postupujících

První den nám během talentového úkolu bylo oznámeno, že výsledky prvního kola se dozvíme tam a tam, a že pak máme jít tam a tam, atd.. Naštěstí nám dali i papír, na kterém byly některé informace napsané, protože já si vůbec nic nepamatovala. Každopádně teď šlo o to, najít seznam jmen postupujících do druhého kola. S Kiki se loučíme a hledáme výsledky našeho ateliéru. Automaticky jdeme k Ateliéru 304. Tam ale žádný seznam není, jen přeškrtnutý seznam z předchozího dne, kde jsou vypsaná všechna jména uchazečů. Ptám se, z ateliéru právě vycházejícího studenta, kde onen seznam najdeme.: „Měl by být tady na dveřích..“ zoufale hledá stejně jako my. „Takže to je tenhle přeškrtnutý? No tak super, takže postupujeme všichni?“ ptám se ho radostně, ale sama si hned odpovídám: „No jo není, já vim.“
Nakonec nám radí, že máme jít k vedlejšímu ateliéru 302. Pomalu se blížíme. Buší mi srdce, jsem hrozně nervózní. „Co když se nedostanu? Ale co když se dostanu?“ V hlavě mi probíhá spoustu myšlenek… Konečně stojíme před seznamem. Rychle očima projíždím seznam: „Anto..,Ma,…Zde,…Kristýna,…..Sára,  Jan“ vracím se zpět a čtu své jméno, kontroluju příjmení, pak si čtu, co je to vlastně za papír: „Graf. de. a nová média – postupují do 2.kola“ Opravdu je tam moje jméno!!! Radostně to oznamuju Kristýně, vidím ale, že její jméno tam není. Nevím, co mám dělat, je mi to moc líto, ale mám hroznou radost, že jsem našla to své. Ještě než se loučíme, prohlížím si její portfolio. Práce má moc hezké. Přemýšlím nad svým včerejším výtvorem a stále tomu nevěřím. Loučíme se a já se jdu ještě jednou ujistit, jestli je tam opravdu moje jméno.
V prvním patře stojím frontu a čekám, než mi dají vstupní kartičku. Kolem pobíhá spousta lidí. Někteří jsou moc smutní, nebo naštvaní a v ruce si odnáší svá portfolia. Ostatní jsou šťastní a probírají, co se stalo a co se teprve dít bude… Platím zálohu 20 kč a vracím se po schodech zpátky nahoru. Máme čekat v místnosti 302, kde budeme psát test z dějin a následně vypracovávat první talentový úkol druhého kola.

Průběh druhého kola

Druhé kolo trvá 3 dny. Během těchto dnů zadává komise různé talentové úkoly, na které máte předem stanovený čas. Hodnocení je opět bodové, přičemž pokud dostanete 3 a méně bodů automaticky za práci získáte hodnocení: neuspěl. Pokud uchazeč neuspěje v jednom ze zadaných úkolů, automaticky neuspěl v celém kole.

Bylo nás devět

V místnosti už sedí 2 kluci. Zdravím a sedám si na volné místo. Mám ještě 45 minut, a tak vyndávám lentilky a pouštím si hudbu. Jsem nervózní. Cpu se lentilkama a na mobilu si ještě rychle hledám různá jména.  Dějiny jsem měla ve škole jen velmi málo, a i když mě to moc zajímá, nikdy jsem si na to pořádně nenašla čas. Hlavně na jména. Nechápu, jak si někdo dokáže pamatovat tolik věcí. Celý víkend  jsem tedy  šrotila  všech 10 dílů Pijoanových dějin umění. Bylo mi ale řečeno, že tenhle test bude spíš taková „fraška“, a že se mám hlavně soustředit na ty práce. Všichni (kromě mě) ještě rychle odbíhají na „cígo“.

Vy neznáte Horejce? No to já bych vám tady jmenoval spoustu dalších, ale to máte stejně vědět…

Přichází jeden z profesorů a usedá mezi nás a na stůl pokládá štos papírů.  „Dobrý den, tak co, umíte dějiny? Tenhle test je hodně důležitej, kdo to neudělá tak automaticky letí. To víte, dřív to byla jen taková fraška, ale teď je to mnohem přísnější.“ Super, to mě hodně uklidnilo. Naštěstí vidím beznaděj i v tvářích ostatních uchazečů. Profesor pokračuje a vypráví o důležitých lidech (některý jména slyším poprvé): „Třeba takovej Horejc. Víte, kdo byl Horejc?“ Ticho. „Vy nevíte, kdo to byl Horejc?“ profesor nevěřícně opakuje svou otázku. „Prosimvás tak to si zapamatujte, to byl asi největší představitel art deca. No jo von měl moc pěkný sochy.. no to já bych vám tady jmenoval spoustu dalších, ale to máte stejně vědět… už je čas, tak jdeme na to. Každej dostanete jiný oddělení, abyste nemohli opisovat.“
Sedí nás tu devět. Dva velké stoly a jeden na samotce. Dostáváme testy. Testy jsou naštěstí kroužkovací, tak má člověk alespoň šanci, vzpomenout si na nějaké jméno nebo období, anebo se alespoň pokusit trefit. Pozoruji tváře ostatních. Netváří se zrovna nadšeně, spíš naopak. Jejich komentáře asi psát nemusím…
K 20 otázkám jsou ještě 4 doplňující, ke kterým máte asi 4 volné listy. Upřímně z toho testu jsem si byla jistá tak polovinou svých odpovědí. Jsem ale moc ráda za doplňující otázky, kde už máte trošku šanci projevit svůj přehled nebo zájem. Testy jsme odevzdali po 45 minutách (někdo i dřív). Pak následovala hodinová pauza. Během ní jsem si trošku víc prohlídla, s kým tu vlastně sedím. Moc jsem toho teda nemohla určit, jen asi to, že jsem určitě nejmladší.
První zadání bylo super. Asi po 2 hodinách úsilného soustředění se na náš první úkol někdo pronesl, jestli by se nemohlo rozsvítit. Vypínač jsme sice našli, ale žádné světlo se nerozsvítilo. Zašla jsem tedy pro Babáka, jestli by nám nemohli rozsvítit. „Nebo je to součást úkolu, pracovat ve tmě?“ Babák zkusil vypínač, ale nic se nestalo. Otevřel pojistky a najednou byla ještě větší tma, než předtím… Po několika minutách přišel nějaký pán a rozsvítil. V 18 hodin jsme odevzdali práce a pak se hladoví a unavení rozešli.

(středa)


V ateliéru s magistrama

Večer jsem si připravila svačinu a do batohu zase naházela různý (ne)důležitý věci. Tentokrát se škola otvírala v 8h. Opět jsem vyrazila ve svým triku (stále v naději, že si mě pozvou na pohovor a budou se ptát na mé portfolio). Abych nebyla úplně stejná, jako předchozí dva dny, vzala jsem si místo šortek kalhoty. V ateliéru jsem byla první. V 9 hodin jsme dostali další zadání, na které jsme měli 3 hodiny.
Asi v 10 hodin se k nám přidali navazující magistři. Vylezli si po schodech do patříčka a nějak nápadně nahlas si zrovna povídali o přijímačkách na bakaláře. Z patra se ozývala nejen hudba, smích a celkem zajímavé povídání, ale občas i povýšené narážky na nás „nezkušené“.

302

Pohovor

Někdy kolem 16h si nás začali pomalu volat na „pohovor“. Volají mě až mezi posledními. Mám dobrou náladu, nejsem ani moc nervózní. Klepu na dveře a pomalu je otevírám. U velkého stolu sedí asi 10 lidí. Už jsem nervózní. Zdravím a sedám si na připravenou židli. „Ty máš nějak hodně ráda pivo ne?“ ptá se mě Babák. První slova pohovoru mě trošku zaskočily, hbitě ale odpovídám. (otázka zřejmě souvisela s mou prací z předchozího dne). Na otázku: „Máš nějakou oblíbenou písničku?“ říkám, že jich mám hodně, ale že zrovna teď jsem poslouchala Talk Talk – The Rainbow, tak třeba tu. Babák se na mě dívá a ptá se, jestli to mám od rodičů. Říkám, že ne. „Tak kdo to poslouchá?“ Tak když jsem měla říct svojí oblíbenou písničku, asi to poslouchám já… Říkám, že i můj přítel. „Tak to je nějak starej ne?“ Ne neni. Přichází další otázka: „Umíš pískat? Zapískej nám.“ Další otázka a pořád se mě neptají na portfolio, nebo třeba na to proč se k nim hlásím. „Myslíte jako pusou nebo na flétnu?“ ptám se trošku udiveně. „Ty hraješ na flétnu? Né normálně pusou, počkej, tady do mobilu. Co nejvíc jo?“ No dobře, sice se mě neptají na portfolio, ale jsou milý a vypadá to, že to zase bude zajímavý. „Nene na flétnu ne, ale hraju na housle. Tak můžu?“
Pískání prej nic moc, jen 89dB.. Pak pokračuje poznávačka na počítači. Nebudu toho opět moc prozrazovat, ale byly to pecky! Jen snad, že se tímto omlouvám slovákům, že ne(po)znám jejich prezidenta. Bylo tam samozřejmě spoustu dalších perliček, kterými jsem porotu pobavila (ne vždy v dobrém). Například objevením podoby v nosech Donalda Trampa a Owena Wilsona. Jména všech členek Spice Girls jsem teda dohromady taky nedala. Vlastně jsem si v tu chvíli ani nevzpomněla na Spice Girls. Popsala bych to spíš tak, že poznávačka pro mě byla takovým poznáním nových věcí. Kolem 18h opět odevzdáváme práce a jdeme domů. V tramvaji si hledám všechny věci, které jsem nepoznala.

(čtvrtek)

Únava a hlad

Poslední den v triku. Stále doufám v pohovor o portfoliu. Na řadu přišel celodenní úkol. Asi hodinu si vypisuju všechno možný, na co jsem si z hodin filosofie na gymplu vzpomněla. Téma bylo opět super! Když jsem konečně vymyslela, co udělám, vybíhám ven fotit. Venku je hrozná zima, fotím jen chvilku. Ještě zabíhám pro něco do antikvariátu a pak rychle vyvolat fotky. Za hodinu jsem zpátky. Část mé práce bude koláž… Hledám, stříhám, lepím. Lepidlo mám všude. Koláž mám hotovou někdy kolem třetí. Pak už svoje tempo můžu zvolnit. Mám ještě 2 a půl hodiny. A je tu další pohovor! Tentokrát si nás ale volají po dvou. Je tu rozstřel. Opět poznávačka, jen užší výběr. Už když vcházím, mám radost, že jsem se na to večer podívala. Můj soupeř zřejmě nikoli. Nadšeně určuji co je na obrázcích. Soupeř mlčí a chudák jen kouká. Začínám si připadat blbě, ale mám radost z toho, že to konečně vím. Po několika minutách už mi Babák dává ruku přes pusu, ať jsem chvilku zticha. Při odchodu mi soupeř děkuje, spíše nepřátelsky.
Někdy po 16h jsme zváni na „divadlo z hlíny“ (jeden z úkolů nějakého ateliéru). Ještě to ale nemám hotové, a tak bohužel přicházím o určitě zajímavou podívanou. Dáváme práce na hromadu, v ateliéru si bereme svoje portfolia a loučíme se.

výhled z okna

(pátek)

A je to za mnou

Večer jsem zjistila, že mi v mojí krabici chybí část portfolia, a že jsem zapomněla vrátit kartičku, a tak ráno vyrážim do Prahy. Kartičku vracim na studentskym a beru si zpátky dvacku. V ateliéru nikdo není, takže si to budu muset zařídit někdy jindy. Ve škole je ticho a celkem dýchatelno (během přijímaček byla škola jeden velkej oblak). Atmosféra, kterou jsem teď 4 dny v kuse prožívala, skončila. Bylo hezký být na chvilku součástí téhle školy. Opravdu vůbec nedokážu posoudit, jak jsem si vedla. Trošku mě mrzelo, že mi k mé práci nic neřekli, ale práce by v tomhle případě za sebe asi měly mluvit sami… Jsem moc ráda, že jsem měla šanci zúčastnit se celého průběhu příjmaček. Opravdu jsem si je užila. Samozřejmě by bylo hezké, kdyby se to povedlo a v březnu mi přišel dopis, že jsem byla přijata. Ale na tyhle školy není lehké se dostat a už vůbec ne na poprvé. To už bych asi měla moc štěstí. Každopádně se nechám překvapit. Nic jiného mi stejně nezbývá.

1.kolo

 

Sára Schlitzová

Jsem studentkou Zahradní a krajinné architektury na ČZU v Praze. Za cestovatelku a dobrodruha se považuji již od chvíle, kdy mě starší sestra na půli cesty poslala samotnou do školky. Kromě cestování a fotografování (amatérské), ráda trávím čas s přáteli. Od malička se věnuji sportům a hře na housle. Taky ráda vyrazím za kulturou (divadlo, výstavy, kino).

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.