I přesto, že se jedná o největší město Pobaltí, má Riga pouhých 700 tisíc obyvatel. Když toto číslo ale srovnáme s celkovou populací Lotyšska (2,2 milionů obyvatel), už se nedivíte, že téměř co Lotyš, to obyvatel Rigy. Tedy alespoň tak se nám to zdálo, když jsme dělali průzkum návštěvníků lotyšského severozápadního pobřeží.
Riga má opravdu krásné centrum, které dříve fungovalo jako hanzovní město. V dnešních dnech je střed města zapsán na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Kromě několika kostelů a starých historických domů je Riga známá hlavně díky své secesní architektuře. Konkrétně ulice Elizabeth a Albertova ulicejsou denně navštěvovány stovkami turistů, které zde obdivují místní secesní fasády. Bohužel i v této ulici můžete vidět hodně zničených domů, ze kterých postupně odpadávají kusy secesních ornamentů. Jak je vidět, i v tomto městě se potýkají s nedostatkem finančních prostředků. Smutné je, že si nikdo neuvědomuje, že tyto ulice nejsou jen složeny z jednotlivých domů. Konečný efekt je totiž utvářen právě tím, že je toto místo kompaktní, že se jedná o „secesní ulici“ ne jen „secesní domy“. Díky tomuto faktu je ulice náchylná k rozpadu. Pokud se nezačne s komplexní obnovou některých budov, ke zničení její stávající atmosféry může přijít poměrně brzy.
Dalším věhlasným místem je budova a Muzeum Okupace. Vstup je volný a navštívit toto místo můžete téměř každý den v roce. I já s mojí kamarádkou z Rigy jsme toto místo navštívily. Deprese a pocit zmaru na vás dolehnou hned v první místnosti. Pocit zoufalství se dostaví při prohlídce autentického pokoje v sibiřském gulagu a celková nevolnost přijde, když vám vaše kamarádka začne povídat autentické příběhy o věznění jejích rodinných příslušníků. Začnou vás napadat různé otázky a myšlenky, ale dvě jsou opravdu silné: „Měli jsme štěstí, že jsme byli od ruského vlivu tak daleko“ je první fakt, co mě napadl v souvislosti s poválečným stavem v Čechách. A druhá otázka: „Jak je možné, že ještě existuje někdo, kdo volí komunistickou stranu, po tom všem násilí, bezpráví a všech těch zločinech, které spáchali.“ Naše návštěva stále více depresivních místností v muzeu se neskutečně vlekla. Kromě novinových agitačních zpráv, obrázků vyvražděných rodin, autentických kufříků a jiných artefaktů z tamější doby, vás provází anglické, ruské a lotyšsky psané tabule, které doplňují a ucelují informace o tehdejší době. Víc než hodinu a půl jsme v muzeu nevydržely. A obě jsme se shodly, že si musíme trochu zlepšit náladu. K tomuto účelu jsme se vypravily do Lido– restaurace, která funguje jako školní bufet, a kde si za málo peněz můžete pochutnat na typicky lotyšském jídelníčku.
Procházka pokračovala okolo největšího ortodoxního kostelave městě přes krásný park, který se táhne centrem Rigy jako zelený pás. Zde si můžete půjčit třeba šlapadla a vypravit se po místním kanálu na romantickou vyjížďku. Uprostřed parku je náměstí určené jen pro pěší se sochou svobody – symbolem litevské nezávislosti. A jen kousek odtud jsou hodiny, pod kterými si zamilovaní dávají srazy. Na druhé straně parku se nachází bílá budova Národní opery.
Přesto, že bylo město kvůli bombovým náletům během 2. světové války velmi zničeno, některé památky se podařilo zachovat, nebo zcela nově postavit. K těm nově postaveným patří i Dům s černými hlavami na náměstí vedle Muzea Okupace. Ten si bohužel nyní neprohlídnete, probíhá zde totiž dlouhodobá rekonstrukce celého interiéru. Zajímavé jsou i místní kostely. Kromě toho ortodoxního, který je mementem 60leté ruské okupace, zde můžete navštívit Kostel Svatého Petra nebo Katedrálu s vysokou věží, na kterou vyšplháte za poplatek 3 Lat. My jsme pro pohled na město z výšky zvolily variantu zadarmo. K tomuto účelu jsme vyjely do nejvyššího patra jednoho z místních hotelů a zde šly přímo na toalety. Výhled byl famózní. Jen škoda toho skla, které mi trochu kazilo fotografie.
Přidat komentář