Berounka v listopadu

Začalo to už ráno. Mamí je překrásný východ slunce. Nebe nad Radotínským přemostěním, na které koukám z naší terasy, se opět zbarvilo do těch nejkrásnějších barev. Chci si udělat kávu, když volá druhá dcera, mamí rychle se oblékni a jdi k Berounce. Néé, bolí mě hlava! Mamí je to fakt super! Navlékám na sebe teplé oblečení a vyrážím.

 

Radotínské přemostění a lávka

Radotínské přemostění je fotogenické. Dnešní mráz a mlha mu však dodávají ještě větší krásu a mystiku. Pěkně to zebe. Jdu po lávce pro pěší a cyklisty. Nikde ani živáčka. Obklopuje mě mlha a ticho. Nade mnou hučí auta a obrovské sloupy pilíře přemostění mi připomínají hrocha, hrocha s tlustýma nohama. Kolem jen rozmazaný pohled na Berounku a holubi.

 

Přejdu na druhou stranu a ploužím se podél řeky. Rychle to nejde, kolem je tolik krásy. Ledové střípky na listech a rostlinách. Fotoaparát odmítá poslušnost, asi mu je stejná zima jako mně. Mráz zalézá za nehty i za čočkou objektivu. V dálce vidím postavu rybáře. Pozoruji ho jak nahazuje udici. Trochu neví, jak se usadit.  Berou? Něznaju ja.

Ve chvíli, kdy je to nejkrásnější světlo, foťák přestane fotit. Asi je mu opravdu zima, nejvyšší čas vrátit se domů.