Divoký kanál Botič
Tradiční akce u příležitosti vypouštění Hostivařské přehrady na kterou se těší spousta, zejména pražských, vodáků- splavování Botiče. Já k ní přicházím (jak už je mým dobrým zvykem) jako slepý k houslím přes kamarádku, když mi říká „o víkendu dem na Botič“, a já „jeeeé, to je supr, já bych šla taky“. Vzhledem k tomu, že tento nápad mělo spustu dalších lidí, problém č.1 byl sehnat vestu jako část povinné výbavy, nakonec nás zachránili sympaťáci z HG Sportu. Zbytek výbavy byly helma a čelovka, které naštěstí vlastním.

Botičem na lodi Pálava
V neděli balim Pálavu a nabírám směr Hostivař těšíce se na příjemné dopoledne na klidně se klikatícím potůčku. Ovšem těsně po nafouknutí lodě jsem vyvedena z omylu – hned na začátku je roura do které prakticky skočíte a musíte se velmi pohotově sehnout, skrčit, zalehnout – prostě cokoliv abyste rourou nedostali do helmy či hůř obličeje. Drsní, vodou ostřílení vodáci (nebo aspoň ti dostatečně odvážní) jí projíždí. Pro ty neostřílené a neodvážné je tu sympatická možnost strategického nalodění se pod rourou.

Botič není tak klidný, jak by se mohlo zdát
Ovšem i tam Botič docela rychle teče a zjišťujeme, že cestou je spoustu peřejí, peřejek, meandrů, jezů, válců, mostů a tunelů…..to sem nečekala. A to prý letos pustili málo vody. Když přemýšlim jestli jet nebo jak vycouvat, zaslechnu „tak holky převlíkat a jedem“, překvapeně koukám: „ale já sem převlečená (mám džíny)“, pár lidí kolem se od srdce zasmálo. Začínáme romantickým rychlým úsekem plným meandrů – to je dobrý, to máme letos natrénované z Ploučnice a skutečně břeh potkáváme jenom párkrát.
Záběhlický jez
První vážnější prověrka přichází se Záběhlickým jezem – naštěstí ho sjíždíme profesionálně. Radost nám trochu kazí komentáře typu „tak to bylo na zahřátí“. A Botič nás dál klikatí podzimní barevnou přírodou. Brzy dojíždíme k dalšímu – snad 2 metrovému jezu. Chvilku pozorujeme jak ho lidi sjíždí, popř. se o to aspoň pokouší, pak bereme loď a profesionálně ji přenášíme. Erička říká, že si přece nemůžu namočit džíny!

Ahoooój i paní na koni
Cestou často přemýšlíme, kde můžeme být, ačkoliv známe Prahu dobře i víme kudy Botič teče, přeci jenom najednou vše vidíme z jiné perspektivy a někdy fakt nevíme. Spoustu přihlížejících dětí a kolemjdoucích nás zdraví „ahoooooj“ a my taky odpovídáme „ahooooj“. V jedné části vidíme na břehu paní na koni, která čeká až bude moct přebrodit na druhou stranu. Přibržďujeme a pouštíme ji, tohle se z lodě jen tak nevidí. Usuzujem, že bysme se tim ale neměli chlubit, aby si všichni nemysleli, že sme se (jako nikdy předtím opili) a neptali se jestli jsme náhodou nepotkali i jednorožce?

Tunely, tunýlky, jezy i válec
Cestu nám zpestřuje spoustu tunelů, tunýlky a dva malé jezíky, ovšem brzo potkáváme další vysoký jez – skáčeme snad metr, pod ním je válec, ale naštěstí bez problému projíždíme. Za chvilku nás vítá stadion Bohemky. Poslední těžká část je v Grébovce – opět skok vysoký a dole válec, při skoku sem sklouzla ze sedačky – naštěstí jen do lodi, ale chvilku sme jeli nekontrolovaně doprava. Naštěstí kurz byl brzy srovnán , zbývala kochačka přes Folimanku a pak dloooouhý tunel, který ústí na Výtoni do Vltavy. Tam náš čekal uvítací výbor a potom zasloužený na oběd a příjemné posezení se supr kamarády na Smíchově.

Botič – Vinný potok
Potok Botič – zvaný též Vinný potok, je nejdelším pražským potokem a protéká velmi rozmanitým terénem. Botič hrál na území Prahy vždy důležitou úlohu v životě lidí. Na jeho březích stávaly mlýny, jejichž počet se pohyboval okolo třiceti. Mlynáři se starali o splavy, udržovali vantroky, čistili náhony. I jejich zásluhou míval potok velmi čistou vodu, kterou místní pivovary, včetně petrovického, užívaly k vaření piva.
Přidat komentář